Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Marešové, zastoupené Mgr. Lucií Průchovou, advokátkou, sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2025, č. j. 2 Ads 202/2024-25, spojené s návrhem na zrušení čl. II bod 2. zákona č. 407/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a se zákazem diskriminace dle článku 3 odst. 1 Listiny, jakož i právo rodiče, který pečuje o děti, na pomoc od státu dle čl. 32 odst. 5 Listiny.

2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení čl. II bod 2. zákona č. 407/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "napadené přechodné ustanovení), ve znění: "Rodičovský příspěvek v celkové částce podle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží, jde-li o nejmladší dítě v rodině narozené nebo převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů, ode dne 1. ledna 2024."

II. Skutkový stav a řízení před správními soudy

3. Od 1. ledna 2024 došlo v České republice k navýšení rodičovského příspěvku o 50 tisíc korun. Toto navýšení se dle napadeného přechodného ustanovení týká dětí narozených nebo převzatých do trvalé péče nahrazující péči rodičů ode dne 1. ledna 2024. Tato skutečnost se stala terčem kritiky ze strany stěžovatelky v průběhu řízení před správními soudy.

4. Stěžovatelka je matkou nezletilé dívky narozené v roce 2023. Úřad práce České republiky - Krajská pobočka v Ústí nad Labem tak přiznal stěžovatelce ve vztahu k její dceři rodičovský příspěvek v celkové výši 300 000 Kč. Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasila a tvrdila, že jí má být přiznán rodičovský příspěvek v celkové výši 350 000 Kč. Napadené přechodné ustanovení považovala za diskriminační a rozporné s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí (žalovaný) její odvolání zamítlo a rozhodnutí úřadu práce potvrdilo.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 175 Ad 4/2024-30, tento soud žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedl, že rodičovský příspěvek jakožto sociální právo je svojí majetkovou povahou determinováno výsledky hospodaření státu, jehož možnosti nejsou bezbřehé. Pokud by měla různá výše poskytovaného rodičovského příspěvku narušit základní lidská práva stěžovatelky, muselo by se jednat o narušení takové intenzity, které by v určitém směru zpochybnilo samu podstatu rovnosti. K tomu však podle krajského soudu nedošlo.

6. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Sám přistoupil k posouzení ústavní konformity napadeného přechodného ustanovení. Dospěl k závěru, že právní úprava, na jejímž základě stěžovatelce náleží rodičovský příspěvek v celkové výši pouze 300 000 Kč, a nikoli 350 000 Kč, není v rozporu s jejím právem na pomoc státu při péči o děti ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že by stát měl upřednostnit zájmy rodičů pečujících o děti např. nad poživateli důchodů, resp. že stát nevhodně upřednostňuje skupinu druhou. Podle Nejvyššího správního soudu však jde o otázku vyhrazenou politické úvaze orgánů moci zákonodárné, potažmo výkonné, do níž orgány moci soudní nemohou zasahovat.

III. Argumentace v ústavní stížnosti

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je napadené přechodné ustanovení diskriminační. Považuje za nepochopitelné rozlišování dětí, které se narodily před a po 1. 1. 2024. Přechodné ustanovení, které přiznává rodičovský příspěvek v aktuální výši jen selektivní části obyvatel České republiky, je naprosto v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka má za to, že v rozporu s ústavním pořádkem došlo k porušení jejího práva na majetek, bylo porušeno její právo legitimního očekávání, došlo k porušení zákazu diskriminace a principu rovnosti a porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud by se měl její ústavní stížností zabývat meritorně, neboť toto přechodné ustanovení nedopadá pouze do jejích práv a svobod, ale i do práv a svobod ostatních poživatelů rodičovského příspěvku, kterým se dítě narodilo již v roce 2023. S odkazem na § 49 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a § 30b odst. 3 téhož zákona namítá, že podmínky pro čerpání příspěvku naplnila a přechodné ustanovení je zjevně diskriminační.

8. Stát, který zvýšil celkovou částku rodičovského příspěvku o 50 000 Kč, tak neučinil v zájmu např. zvýšení porodnosti, učinil tak v důsledku inflační situace v České republice, neboť vzhledem k inflaci v posledních dvou letech rodičovský příspěvek reálně klesá. Tuto situaci stěžovatelka jako matka pečující nejenom o dceru, ale i o další děti, nemohla ovlivnit. Současně tím dochází k diskriminaci, neboť tím, že se dcera narodila již v roce 2023, ji stěžovatelka nemůže poskytnout takovou výživu jako rodič dítěte, které se mu narodilo v roce 2024, ačkoliv takové děti fakticky žijí vedle sebe a vzhledem k délce čerpání rodičovského příspěvku ještě dlouhou dobu žít budou. Cílem opatření přitom bylo pomoci rodinám s malými dětmi.

9. V závěru stěžovatelka požadovala přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010).

12. Středobodem ústavní stížnosti je ústavní souladnost přechodného ustanovení. Rozhodující okamžik pro přiznání zvýšené dávky rodičovského příspěvku bylo datum narození nejmladšího dítěte nebo jeho převzetí do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezastírá, že soudní řízení bylo vedeno s cílem naplnit podmínky přípustnosti ústavní stížnosti spojené s návrhem na kontrolu ústavnosti dotčeného přechodného ustanovení (stěžovatelka výslovně odkázala mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 458/24).

13. Nastavení systému sociálního zabezpečení je záležitostí demokraticky zvoleného parlamentu. To plyne již z čl. 41 odst. 1 Listiny, umožňující zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Ústavněprávní limity pro jeho úvahu jsou na vnitrostátní úrovni dvě: šetření smyslu a podstaty základního (sociálního) práva podle čl. 4 Listiny a zákaz diskriminace. K oběma limitům Ústavní soud ve své judikatuře vyvinul testy, a to test racionality a test diskriminace.

14. Výše uvedené platí i ve vztahu k čl. 32 odst. 5 Listiny, podle nějž rodiče pečující o děti mají právo na pomoc státu. Ačkoliv čl. 41 odst. 1 Listiny toto právo nezmiňuje, z dikce čl. 32 odst. 5 plyne, že jde o typické pozitivní sociální právo [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/20 ze dne 7. 12. 2021 (14/2022 Sb.), body 38-42; sp. zn. Pl. ÚS 31/17 ze dne 17. 12. 2019 (N 212/97 SbNU 269; 30/2020 Sb.), body 24-31; nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), body 52-56. Obdobně také Kratochvíl, J. Čl. 32. In: Kühn, Z. et al. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1195; a Tomoszek, M. Čl. 41. In: Husseini, F. A kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 22].

15. Stěžovatelka nepředložila argumenty prokazující, že by jedním z těchto testů právní úprava rodičovského příspěvku (včetně intertemporálních ustanovení) neprošla. Stěžovatelka pomíjí, že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoli dítěte, o které je pečováno (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3081/16 ze dne 15. 8. 2017). Je určen všem rodičům dětí do 3 (4) let. Nezáleží na příjmu domácnosti ani na tom, jestli čerpá matka nebo otec dítěte. Samotná skutečnost, že se celková částka rodičovského příspěvku vyplacená stěžovatelce v průběhu 3 (4) let nezvýšila o 50 000 Kč, nelze považovat za zásah do samotného jádra či esenciální podstaty sociálního práva. I nadále stěžovatelka může čerpat dosavadní výší rodičovského příspěvku, event. i další dávky systému sociálního zabezpečení. Jak Ústavní soud v souvislosti s napadeným přechodným ustanovením již dříve konstatoval, předpoklad, že věk dítěte či v tomto případě datum jeho narození (převzetí do péče) je zakázaným diskriminačním kritériem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, je mylný. V obecné rovině je rozlišení míry práv rodičů podle okamžiku narození přirozené a nijak nezpochybňované (bod 6 usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 266/24).

16. Právní úprava včetně přechodného ustanovení sleduje legitimní cíl a zvolené prostředky k jeho dosažení jsou rozumné. Jak stěžovatelce správně osvětlil Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, záměrem zákonodárce bylo zvýšit rodičovský příspěvek, avšak vyloučit nutnost doplácet rozdíl mezi stávající a zvýšenou celkovou výší příspěvku všem jeho stávajícím příjemcům, popřípadě i těm, kteří již rodičovský příspěvek v minulosti vyčerpali. Zákonodárce tak provedl vážení mezi fiskálními zájmy státu a zvýšenou podporou rodičů pečujících o děti a tyto vzájemně protichůdné zájmy vyvážil zvýšením rodičovského příspěvku pouze do budoucna (od nabytí účinnosti daného zákona), a nikoli zpětně. Ústavní soud k tomu dodává, že současné nastavení rodičovského příspěvku a jeho omezení na dětí narozené či převzaté do péče v určitém okamžiku, přitom sice nemusí být nutně nejlepší, nejvhodnější a nejmoudřejší řešení zákonodárce, pohledem ústavního práva (čl. 32 odst. 5 Listiny) se však nejeví jako iracionální. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby do politického rozhodnutí zákonodárce zasahoval.

17. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že s argumenty na podporu opačného názoru, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal, proto ani z procedurálního hlediska (tedy z hlediska ochrany práva stěžovatelky na řádný proces) neměl Ústavní soud důvod kasačně zasahovat. Ústavní soud se také plně ztotožňuje s výkladem podústavního práva v rozsahu dotčených ustanovení zákona o státní sociální podpoře. Výklad podústavního práva ostatně náleží obecným soudům, nikoliv soudu Ústavnímu.

18. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je tím zároveň odmítnut i návrh na zrušení napadeného právního předpisu. Za uvedené situace je bezpředmětný také návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů zastoupení dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu