Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B. C., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2025 č. j. 14 Co 271/2024- 249, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, nezletilé A. M., D. K., a V. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2024 č. j. 118 Nc 8/2023-205, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 10. 2024 č. j. 118 Nc 8/2023-217, byla první vedlejší účastnice - nezletilá (dále jen "nezletilá") svěřena do péče stěžovatelky s tím, že stěžovatelka je oprávněna a povinna zajišťovat běžnou výživu nezletilé, mít ji u sebe, spravovat její běžné záležitosti, zatupovat ji v běžných věcech, přijímat pro ni výživné a případně je také vymáhat soudním výkonem rozhodnutí a dále za nezletilou žádat o poskytování dávek státní sociální podpory, případně jiných sociálních dávek, tyto dávky přijímat a zastupovat nezletilou v těchto řízeních. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti třetí vedlejší účastnice - matky nezletilé (dále jen "matka") platit výživné ve výši 300 Kč k rukám stěžovatelky. Návrh druhé vedlejší účastnice na svěření nezletilé do pěstounské péče byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že matce se výživné pro nezletilou počínaje dnem 25. 11. 2022 na účet státu nestanoví a bylo rozhodnuto rovněž o nákladech řízení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala druhá vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. vyjma výroku IV. tak, že nezletilou svěřil do pěstounské péče druhé vedlejší účastnice. Návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její péče zamítl (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je jediným členem rodiny nezletilé, který je schopen a ochoten péči o nezletilou zajistit. Schopnost stěžovatelky a podmínky pro řádný výkon péče zkoumal v předchozím řízení okresní soud a neshledal žádné překážky. Ani krajský soud svůj rozsudek napadený touto stížností nezaložil na neschopnosti stěžovatelky o nezletilou řádně pečovat, a to za situace, kdy stěžovatelka o nezletilou v době rozhodnutí krajského soudu osobně pečovala již cca 9 měsíců a nedostatky v její péči nebyly zjištěny. Stěžovatelka je osobou nezletilé blízkou, a to jak fakticky, tak i právně [jsou "sešvagřeny" prostřednictvím sňatku s prastrýcem nezletilé podle § 774 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a tedy jsou osobami blízkými ve smyslu § 22 občanského zákoníku].

5. Stěžovatelka s odkazem na judikaturní závěry poukazuje na to, že řádná péče členem rodiny nezletilé (byť ne pokrevně příbuzným) - stěžovatelky, má mít přednost před zajištěním péče prostřednictvím profesionálního pěstouna. Již z tohoto důvodu představuje rozhodnutí krajského soudu protiústavní zásah do práv stěžovatelky a nezletilé a také rozpor s pozitivním závazkem státu. Krajský soud navíc své rozhodnutí založil na formalistické aplikaci práva, když dospěl k závěru, že svěření nezletilé do péče jiné osoby (§ 953 a násl. občanského zákoníku) není možné, nelze-li rodičům nebo jiným příbuzným stanovit vyživovací povinnost v takovém rozsahu, který odpovídá všem odůvodněným potřebám dítěte. Výživné, které bylo okresním soudem stanoveno matce ve výši 300 Kč měsíčně, podle krajského soudu takovou podmínku nesplňuje, a tudíž představuje hmotněprávní překážku pro svěření nezletilé do této formy péče. Své rozhodnutí založil krajský soud na § 957 občanského zákoníku, podle kterého, není-li možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací povinnost k dítěti, § 953 až § 956 občanského zákoníku se přitom nepoužijí. Stěžovatelka namítá, že pozdější předpis (zákon č. 363/2021 Sb., účinný od 1. 1. 2022) nepřímo novelizoval právní úpravu § 957 občanského zákoníku (platnou od 1. 1. 2012) a podmínka stanovení výživného povinným osobám tak ztratila význam a stala se obsoletní. V důsledku toho krajský soud svým rozhodnutím založeným na nesprávném jazykovém výkladu § 957 občanského zákoníku nerespektoval § 954 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte. Stěžovatelka v době rozhodnutí krajského soudu již byla osobou, která osobně o nezletilou pečovala, byla dítěti blízká a její péče tak měla mít i z tohoto důvodu přednost před jinými osobami (profesionálním pěstounem).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

10. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je zejména posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), či nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 17 (N 105/73 SbNU 683)].

11. V předmětné věci krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu a svěřil nezletilou do pěstounské péče druhé vedlejší účastnice. V odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že v předmětném řízení u žádné z navrhovatelek (tj. stěžovatelky či druhé vedlejší účastnice) nejde o osobu, která by byla s nezletilou v příbuzenském vztahu. Proto neviděl důvod pro vytržení nezletilé [za situace, kdy dosavadní pěstounka na přechodnou dobu (druhá vedlejší účastnice), projevuje zájem pečovat o nezletilou i do budoucna] z dosavadního výchovného prostředí, v rámci kterého se jí ze strany druhé vedlejší účastnice dostalo mimořádné péče (v jejímž důsledku došlo k odstranění alarmujících následků předchozího zanedbání péče matkou, potažmo babičkou), a svěření do péče jiné nepříbuzné osoby (stěžovatelky), byť i ta je schopna zajistit péči o nezletilou. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že mezi druhou vedlejší účastnicí a nezletilou již byla v důsledku dlouhodobé řádné péče vytvořena silná citová vazba. Navíc usilovala-li stěžovatelka o svěření nezletilé druhé vedlejší účastnice do své péče (ve smyslu § 953 až 956 občanského zákoníku) nebyly podle krajského soudu splněny zákonné předpoklady pro svěření nezletilé do její péče.

12. Krajský soud současně vysvětlil, že skutečnost, že stěžovatelka je "součástí širší rodiny nezletilé", změnu dosavadní péče u nezletilé odůvodnit nemůže, když zájem nezletilé je kritériem zásadním. Krajský soud současně dodal, že nezletilá sice byla napadeným rozhodnutím okresního soudu svěřena do péče stěžovatelky, jejíž manžel je s nezletilou v příbuzenském vztahu, s ohledem na jeho zdravotní stav je však zřejmé, že sám zajistit řádnou péči o nezletilou není schopen. Krajský soud zdůraznil, že v daném případě je zásadní, že aktuálně zde není rodič, který by byl schopen a ochoten o nezletilou řádně pečovat, přičemž péči o nezletilou je schopna a ochotna i nadále zajišťovat druhá vedlejší účastnice, k jejíž osobě ani k prostředí v místě jejího bydliště krajský soud nezjistil žádné negativní skutečnosti, když její nedávná dlouhodobá péče o nezletilou byla mimořádně kvalitní. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za přesvědčivé a ústavně konformní.

13. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ohledně péče o nezletilou změnil. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilé. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

14. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatelky, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky či nezletilé, jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozsudku. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno, přičemž Ústavní soud v jeho závěrech nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu