Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Euduco Group CZ s.r.o., sídlem Do podkovy 179/21, Praha 10, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2025, č. j. 3 Cmo 78/2024-188 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 2 Nc 1074/2024-19, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a HENKEL ČR, spol. s r.o., sídlem Boudníkova 2514/5, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o předběžném opatření s tvrzením, že došlo k porušení garantovaných práv stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Vedlejší účastnice se obrátila na obecné soudy s návrhem na nařízení předběžného opatření. V České republice distribuuje prací prostředky s označením Persil GOLD, přičemž stěžovatelka podle ní distribuuje produkt, s názvem i grafikou obalu zaměnitelnými s jejími výrobky, označený jako "Passion GOLD". Stěžovatelka se nyní brání proti nařízenému předběžnému opatření.

3. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením uložil stěžovatelce (odpůrkyni) výrokem I. zdržet se distribuce, prodeje, skladování a nabízení dále vyobrazených pracích gelů v plastové lahvi s označením Passion GOLD, výrokem II. zdržet se distribuce, prodeje, skladování a nabízení dále vyobrazených pracích prášků v krabici s označením Passion GOLD, výrokem III. zdržet se distribuce, prodeje, skladování a nabízení dále vyobrazených pracích prášků v plastovém obalu s označením Passion GOLD, výrokem IV. zdržet se distribuce, prodeje, skladování a nabízení dále vyobrazených pracích kapslí s označením Passion GOLD a vedlejší účastnici (navrhovatelce) výrokem V. povinnost ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podat návrh ve věci samé.

4. Podle městského soudu stěžovatelka jednáním, které se uskutečnilo v hospodářském styku, využila soutěžní výhodu vedlejší účastnice, do jejíhož získání investovala po desítky let značné finanční prostředky. Jednání stěžovatelky je proto možné kvalifikovat jako nekalosoutěžní. Stěžovatelka pro účely svého podnikání napodobila výrobky vedlejší účastnice takovým způsobem, že u zákazníků může dojít (a dochází) k záměně s výrobky vedlejší účastnice či minimálně k dojmu o jejich spojení s vedlejší účastnicí či skupinou Henkel. Toto jednání proto hodnotil jako nepoctivé a odporující dobrým mravům soutěže. Zároveň neměl pochyb o tom, že prodej konkurenčního zboží se zaměnitelným designem má potenciál přivodit vedlejší účastnici újmu, tj. rozptýlit zákaznickou poptávku po jejích výrobcích mezi více soutěžitelů a tím zapříčinit pokles jejích tržeb. Potřebu prozatímní úpravy vztahů účastníků spatřoval městský soud v tom, že podnikání vedlejší účastnice je třeba naléhavě ochránit před vznikem škody (úbytkem zákazníků a s tím spojeným poklesem tržeb), která jí hrozí v souvislosti s výskytem napodobenin jejích výrobků i z toho, že stěžovatelka svého jednání dobrovolně nezanechala ani po doručení předžalobní výzvy.

5. Vrchní soud v Praze následně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. tak, že se povinnost zdržet se skladování výrobků stěžovatelce neukládá. Ve všech ostatních výrocích rozhodnutí městského soudu potvrdil. Rozhodnutí městského soudu považoval za plně přezkoumatelné. Ze skutečností uvedených v návrhu a z listin k němu přiložených byl (s výjimkou skladování) správně učiněn závěr, že se jedná o návrh důvodný. Podle § 75b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), přitom jednomu návrhu na nařízení předběžného opatření odpovídá povinnost složit jednu jistotu, a to i v případě, že je více navrhovatelů (z nichž by každý mohl podat svůj návrh) a v zásadě bez ohledu na to, zda je v něm navrženo uložení většího počtu povinností (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Cmo 122/2023). Obecně ve věcech ochrany průmyslových práv nebo ochrany před nekalou soutěží, na rozdíl od "běžných" civilních sporů, kde to přípustné není, lze dosáhnout již předběžným opatřením toho, čeho lze jinak dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci samé (jsou-li splněny všechny podmínky pro jeho nařízení), když rozhodným je hledisko zabránění vzniku, popřípadě rozšiřování újmy dotčeného účastníka (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1592/94). Samotným skladováním však vedlejší účastnici újma nehrozí, v tomto ohledu proto vrchní soud předběžné opatření korigoval.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se obecné soudy v posuzovaném případě dopustily takových pochybení, že jimi došlo až k zásahům do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces i na rovnost účastníků soudního řízení a na ochranu vlastnictví. O návrhu vůbec nemělo být meritorně rozhodováno, jelikož měl být bez dalšího odmítnut z důvodu nesplnění povinnosti složit jistotu za návrh na nařízení předběžného opatření v rozporu s § 75b odst. 2 o. s. ř., dále z důvodu absence jasné specifikace budoucího návrhu ve věci samé, jako i z důvodu nejasnosti a nesrozumitelnosti návrhu. Vedlejší účastnice složila jistotu ve výši 50 000 Kč. Stěžovatelka je však přesvědčena, že se vedlejší účastnice svým návrhem domáhala minimálně čtyř samostatných nároků a nařízení čtyř samostatných předběžných opatření. Návrh tak měl být pro nesprávnou výši jistoty odmítnut. Dále stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice sice v návrhu obecně tvrdila, že hodlá podat následnou žalobu ve věci samé, avšak již neuvedla, jak přesně bude taková žaloba znít, co bude konkrétně jejím předmětem, a uložení jakých konkrétních povinností se tedy bude takovou žalobou domáhat. S neurčitostí návrhu se odvolací soud nijak nevypořádal. Obecné soudy se dopustily zjevného excesu při posouzení zákonných podmínek pro nařízení navrhovaného předběžného opatření, protože prostřednictvím návrhu nemohlo dojít k prokázání naléhavé potřeby vedlejší účastnice k navrhované zatímní úpravě poměrů, a to již jen z důvodu, že k takové potřebě nenabídla žádné hmatatelné a ověřitelné důkazy. Napadená rozhodnutí jsou rovněž nepřezkoumatelná.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010).

9. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou (obecně vyjádřeno) způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena.

10. Zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání nebo důvodnosti trvání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo učiněno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13). Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodování o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje zásah Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17). K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

11. K posouzení námitek stěžovatelky týkajících se obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření si Ústavní soud nemusel vyžádat spis. Sama stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti uvádí, že se vedlejší účastnice domáhala, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se distribuce, prodeje, skladování a nabízení vyobrazených a blíže specifikovaných pracích gelů v plastové lahvi, pracích prášků v krabici, pracích prášků v plastovém obalu a pracích kapslí. Dále stěžovatelka cituje jednotlivé pasáže návrhu, které následně rekapitulují napadená rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je patrný spíše nesouhlas s právními závěry obecných soudů, a nelze proto přisvědčit námitce, že obecné soudy "překročily" návrh vedlejší účastnice a rozhodly o předběžném opatření, aniž by pro to byly splněny podmínky.

12. Ústavní soud také nepřisvědčil stěžovatelce, že by obecné soudy dospěly ke svým závěrům na podkladě ničím nepodložených spekulací a domněnek v návrhu týkajících se potřeby zatímní úpravy poměrů. Naléhavost potřeby zatímní úpravy je dána tehdy, je-li tato úprava nutná zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popřípadě k jejímu rozšiřování. Navrhovatelka přitom jednoznačně specifikovala možnou škodu či jinou újmu v důsledku hrozícího odlivu zákazníků (spotřebitelů). Vedlejší účastnice ve svém návrhu například uvedla, že byla oslovena zástupci obchodních partnerů s poptávkou distribuce výrobků Passion jako "nové levnější obdoby Persilu". Podle vedlejší účastnice se výrobky značky Persil staly za téměř 120 let existence této značky symbolem kvality, jde o jeden z nejprodávanějších pracích prostředků po celém světě. Příznačné designové prvky obalů značky Persil jsou pro spotřebitele i prodejce jasně rozpoznatelné. Spotřebitelé tak výrobky znají a spojují s nimi vysoký standard a kvalitu. Navíc, jak vyplynulo z řízení před městským soudem, vzhledové prvky obalů Persil jsou chráněny několika českými a mezinárodními slovními a kombinovanými ochrannými známkami a průmyslovým vzorem Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO). Ze srovnání výrobků obou účastnic řízení byla podle obecných soudů patrná jejich podobnost a zaměnitelnost - podle Ústavního soud je tento názor racionální a dostatečně podložený.

13. Závěry soudů týkající se povinnosti platit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy podle § 75b o. s. ř. jsou rovněž ústavně souladné. Vrchní soud stěžovatelce osvětlil, že je stěžovatelkou uváděná judikatura nepřípadná (např. v namítaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1361/21 ze dne 24. 6. 2021 byl návrh na nařízení předběžného opatření směřovaný vůči více odlišným subjektům, přičemž každému z nich měla být uložena odlišná povinnost; Ústavní soud nadto připomíná, že podle čl. 89 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby toliko nálezy Ústavního soudu). V posuzovaném případě nejde o více samostatných předběžných opatření, protože vedlejší účastnice se vůči stěžovatelce zcela určitým návrhem domáhá zejména ochrany proti nekalé soutěži, resp. ochrany práv k průmyslovému vzoru u pracích prostředků, k němuž dochází tvrzenými jednáními (tj. distribucí, prodejem a nabízením), jež mají jediný skutkový základ spočívající v tom, že vnější podoba výrobků stěžovatelky působí nebezpečí záměny v očích spotřebitelů. Ani podle Ústavního soudu přitom na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že se žádané omezení týká více jednotlivých výrobků.

14. Za situace, kdy vrchní soud korigoval závěry městského soudu a umožnil stěžovatelce alespoň skladování výrobků, než se situace pravomocně vyjasní, Ústavní soud nemá důvod do uvážení soudů jakkoliv zasahovat. K namítanému neuvedení předmětu budoucího řízení ve věci samé vedlejší účastnice před odvolacím soudem uvedla, že soud splnil povinnost podle § 76 odst. 3 o. s. ř. již tím, že vedlejší účastnici uložil podat návrh na zahájení řízení ve věci samé, jehož předmět z logiky věci musí vycházet z návrhu na nařízení předběžného opatření, jinak by toto zaniklo podle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že tato povinnost je již splněna a řízení je vedeno pod sp. zn. 2 Cm 31/2024. Ani ostatní námitky stěžovatelky, zejm. námitka nepřezkoumatelnosti, nejsou důvodné.

15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu