Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2025 č. j. 13 To 16/2025-547, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 11. 2024 č. j. 8 T 68/2024-525 byl stěžovatel podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Uvedených činů se měl stěžovatel (zkráceně uvedeno) dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu 2018 do 25. 11. 2023, na různých místech, kde spolu žili, dlouhodobě v různých cyklech a často pod vlivem drog pervitinu nebo marihuany zle nakládal se svojí partnerkou Janou C. (jedná se o pseudonym, dále jen "poškozená") se stupňující se intenzitou a četností jednotlivých fyzických a psychických útoků.

3. Okresní soud po projednání věci dospěl k závěru, že nebylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatel dané trestné činnosti dopustil. Mimo jiné zdůraznil, že poškozená byla při hlavním líčení podrobně a opakovaně vyslechnuta a že vypovídala v podstatě shodně jako v přípravném řízení, přičemž působila věrohodně. Konstatoval rovněž, že přibraní znalci ve znaleckých posudcích výpověď poškozené ze svých hledisek podpořili a uvedli, že poškozená je věrohodná z obecného hlediska i v tomto konkrétním případě. Podotkl také, že o vině stěžovatele do značné míry svědčí i znalecké posudky ohledně jeho osobnostního profilu, který plně odpovídá roli násilníka, která je popsána v obžalobě. Přesto však podle okresního soudu provedené důkazy nebyly dostačující k uznání viny stěžovatele, neboť chyběly další důkazy podporující tvrzení poškozené. Poukázal na to, že ve svědeckých výpovědích je sice možno najít něco, co obžalobu podporuje, avšak nesvědčí to podle něj o tom, že poškozená byla opakovaně znásilňována a týrána.

4. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí okresního soudu v předmětné věci. Nejprve okresní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 2024 sp. zn. 8 T 68/2024 uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a současně ho týmž rozsudkem podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i příslušný státní zástupce (v neprospěch stěžovatele). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 9. 2024 č. j. 13 To 239/2024-459 k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu v pořadí první rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to v jeho zprošťující části, a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc v rozsahu zrušení vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s konkrétními pokyny, jak má postupovat. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl.

5. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud napadeným usnesením v pořadí druhý rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu. Podle § 262 trestního řádu současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že zprošťující výrok okresního soudu byl vynesen již dvakrát a dvakrát byl také zrušen krajským soudem. Se závěry krajského soudu nesouhlasí. Má za to, že vytýká-li krajský soud okresnímu soudu, že si "evidentně vytvořil na věc svůj názor", tak toto tvrzení plně platí na přístup krajského soudu, který prosazuje rozhodnutí ve věci podle své představy. Nalézací soud své zprošťující rozhodnutí vždy pečlivě odůvodnil, zatímco krajský soud "si hraje se slovíčky a vypichuje a akcentuje z jednotlivých důkazů pouze to, co má stěžovatele usvědčovat". Krajský soud se pouští na tenký led, když vytýká okresnímu soudu hodnocení provedených důkazů. Podle stěžovatele toto jeho přesvědčení jen podtrhuje a dokládá rozhodnutí krajského soudu, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Není podle něj pravdou, že se okresní soud opakovaně odmítl zabývat výhradami uplatněnými v podaných odvoláních, neboť okresní soud si ponechal svůj právní názor po zrušení prvního rozhodnutí jen jednou (ne opakovaně). Uplatnění § 262 trestního řádu je podle jeho mínění chybné.

7. Závěrem v ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že se ruší napadené usnesení krajského soudu a věc se mu vrací k dalšímu postupu, a současně, aby podle § 270 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že věc bude krajským soudem projednána v jiném složení senátu. K tomu odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel vs. Česká republika, stížnost č. 44151/12.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy trestní řízení ještě není skončeno, neboť napadeným usnesením byl podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc okresnímu soudu vrácena. V dané fázi řízení je tedy ústavní stížnost stěžovatele směřující proti kasačnímu výroku napadeného rozhodnutí nepřípustná.

9. Jiná situace je u výroku napadeného usnesení, jímž bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Proti postupu podle § 262 trestního řádu dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně přípustnost ústavní stížnosti [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V uvedeném rozsahu se tedy Ústavní soud napadeným rozhodnutím zabýval věcně a přezkoumal, zda krajský soud jako soud odvolací vyložil svou kompetenci danou mu § 262 trestního řádu způsobem šetřícím v maximální možné míře ústavně zaručené právo stěžovatele na zákonného soudce.

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ohledně výroku napadeného usnesení, jímž bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci či senátu podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebo senát nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení nalézacího soudu [viz např. nálezy ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 (N 91/100 SbNU 102) či ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21].

13. Odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovedl, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně tzv. opomněl některé navržené důkazy nebo při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, to znamená, že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [srov. např. nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23) či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)].

14. Odvolací soud např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21).

15. Ústavní soud po přezkoumání nyní posuzované věci žádné vady s ústavní relevancí neshledal. Okresní soud po vrácení věci krajským soudem nařídil hlavní líčení, v jehož rámci příslušný státní zástupce navrhl doplnit dokazování mimo jiné i zprávou České správy sociálního zabezpečení o průběhu zaměstnání poškozené v průběhu let 2018 až 2024. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že tento návrh okresní soud pominul a nedostál tak povinnosti náležitého odůvodnění rozhodnutí. Krajský soud podotkl, že rozsudek okresního soudu je až do bodu 22, tedy včetně hodnocení provedených důkazů, kopií původního zrušeného rozsudku okresního soudu ze dne 8. 8. 2024, a to i přes výhrady, které k němu učinil. Zdůraznil rovněž, že ač ve svém prvním zrušujícím usnesení poukázal na rozpory ve výpovědích svědků V. oproti přípravnému řízení (kde se vyjadřovali i k tomu, co sami svými smysly na psychice a těle poškozené vnímali, a nejen to, co se od poškozené zprostředkovaně dozvěděli, a jak to prezentovali u hlavního líčení) a ač sám stěžovatel navrhoval doplnění dokazování výslechem jmenovaných svědků, okresní soud přesto tento návrh zamítl, stejně jako navrhovaný výslech svědka K., a to s pouhým konstatováním, že není zřejmé, co by měly tyto výslechy přinést.

16. I když není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, je zřejmé, že pokud okresní soud o části navrhovaných důkazů nerozhodl, resp. řádně nezdůvodnil, proč učiněné důkazní návrhy zamítl (tzv. opomenuté důkazy), jde o pochybení zakládající nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

17. Ústavní soud nemůže za této situace souhlasit s tvrzením stěžovatele, že z postupu krajského soudu je zjevná snaha tohoto soudu prosadit vlastní způsob hodnocení důkazů, resp. prosadit určitý způsob rozhodnutí. Krajský soud v napadeném usnesení opakovaně (tj. totožně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci) okresnímu soudu vytýkal, že mimo jiné nehodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, jak mu bylo uloženo. Upozorňoval přitom na konkrétní skutkové okolnosti, resp. výsledky dokazování (týkající se zejména věrohodnosti poškozené, která byla podpořena znaleckým zkoumáním, a rozporů ve svědeckých výpovědích), přičemž poukazoval na paušální hodnocení provedených důkazů okresním soudem bez toho, aniž by každou konkrétní výpověď vystavil kritickému hodnocení, a její obsah hodnotil v kontextu s ostatními provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí poškozené. Nutno dodat, že stěžovatel naopak ve své ústavní stížnosti zůstává u obecných formulací, jež jsou sice kriticky namířeny vůči kasačnímu usnesení krajského soudu, avšak své námitky nedostatečně konkretizuje.

18. Napadené usnesení krajského soudu neobsahuje žádné instrukce k tomu, jak má okresní soud hodnotit provedené důkazy či jaké skutkové závěry má z provedeného dokazování vyvodit. Výtky krajského soudu směřovaly toliko k tomu, aby okresní soud doplnil dokazování v naznačených směrech, důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zejména v tom ohledu, aby zvážil provedené důkazy v jejich souhrnu a aby nepřehlížel okolnosti zásadního významu pro rozhodnutí ve věci. Ostatně na straně 7. odůvodnění rozhodnutí krajský soud výslovně konstatoval, že nalézacímu soudu nesmí udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů.

19. Ústavní soud po přezkoumání věci přisvědčil názoru krajského soudu, že okresní soud ani při svém druhém rozhodování ve věci neodstranil podstatné vady spočívající v nedůsledném respektování zásady volného hodnocení důkazů a že nesplnil pokyny krajského soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že si krajský soud dobře uvědomoval omezené možnosti pro využití postupu podle § 262 trestního řádu, nicméně za daných okolností neviděl jinou možnost, jak dosáhnout nápravy uvedených vad, než postupovat právě podle zmíněného ustanovení a nařídit, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud považuje tento názor za opodstatněný. Krajský soud řádně a dostatečně zdůvodnil, že je evidentní, že okresní soud si již vytvořil na věc svůj názor a odmítá se zabývat výhradami uplatněnými v podaných odvoláních, jakož i v původním zrušujícím usnesení, resp. že další projednání věci před týmž senátem okresního soudu by nevedlo k nápravě vad rozhodnutí, které se opakovaly v pořadí prvním i druhém rozsudku (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 968/23).

20. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud v napadeném usnesení nepřekročil meze přípustného hodnocení důkazů, byť se stěžovatelem je třeba souhlasit s tím, že v odůvodnění svého usnesení ne zcela vhodně poukazoval na "vnímání státního zástupce přítomného v hlavním líčení"; to však na ústavně konformním závěru krajského soudu nemůže nic změnit. Krajský soud totiž po okresním soudu důvodně vyžadoval, aby důsledně přistupoval k hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), aniž by mu předepisoval, jak má provedené důkazy hodnotit. Jelikož okresní soud nedodržel pokyny krajského soudu směřující k napravení vad ve svém rozhodování, byly splněny podmínky pro výjimečný postup podle § 262 trestního řádu.

21. Vyhovět nelze ani návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud podle § 270 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že věc bude krajským soudem projednána v jiném složení senátu. Ústavnímu soudu totiž v této situaci pravomoc nařídit projednání věci jinými senáty nenáleží [srov. nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218)]. V této souvislosti je třeba považovat za irelevantní i odkaz stěžovatele na rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika, ve kterém ESLP shledal, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť odvolací soud opakovaně přistupoval k použití § 262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud nalézací soud neuznal navrhovatele vinným zločinem vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od původního soudu prvního stupně, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil, byť ESLP také poukázal i na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků odvolací soud především vytýkal soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy. S ohledem na konkrétní shora uvedené okolnosti posuzované věci (včetně tzv. opomenutých důkazů) je zřejmé, že právní názor ESLP ve zmíněném rozsudku na nyní posuzovaný případ nedopadá.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů v rozsahu části výroku rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu