Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PON Praha a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. 23 Co 449/2024-401, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Gabriely Altmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného výroku rozsudku městského soudu Ústavní soud usnesením ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1186/25 zamítl.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2023 č. j. 35 C 177/2019-293 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 6 279 158 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 279 158 Kč od 25. 5. 2017 do 24. 10. 2018 a zákonného úroku z prodlení z částky 368 200 Kč od 25. 5. 2017 do 10. 1. 2019 (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 2 112 647,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2017 do zaplacení (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 242 816,75 Kč (výrok IV.). Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 8 391 805,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 81 965,40 Kč (výrok II.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet obvodního soudu soudní poplatek z žaloby ve výši 282 562 Kč (výrok III.).

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud jí napadeným výrokem III. rozsudku uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek z žaloby ve výši 282 562 Kč. Toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka uvádí, že pokud by věděla, že jí tato další povinnost (sankce) hrozí při neúspěchu v odvolacím řízení, odvolání by nepodala a doplacení soudního poplatku by jí uloženo nebylo. Stěžovatelka poukazuje na to, že usilovala o osvobození od soudního poplatku, který byl v obdobné výši (313 958 Kč), avšak výsledkem odvolacího řízení je, že kromě soudního poplatku a očekávaných nákladů řízení protistrany musí zaplatit dalších 282 562 Kč, což je částka srovnatelná se soudním poplatkem, ale zejména neočekávaná. Ústavní soud se již stejnou situací v minulosti zabýval, kdy došlo k dodatečnému doměření soudního poplatku odvolacím soudem, aniž by s tím účastník sporu počítal. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 [(N 72/89 SbNU 109); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka namítá, že uvedeným postupem městský soud porušil její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává pouze proti výroku III. rozsudku městského soudu a že v zákonné lhůtě podá proti rozsudku městského soudu i dovolání, nicméně to bude směřovat pouze proti rozhodnutí ve věci samé. Protože výrok III. o nákladech řízení jako nákladový výrok nemůže být samostatným předmětem dovolání, podává proti němu tuto ústavní stížnost, jelikož nákladový výrok bude Nejvyšším soudem přezkoumán pouze v závislosti na výroku ve věci samé. Stěžovatelka se však domáhá zrušení tohoto výroku ústavní stížností bez ohledu na to, jak bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o výroku ve věci samé.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.

8. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

10. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozsudku městského soudu, proti kterému není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

11. Dotazem učiněným u obvodního soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 20. 5. 2025 proti rozsudku městského soudu dovolání, tak, jak avizovala ve své ústavní stížnosti.

12. Stěžovatelka tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku městského soudu je v souladu s poučením poskytnutým městským soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka podala a o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je v takovém případě předčasná a tedy nepřípustná.

13. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelky směřující pouze proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).

14. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i za situace, že bude brojit výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19].

15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

16. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného výroku III. rozsudku městského soudu rozhodl Ústavní soud samostatným usnesením, neboť v okamžiku podání této ústavní stížnosti stěžovatelka dovolání ještě nepodala, přičemž tato skutečnost (podání dovolání) byla pro posouzení předmětné ústavní stížnosti významná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj