Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stěžovatelky stížnosti obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s., sídlem Táborská 940/31, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3847/2023-446 ze dne 29. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 107/2023-403 ze dne 29. června 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 130/2017-337 ze dne 19. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Šmídl s. r. o., sídlem Čs. armády 991, Žamberk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastnice podniká v oboru mezinárodní silniční nákladní dopravy. Se stěžovatelkou uzavřela pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti.

2. Vedlejší účastnice pro obchodní společnost Philip Morris ČR a. s. (objednatel) zajišťovala přepravu cigaret z České republiky do Spojeného království. Na území Německa došlo 23. října 2013 k odcizení části přepravovaného nákladu, konkrétně 220 kartonů cigaret. Kvůli tomu německé orgány finanční správy vyměřily objednateli spotřební daň, neboť odcizením cigaret došlo k jejich uvedení na německý trh.

3. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebylo sporu o tom, že došlo k pojistné události a stěžovatelka vedlejší účastnici plnila z titulu pojištění částku odpovídající hodnotě odcizených cigaret snížené o spoluúčast vedlejší účastnice. Spor, který řešily soudy, se týká toho, zda se pojištění vztahovalo i na povinnost vedlejší účastnice nahradit objednateli spotřební daň. Tu vedlejší účastnice objednateli uhradila na základě rozsudku London Circuit Commercial Court č. LM-2014-000069 ze dne 17. listopadu 2017.

4. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala na stěžovatelce zaplacení částky odpovídající spotřební dani snížené o spoluúčast s příslušenstvím z titulu pojistného plnění a rovněž částek odpovídajících nákladům na právní zastoupení ve sporu s objednatelem z titulu náhrady škody. Ač stěžovatelka napadá všechna tři rozhodnutí jako celek, z dále vyložených důvodů mohou být rozhodnutí podrobena kvazimeritornímu přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti pouze v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nároku na zaplacení pojistného plnění.

5. Soudy řešily dvě otázky. V první řadě bylo třeba zjistit, zda si stěžovatelka a vedlejší účastnice sjednaly, že do rozsahu pojištění spadá i odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (Úmluva CMR). Dále pak bylo třeba toto ustanovení interpretovat a zjistit, zda je spotřební daň možno podřadit pod pojem "jiné výlohy v souvislosti s přepravou zásilky".

6. Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve rozsudkem č. j. 64 C 130/2017-172 ze dne 24. června 2019 ve znění opravného usnesení č. j. 64 C 130/2017-196 ze dne 23. října 2019 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že si strany nesjednaly pojištění pro případ odpovědnosti podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CRM.

7. K odvolání vedlejší účastnice byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 550/2019-238 ze dne 21. května 2020.

8. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 23 Cdo 208/2021-260 ze dne 28. února 2022 zrušil rozsudek obvodního soudu i rozsudek městského soudu. Ač Nejvyšší soud měl dovolání vedlejší účastnice ve značném rozsahu za vadné respektive nepřípustné, zároveň je posoudil jako přípustné a důvodné pro řešení námitky, že obvodní soud sice provedl důkaz e-mailovou zprávou zaslanou likvidátorkou stěžovatelky zmocněnci vedlejší účastnice dne 10. prosince 2014, avšak nijak tento důkaz nehodnotil.

9. V dalším řízení obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici 4 000 882,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. června 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z částky 4 000 882,74 Kč za dobu od 11. února 2015 do 19. června 2018 (výrok II), zamítl žalobu ohledně nároku na náhradu škody (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Ohledně nároku vedlejší účastnice na pojistné plnění obvodní soud odkázal na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3530/2019 ze dne 13. července 2020, podle něhož je spotřební daň "jinou výlohou" ve smyslu čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR (bod 22 napadeného rozsudku obvodního soudu).

10. Proti rozsudku podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice namítala, že rozhodným dnem pro výpočet úroku z prodlení má být 11. únor 2015, od kdy byla stěžovatelka v prodlení s platbou pojistného plnění, neboť mělo být vyplaceno do 15 dnů od skončení stěžovatelčina šetření, k němuž došlo 26. ledna 2015. Rozhodnutí o nároku na náhradu škody považovala vedlejší účastnice za věcně nesprávné a jeho odůvodnění za nesrozumitelné.

11. Stěžovatelka poukázala na to, že předchozí rozhodnutí obvodního soudu bylo Nejvyšším soudem zrušeno kvůli tomu, že obvodní soud sice provedl důkaz e-mailovou zprávou, ale nijak ho nehodnotil. Tohoto pochybení se obvodní soud dopustil i ve druhém rozsudku. Za nezměněného skutkového stavu podle stěžovatelky nebylo možné, aby věc byla právně posouzena jinak než v prvním rozsudku.

12. Městský soud napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 275 624,40 Kč s příslušenstvím a jinak tento výrok potvrdil ve znění: "Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 725 258,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 20. června 2018 do zaplacení (výrok I), dále výrok II rozsudku obvodního soudu změnil jen tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší úrok z prodlení z částky 3 725 258,30 Kč ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 11. února 2015 do 19. června 2018 (výrok II), zrušil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III a IV a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný soudce (výrok IV).

13. Změny výroků I a II rozsudku obvodního soudu vycházely z toho, že městský soud na jedné straně přisvědčil odvolání vedlejší účastnice, že úrok z prodlení má být počítán již od 11. února 2015, zároveň však upozornil, že podle pojistných podmínek má být rozhodným kurzem pro přepočet částky spotřební daně v eurech kurz České národní banky vyhlášený ke dni pojistné události. Proto městský soud částku přepočetl jiným, pro vedlejší účastnici méně výhodným kurzem, což vedlo k částečnému zamítnutí žaloby (bod 39 rozsudku městského soudu).

14. Městský soud přisvědčil vedlejší účastnici, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný v části zabývající se nárokem na náhradu škody. Zároveň městský soud přisvědčil stěžovatelce, že obvodní soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na výsledek řízení, neboť ani napodruhé nevyhodnotil provedený důkaz e-mailovou zprávou. Tuto vadu městský soud napravil tím, že důkaz zopakoval a sám zhodnotil. Ve spojení s dalšími důkazy dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastnice si sjednaly, že pojistná smlouva pokrývá i odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR. Za klíčové městský soud pokládal, že v části II pojistné smlouvy pod nadpisem "Rozsah krytí - CMR" bylo uvedeno, že "výše pojistného plnění za škody vzniklé při mezinárodní silniční dopravě se řídí čl. 23 a čl. 25 Úmluvy CMR" a že v e-mailu ze dne 10. prosince 2014 likvidátorka stěžovatelky uvedla: "Právní základ nároku na náhradu vzniklé škody potvrzujeme a to podle ustanovení Úmluvy CMR. Nároky zmiňované v návaznosti na článek 23, bod 4, uznáváme pouze v rozsahu clo a dovozné (budou-li doloženy). Nároky týkající se uplatněné náhrady spotřební daně považujeme za neprokázané, a to zejména s ohledem na absenci právního titulu popisujícího povinnost zaplatit spotřební daň na zásilku (část zásilky), která byla prokazatelně odcizena a dále na článek 23, bod 4, kdy spotřební daň nepovažujeme za "jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky", přičemž hodnota přepravované zásilky byla v částce 71 074 EUR".

15. Z e-mailové zprávy shodně jako vedlejší účastnice městský soud dovodil, že pokud stěžovatelka tvrdila, že je ochotna nahradit clo a dovozné, což jsou nároky podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, a spotřební daň není ochotna nahrazovat proto, že podle ní nespadá pod rozsah čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, znamená to, že i sama stěžovatelka rozuměla pojistné smlouvě tak, že se vztahuje i na odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR. Proto měl městský soud nárok vedlejší účastnice za co do základu důvodný a výrok I rozsudku obvodního soudu za věcně správný, byť výše naznačená úvaha v odůvodnění rozsudku obvodního soudu chyběla.

16. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. V rozsahu proti těm částem výroků I a II rozsudku městského soudu, jimiž byl rozsudek obvodního soudu změněn na zamítnutí žaloby či bylo zamítnutí žaloby potvrzeno, shledal Nejvyšší soud dovolání subjektivně nepřípustným, neboť v daném rozsahu bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky. Ve zbylém rozsahu odmítl Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, neboť otázky předložené stěžovatelkou nemohly založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu proto, že městský soud je vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě proto, že na jejich řešení rozsudek městského soudu nezávisel.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek obvodního soudu měl být pro nepřezkoumatelnost zrušen jako celek. Napadený rozsudek městského soudu byl pro stěžovatelku překvapivý, neboť za shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl městský soud opačně než v prvním rozsudku. Městský soud stěžovatelku nepoučil o svém odlišném právním názoru a neposkytl jí možnost na tuto situaci reagovat navržením dalších důkazů. Skutkový závěr, že stěžovatelka a vedlejší účastnice si sjednaly pojištění i pro případ odpovědnosti vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR je podle stěžovatelky v extrémním rozporu s provedeným dokazováním i obsahem spisu.

18. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

19. Výrokem III napadeného rozsudku městského soudu byly zrušeny výroky III a IV napadeného rozsudku obvodního soudu. Ústavní soud proto není příslušný k projednání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž směřuje proti zrušeným výrokům rozsudku obvodního soudu, neboť nelze zrušit něco, co již bylo dříve zrušeno.

20. Ústavní stížnost je pak nepřípustná proti rušícímu výroku III rozsudku městského soudu, neboť v tomto rozsahu řízení dosud neskončilo.

21. Obdobně není Ústavní soud příslušný k projednání ústavní stížnosti proti výrokům I a II rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byly změněny rozsudkem městského soudu, neboť v tomto rozsahu došlo k jejich nahrazení rozsudkem městského soudu.

22. Ústavní stížnost nebyla podána oprávněnou stěžovatelkou v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem výroků I a II rozsudku městského soudu, jimiž byl rozsudek obvodního soudu změněn na zamítnutí žaloby či bylo zamítnutí žaloby potvrzeno, neboť tato rozhodnutí jsou ve skutečnosti pro stěžovatelku příznivá a její situace se jejich případným zrušením nemůže zlepšit.

23. Proti výroku IV rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný soudce, nebylo přípustné dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto výroku tak běžela již od doručení rozsudku městského soudu. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že podala-li by stěžovatelka souběžně ústavní stížnost proti výroku IV rozsudku městského soudu a dovolání proti výrokům I a II téhož rozsudku, odmítl by Ústavní soud tuto ústavní stížnost pro předčasnost a následná ústavní stížnost by nemohla být odmítnuta jako opožděná. Podle Ústavního soudu nelze stěžovatelce přičítat k tíži, že takto nepostupovala a nepodala "zbytečně" ústavní stížnost, a proto je třeba i nyní hledět na její ústavní stížnost proti výroku IV rozsudku městského soudu jako na včasnou. Zároveň je ústavní stížnost proti tomuto výroku rovněž přípustná, neboť změna soudce je významným zásahem, který je obdobný rozhodnutí o tom, že je soudce vyloučen, proti němuž je ústavní stížnost přípustná.

24. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

25. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením výroku IV rozsudku městského soudu. Rozhodnutí, že v dalším řízení má věc projednat a rozhodnout jiný soudce, je odůvodněno v bodě 47 rozsudku městského soudu. Důvody, proč městský soud k tomuto kroku přistoupil, z ústavního hlediska obstojí. Stěžovatelka proti nim ostatně ani sama v ústavní stížnosti žádné výhrady nevznesla.

26. Stěžovatelka své výhrady směřuje primárně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a rámuje je jako námitky porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu. Fakticky však pouze opakuje námitky, s nimiž neuspěla v řízení o dovolání.

27. Namítá-li stěžovatelka, že rozsudek městského soudu pro ni byl překvapivý, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Zákaz překvapivých rozhodnutí jakožto součást práva na soudní ochranu chrání možnost účastníků soudního řízení účinně předkládat argumenty a navrhovat důkazy. Rozhodnutí je překvapivé, vyjde-li soud z právního hodnocení, jež účastníci nemohli předvídat, či například z důkazů, které nebyly v řízení řádně provedeny. V takové situaci účastník řízení nemůže účinně argumentovat, neboť neví, jaké skutkové a právní okolnosti jsou pro rozhodování soudu relevantní. K tomu však v projednávané věci nedošlo.

28. Soudní rozhodnutí snad mohlo být pro stěžovatelku překvapivé v obecném významu tohoto slova, tedy že si patrně od soudního řízení slibovala jiný výsledek, avšak sama stěžovatelka v odvolání namítla, že obvodní soud se nezabýval hodnocením e-mailu z 10. prosince 2014, nemohlo tak pro ni být překvapivé, pokud městský soud tento důkaz zopakoval a hodnotil. Obdobně se vyjádřil již Nejvyšší soud (bod 19 napadeného usnesení). Nejvyšší soud předchozím rozsudkem zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť se soudy nezabývaly hodnocením tohoto důkazu, ač podle Nejvyššího soudu šlo o důkaz, který mohl mít vliv na výsledek řízení. Stěžovatelka tak musela očekávat, že soudy budou posuzovat, zda se pojistná smlouva vztahuje i na odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR a budou přitom vycházet i z předmětného
e-mailu, přičemž význam, který mu připisovala vedlejší účastnice, byl stěžovatelce znám. Stěžovatelka tak měla možnost této interpretaci odporovat a případně navrhnout další důkazy, jimiž by mohla zvrátit posouzení skutkového stavu.

29. Již Nejvyšší soud (bod 18) stěžovatelce vysvětlil, že nebyl důvod poučovat ji podle § 118a občanského soudního řádu, neboť rozsudek městského soudu není založen na tom, že by stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazu. Soud měl za to, že skutkový stav je úplně zjištěn. Stěžovatelka "jen" tvrdí, že měl být skutkový stav zjištěn jinak, avšak žádné důkazy k tomu nenavrhla. V postupu soudů tak nelze spatřovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.

30. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by městský soud rozhodoval ve věci podruhé za nezměněného skutkového stavu. Městský soud zopakoval důkaz e-mailem z 10. prosince 2014 a ve spojení s dříve provedenými důkazy dospěl k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely pojistnou smlouvu, která zahrnovala rovněž pojištění pro případ odpovědnosti vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR.

31. Stěžovatelce přitom nelze přisvědčit ani v tom, že by mezi závěrem, že smlouva se vztahuje i na odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, a provedenými důkazy či obsahem spisu je extrémní rozpor. Naopak tento závěr má v provedených důkazech dostatečnou oporu a z ústavního hlediska obstojí.

32. Stěžovatelce lze přisvědčit, že v odůvodnění rozsudku obvodního soudu chybí zhodnocení provedeného důkazu e-mailem z 10. prosince 2014, a rovněž úvaha, proč se pojistná smlouva vztahuje i na odpovědnost vedlejší účastnice podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR. Předmětem řízení o ústavní stížnosti však není toliko kvalita odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž řízení před soudy jako celek. Tato vada již byla dostatečně napravena podrobným odůvodněním rozsudku městského soudu. Věcnou správností závěrů městského soudu se již zabýval Nejvyšší soud, a tyto závěry ze shora uvedených důvodů obstojí i z ústavního hlediska. Ani případné vyhovění ústavní stížnosti by nemohlo stěžovatelce přinést jiné rozhodnutí ve věci samé, neboť z důvodu koncentrace řízení už by stěžovatelka nemohla navrhovat další důkazy. Případný kasační výrok by tak byl pouze akademickým cvičením, neboť by věc znovu dopadla stejně, jen s podrobnějším odůvodněním rozsudku obvodního soudu.

33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. června 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu