Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Schwarzera, mladšího, a Karla Schwarzera, staršího, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 28 Cdo 130/2025-251 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2024 č. j. 11 Co 37/2024-222, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 11. 10. 2023 č. j. 17 C 213/2020-194 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit druhému stěžovateli jako žalobci částku ve výši 121 608 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti (žalobce) zaplatit soudní poplatek (výrok III.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně nároku na zaplacení částky 11 045 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu (nárok na zaplacení částky 110 563 Kč s tam vyčísleným úrokem z prodlení) byl odvoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok II.).

4. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal druhý stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k předmětné věci dovodil, že bylo-li v posuzovaném případě dovoláním dotčeným výrokem rozsudku krajského soudu rozhodnuto (v meritu) o částce 11 045 Kč s příslušenstvím (kdy nejde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní), tedy o peněžitém plnění nedosahujícím zákonného limitu, nelze dovolání z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá ani jiné (nesprávné) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné. Uvedené závěry Nejvyšší soud podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud nárok druhého stěžovatele rozštěpil (jednu část žaloby zamítl, druhou část zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení), avšak i samotný krajský soud měl za to (na rozdíl od Nejvyššího soudu), že dovolání je přípustné. Nejvyšší soud však dovolání odmítl z důvodu, že je nepřípustné. Nejvyšší soud nevzal v úvahu, že celková částka nárokovaná žalobou byla v celkové výši 121 608 Kč, že tato částka byla požadována na základě bezdůvodného obohacení, a to ze dvou pozemků p. č. 2993/4 a p. č. 2996, oba v k. ú. S. (dále jen "předmětné pozemky"), kdy na větším z pozemků je komunikace III. třídy, čímž je tento větší z pozemků dotčen komunikací (i mimo samotné těleso místní komunikace III. třídy vyjma účelové komunikace) a je tak pro stěžovatele nevyužitelný. Menší z pozemků stěžovatele (p. č. 2996) je rovněž dotčen, avšak veřejně účelovou pozemní komunikací, samotnou plochou komunikace a ve zbytku tzv. zářezovými svahy po stranách této komunikace, a je pro stěžovatele rovněž nevyužitelný.

6. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu vyhodnotil každý pozemek zvlášť. U jednoho vzal v úvahu, že se na něm nachází těleso místní komunikace III. třídy (a zrušil rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu), u druhého pozemku konstatoval, že se na něm nachází veřejně účelová komunikace, a u něj změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, aniž hodnotil pozemky jako celek a aniž vyhodnotil všechny související okolnosti tak, jak to ve svém odůvodnění uvedl okresní soud.

7. Stěžovatelé mají shodně s okresním soudem za to, že oba pozemky je třeba hodnotit jako celek, když je zřejmé, že těleso místní komunikace III. třídy se dotýká obou těchto pozemků a nelze jen formálně hodnotit zvlášť pozemek p. č. 2993/4 a pozemek p. č. 2996. Podle stěžovatelů je třeba hodnotit oba pozemky vcelku a k míře, jakým způsobem komunikace III. třídy oba pozemky znehodnocuje, využívá, čímž je pro stěžovatele činí nevyužitelnými. I kdyby na menším pozemku nebyla veřejně účelová komunikace, tento pozemek by byl nevyužitelný, neboť je přilehlý k většímu pozemku a ke komunikaci III. třídy, která ho učinila nepouživatelným (násep, veřejná zeleň, atd.), a to z důvodu, že zde vznikla účelová pozemní komunikace a ve zbytku tzv. zářezové svahy.

8. Dále namítají, že obecné soudy nezkoumaly, zda jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, když uzavřely, že v předmětné věci jde o veřejné prostranství, nikoliv o veřejně účelovou komunikaci. Podle stěžovatelů proto měla být vyřešena otázka, kdy jde o veřejné prostranství a kdy jde o veřejně účelovou komunikaci, což má vliv na právo na vydání bezdůvodného obohacení (v této souvislosti poukazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 2117/17).

9. Stěžovatelé také dovozují, že v podobných případech "údajné" bagatelní povahy sporů, ve kterých odvolací soud tzv. rozštěpí nárok a následně nezkoumá celou věc vcelku ve vzájemných souvislostech a nárok pouze odmítá, jde o extrémní pochybení odvolacího a Nejvyššího soudu přivozující zásah do základních práv stěžovatele. Stěžovatelé tvrdí, že v tomto konkrétním případě není pro vydání bezdůvodného obohacení rozhodující, přiléhá-li pozemek k místní komunikaci III. třídy nebo k veřejně účelové komunikaci, jelikož místní komunikace III. třídy učinila přiléhající pozemky ke komunikaci III. třídy neuživatelnými. I když jde tedy podle Nejvyššího soudu o tzv. bagatelní spor, jde o situaci, kdy obecný soud porušil Listinou a Úmluvou garantované základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že dosavadní účastník, druhý stěžovatel, darovací smlouvou daroval svému synovi - prvnímu stěžovateli předmětné pozemky, za situace, kdy nárokoval vydání bezdůvodného obohacení za tyto pozemky na vedlejším účastníkovi. Právní účinky zápisu darovací smlouvy nastaly k 7. 1. 2025, když zápis byl proveden ke dni 29. 1. 2025. Dosavadní účastník, druhý stěžovatel, proto v ústavní stížnosti navrhl, aby jeho syn - první stěžovatel "vstoupil a podal ústavní stížnost jako stěžovatel namísto dosavadního účastníka" s tím, že první stěžovatel se vstupem do řízení a podáním ústavní stížnosti namísto dosavadního účastníka souhlasí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu byla ústavní stížnost druhým stěžovatelem podána včas (viz sub 23). Druhý stěžovatel je oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Druhý stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť druhý stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

12. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost druhého stěžovatele nepřípustná (viz sub 26 a 27).

13. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla podána někým zjevně neoprávněným (viz sub 28 a násl.).

IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti druhého stěžovatele

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

16. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, kdy částku, o níž bylo rozhodováno výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu, lze považovat za bagatelní. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

17. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí zejména věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), resp. ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů ústavní stížnost v podstatě vyloučena. V případě těchto bagatelních částek je totiž většinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení. Bagatelní částky totiž často jen pro svou výši nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Podle Ústavního soudu takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

18. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů.

19. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2361/18). To se však druhému stěžovateli v nyní posuzované věci nepodařilo.

20. Druhý stěžovatel namítá porušení procesního základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na soudní ochranu však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jehož porušení druhý stěžovatel rovněž namítá), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.

21. Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře, ale v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry, na nichž krajský soud a Nejvyšší soud založily svá rozhodnutí. Druhým stěžovatelem předložená argumentace má tak charakter polemiky s právním posouzením provedeným krajským soudem a Nejvyšším soudem a pohybuje se toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy.

22. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud i Nejvyšší soud se předmětnou věcí řádně zabývaly a svůj postup a závěry učiněné v napadených rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily. Argumentaci rozvedenou v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, a to včetně krajským soudem provedeného posouzení jednotlivých nároků (uplatněných druhým stěžovatelem) jako nároků se samostatným skutkovým základem, jakož i posouzení otázky přípustnosti dovolání proti výroku I. rozsudku krajského soudu co do částky 11 045 Kč provedené Nejvyšším soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1679/24). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

23. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že řídil-li se druhý stěžovatel nesprávným poučením krajského soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo1848/2018). S ohledem na to, že druhý stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením krajského soudu o přípustnosti dovolání, považoval Ústavní soud jeho ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu za včas podanou, ačkoli dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti výroku I. uvedeného rozhodnutí počala druhému stěžovateli běžet již následující den po doručení rozsudku krajského soudu, který byl ve vztahu k výroku I. rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva druhého stěžovatele.

V.
Závěr

24. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

25. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

26. Druhý stěžovatel podává ústavní stížnost rovněž proti výroku II. rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně částky 110 563 Kč a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před okresním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít druhý stěžovatel možnost využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (včetně prostředků opravných), a teprve po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li spokojen s výsledkem řízení před obecnými soudy, bude mít druhý stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dalšího řízení, které bude před obecnými soudy probíhat. Druhý stěžovatel tedy v této části doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí.

27. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost druhého stěžovatele v části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

28. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda je první stěžovatel k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován.

29. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že druhý stěžovatel prvnímu stěžovateli předmětné pozemky daroval, přičemž právní účinky zápisu darovací smlouvy nastaly k 7. 1. 2025 (tedy v průběhu dovolacího řízení). Dosavadní účastník řízení před obecnými soudy, druhý stěžovatel, proto v ústavní stížnosti navrhl, aby první stěžovatel vstoupil do řízení před Ústavním soudem a podal ústavní stížnost na místo druhého stěžovatele s tím, že první stěžovatel se vstupem do řízení a podáním ústavní stížnosti na místo dosavadního účastníka souhlasí. Z podané ústavní stížnosti však současně vyplývá, že ústavní stížnost podává i druhý stěžovatel.

30. Okruh účastníků, kteří jsou oprávněni podat ústavní stížnost, výslovně a taxativně stanoví zákon o Ústavním soudu opírající se o čl. 88 odst. 1 Ústavy. V souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

31. Druhý stěžovatel tvrdí, že on sám byl v řízení před obecnými soudy nezákonně zkrácen ve svém právu a i z ústavní stížnosti samé je evidentní, že došlo-li k takovému zkrácení v řízení před obecnými soudy, netýkalo se prvního stěžovatele, nýbrž druhého stěžovatele, tedy jeho právního předchůdce.

32. V předmětné věci byl totiž účastníkem celého řízení před obecnými soudy druhý stěžovatel, který proti vedlejšímu účastníkovi podal žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Na uvedeném nezměnila nic ani skutečnost, že druhý stěžovatel v průběhu dovolacího řízení převedl předmětné pozemky na prvního stěžovatele, neboť v souladu s § 243b o. s. ř. je pro dovolací řízení vyloučeno zabývat se procesním nástupnictvím při tzv. singulární sukcesi (§ 107a o. s. ř.), tedy okolností, zda po zahájení dovolacího řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 3015/2009).

33. V předmětném řízení tedy bylo před obecnými soudy rozhodováno o nároku uplatněném druhým stěžovatelem v podané žalobě. V řízení vystupoval po celou dobu jako účastník řízení (žalobce) pouze druhý stěžovatel a v tomto řízení tedy bylo rozhodováno pouze o jeho právech. První stěžovatel nebyl účastníkem řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. Protože napadená rozhodnutí se netýkají práv prvního stěžovatele, nemohla jimi být práva prvního stěžovatele dotčena. První stěžovatel tak v předmětné věci není ústavní stížnost oprávněn podat. Ústavní stížnost prvního stěžovatele tedy byla podána někým zjevně neoprávněným.

34. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vstup prvního stěžovatele do řízení je možný, a že Ústavní soud může tento vstup připustit usnesením s odkazem na § 107a o. s. ř. per analogiam.

35. V usnesení ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 17/03 (U 20/31 SbNU 333) Ústavní soud dovodil, že § 63 zákona o Ústavním soudu o použití soudních řádů připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení. Možnost subsidiárního použití občanského soudního řádu ovšem v žádném případě neznamená, že jsou v řízení před Ústavním soudem použitelné všechny instituty známé civilnímu procesu. Naopak pouze tehdy, lze-li analogickým použitím občanského soudního řádu doplnit to, co zákon o Ústavním soudu výslovně neupravuje, může být analogie použito. Okruh těch, kteří jsou oprávněni podat ústavní stížnost, je vymezen zákonem o Ústavním soudu jednoznačně. Navíc připuštění možnosti analogické aplikace § 107a o. s. ř. by pro řízení před Ústavním soudem bylo nevhodné již vzhledem k povaze tohoto řízení a k principům, kterými je toto řízení ovládáno. Funkcí ústavní stížnosti je ochrana ústavně právní sféry jednotlivce. I když svojí rozhodovací činností při posuzování ústavních stížností napomáhá Ústavní soud k ochraně ústavnosti v činnosti orgánů veřejné moci, včetně moci soudní, není možné, aby tuto svoji činnost vykonával Ústavní soud mimo okruh svých vlastních oprávnění, tedy mimo okruh ústavních stížností podaných oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud v uvedeném usnesení dovodil, že jakkoli není ani v řízení před Ústavním soudem vyloučeno procesní nástupnictví při univerzální sukcesi s analogickým použitím § 107 o. s. ř. je toto procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití § 107a o. s. ř. vyloučeno.

36. V nálezu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 (N 110/41 SbNU 365), ve kterém se Ústavní soud zabýval právními důsledky převedení pohledávek stěžovatelky za vedlejší účastnicí, jež byly předmětem sporu, na jiné subjekty, se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem vysloveným ve výše uvedeném usnesení ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 17/03, že procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití § 107a o. s. ř. je v řízení před Ústavním soudem vyloučeno. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud i v této věci k závěru, že postoupení pohledávky, o níž je spor veden, není skutečností, jež by byla způsobilá přivodit záměnu účastníků v řízení před Ústavním soudem.

37. Ústavní soud neshledal důvod se od výše uvedených závěrů Ústavního soudu v předmětné věci odchýlit. V nyní posuzované věci je druhý stěžovatel stále účastníkem řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla.

38. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod druhého stěžovatele (viz sub 1), dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost druhého stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Ústavní stížnost prvního stěžovatele Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu