Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2025 č. j. 25 Cdo 2022/2024-1157, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. ledna 2022 č. j. 5 C 198/2016-795, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, 1. Antonie Jeřábkové, 2. Miroslavy Kolebabové a 3. Jitky Wesströmové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel podanou žalobou v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejších účastnicích jako žalovaných náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku vydání předběžného opatření [vydaného Okresním soudem v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") dne 2. 6. 1998 č. j. 4 C 119/98-18, kterým bylo stěžovateli zakázáno nakládat s nemovitostmi v k. ú. Kutná Hora, jejichž byl spoluvlastníkem (dále jen "předmětné nemovitosti")], a dále v důsledku následných podle stěžovatele obstrukčních jednání vedlejších účastnic.

3. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnicích společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 4 150 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu výroky II. až V. Okresní soud neshledal nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, které měly stěžovateli vzniknout v důsledku vydání předběžného opatření a následných obstrukčních jednání vedlejších účastnic důvodným.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé (výrok V.), změnil jej ve všech výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky I. až IV. a VI. až VIII.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neexistenci ušlého zisku, jakož i o neexistenci příčinné souvislosti mezi vydaným předběžným opatřením a vznikem škody a nemajetkové újmy, resp. o jejím neprokázání.

5. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.). Řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu bylo zastaveno (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III.).

II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na základě dohody o vydání ze strany státního podniku RKT - Rovnací a kotevní technika byly jemu a 3. vedlejší účastnici vydány do podílového spoluvlastnictví předmětné nemovitosti (každý z nich vlastní ideální podíl na nemovitostech o velikosti jedna polovina). Vedlejší účastnice 3. a Miroslav Jeřábek se žalobou ze dne 14. 5. 1998 domáhali určení neplatnosti dohody o vydání předmětných nemovitostí. Společně s žalobou podali 3. vedlejší účastnice a Miroslav Jeřábek návrh na nařízení předběžného opatření, kterému okresní soud vyhověl. Na základě předběžného opatření bylo stěžovateli zakázáno nakládat s nemovitostmi a s jeho spoluvlastnickým podílem na nemovitostech. Po skončení uvedeného řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatel byl jako jediný oprávněn uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž dohoda o vydání nemovitostí ve vztahu k 3. vedlejší účastnici je neplatná. Stěžovatel poukazuje na to, že při zohlednění právního názoru vyjádřeného v rozsudku okresního soudu ze dne 6. 5. 2022 č. j. 4 C 43/2019-538 je třeba dohodu o vydání vykládat tak, že nemovitosti byly na základě dohody o vydání vydány pouze stěžovateli, který se tak stal jejich výlučným vlastníkem. Byl-li by stěžovatel výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a nikoliv jejich spoluvlastníkem, argumentace soudů o nedostatku příčinné souvislosti z důvodu absence souhlasu druhého spoluvlastníka by nemohla obstát. Soudy proto měly otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit jako otázku předběžnou.

7. Stěžovatel namítá, že v důsledku nařízeného předběžného opatření, které trvalo více než 14 let, mu bylo znemožněno nakládat s nemovitostmi. Stěžovatel nemohl mimo jiné nemovitosti pronajímat, čímž došlo k jejich postupnému chátrání a k významnému snížení jejich hodnoty. Tím stěžovateli vznikla majetková škoda, ale i nemajetková újma. Po pravomocném skončení původního řízení podal stěžovatel dne 25. 1. 2012 žalobu, kterou se domáhal náhrady újmy způsobené předběžným opatřením a jednáním vedlejších účastnic, jejíž výši vyčíslil na částku 4 100 000 Kč, skládající se ze škody ve výši 2 000 000 Kč způsobené zákazem nakládat s nemovitostmi na základě předběžného opatření, škody ve výši 1 850 000 Kč způsobené předběžným opatřením a jednáním vedlejších účastnic, v jejichž důsledku byla stěžovateli znemožněna údržba a ochrana nemovitostí, a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč.

8. V části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 2 000 000 Kč z důvodu neuzavření nájemních smluv k nemovitostem, dospěly soudy k závěru, že vzhledem k podílovému spoluvlastnictví stěžovatele a 3. vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem by stěžovatel bez souhlasu 3. vedlejší účastnice nemovitosti nemohl pronajmout ani v případě neexistence předběžného opatření, a nelze tedy předpokládat, že by za běžného chodu věcí došlo k pronájmu nemovitostí a rozmnožení majetku stěžovatele o část nájemného připadající na jeho spoluvlastnický podíl. Stěžovatel se závěry o nedostatku příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a vznikem škody z důvodu zákazu nemovitosti pronajmout a inkasovat nájemné nesouhlasí.

9. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudů, že žalobu v části týkající se skutečné škody na nemovitostech vyčíslené na částku 1 850 000 Kč bylo nutno zamítnout z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a vznikem skutečné škody spočívající ve snížení hodnoty nemovitostí a odcizení movitých věcí nacházejících se na nemovitostech. Podle odůvodnění rozsudků soudů stěžovateli předběžné opatření nebránilo v nezbytných investicích do nemovitostí a jejich ochrany, které by zabránily snížení hodnoty nemovitostí a odcizení movitého majetku. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že nařízení předběžného opatření znemožnilo stěžovateli získat finanční prostředky k zajištění dostatečné ochrany nemovitostí a zachování jejich hodnoty a nařízení předběžného opatření tak je v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou ve výši 1 850 000 Kč. Stěžovatel zároveň uvádí, že v žalobě a v navazujících podáních opakovaně upozorňoval, že skutečná škoda nebyla způsobena pouze předběžným opatřením, ale současně i jednáním vedlejších účastnic.

10. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem soudů, že ve vztahu k jím požadované nemajetkové újmě způsobené mu nařízením předběžného opatření stěžovatel vznik nemajetkové újmy ani její tvrzenou výši v řízení neprokázal. V této souvislosti poukazuje na to, že k prokázání vzniku a výše nemajetkové újmy v průběhu řízení navrhoval důkaz znaleckým posudkem. Okresní soud však vypracování znaleckého posudku nezadal a důkaz znaleckým posudkem neprovedl. Podle stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro zamítnutí žaloby v části týkající se nemajetkové újmy stěžovatele, jelikož stěžovatel splnil povinnost tvrzení a navrhl důkaz k jeho prokázání, který však okresní soud bez bližšího odůvodnění neprovedl.

11. Stěžovatel dále poukazuje na průběh a délku původního řízení, v jehož rámci bylo nařízeno předběžné opatření, a namítá, že předběžným opatřením omezujícím disponování s věcí došlo k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek. Dále namítá, že okresní soud z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na straně vedlejších účastnic řízení přerušil a o žalobě rozhodl až po téměř 14 letech od jejího podání. Stěžovatel proto nesouhlasí s argumentem, že vedlejší účastnice by neměly nést odpovědnost za vzniklou újmu, neboť průtahy v původním řízení byly způsobeny okresním soudem a nikoliv přímo vedlejšími účastnicemi. Stěžovatel poukazuje rovněž na další pochybení ve věci jednajících soudů v napadeném (původním) řízení, kterými mohlo v jejich souhrnu rovněž dojít k zásahu do práv stěžovatele, a to nepřiměřené průtahy v řízení a zmatečný postup okresního soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

13. Usnesením ze dne 6. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1022/25 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud k námitce stěžovatele rozhodl, že soudce Pavel Šámal není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1022/25.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. V předmětné věci dospěly obecné soudy ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené škodě ve výši 2 000 000 Kč způsobené zákazem pronajímat nemovitosti a ke škodě ve výši 1 850 000 Kč způsobené faktickou nemožností zajistit údržbu a ochranu nemovitostí k závěru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi předběžným opatřením a tvrzenou škodou. V části žaloby týkající se nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nařízením předběžného opatření dospěly soudy k závěru, že vznik nemajetkové újmy ani její tvrzená výše nebyly ze strany stěžovatele v řízení prokázány.

16. V případě nároku na ušlý zisk krajský soud přiléhavě poukázal zejména na to, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a to ve stejném rozsahu jako 3. vedlejší účastnice. K jakémukoliv nakládání s předmětnými nemovitostmi by tak ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen "občanský zákoník"), potřeboval souhlas 3. vedlejší účastnice. V této souvislosti poukázal na to, že vztahy těchto účastníků byly a stále jsou v tomto směru antagonistické a 3. vedlejší účastnice s podnikatelskými aktivitami stěžovatele nesouhlasila, v důsledku čehož vznikalo mezi účastníky množství sporů. V případě ušlého zisku přitom musí jít o takové rozmnožení majetku, které se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Krajský soud s ohledem na zjištěný skutkový stav dovodil, že tvrzený ušlý zisk stěžovateli vzniknout nemohl. Pokazoval-li stěžovatel na odůvodnění rozsudku okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 5. 2022 č. j. 4 C 43/2019-538, z něhož má podle něj vyplývat, že "je třeba dohodu o vydání vykládat tak, že nemovitosti byly na základě dohody o vydání vydány pouze stěžovateli, který se tak stal jejich výlučným vlastníkem", považuje za nutné Ústavní soud poukázat na to, že okresní soud v tomto rozhodnutí hodnotil jako předběžnou otázku pro posouzení uplatněného nároku stěžovatele (v této věci žalobce) možnosti posouzení uvedené dohody s ohledem na různá skutková tvrzení, kdy vedle závěru, že dohoda o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 nemohla být minimálně ze strany žalované 3. vedlejší účastnice platně uzavřena, přičemž konstatoval, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, jelikož žalovaná není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, současně však uvedl, že se nezabýval tím, zda tuto dohodu ze dne 15. 4. 1998 uzavřel platně sám žalobce, neboť se vlastnictvím k předmětným nemovitostem jako předběžnou otázkou zabýval jen potud, mělo-li to význam pro právní posouzení tehdy projednávané věci (viz body 27 až 33 odůvodnění tohoto rozsudku). Z toho tedy nelze učinit závěr, který činí stěžovatel v ústavní stížnosti, nehledě k tomu, že šlo o řešení předběžné otázky učiněné jen v této věci a pro tuto věc (sp. zn. 4 C 43/2019).

17. Ohledně nároku na náhradu majetkové škody na předmětných nemovitostech krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že zde není dána příčinná souvislost mezi vydaným předběžným opatřením a vznikem stěžovatelem uvedených škod. Stěžovateli nebylo předběžným opatřením zakázáno provádět pravidelné údržby a opravy předmětných nemovitostí, případně do nich investovat potřebné prostředky tak, aby předešel škodám. Pokud takto (ať již z jakýchkoliv důvodů, včetně nedostatku shody s další spoluvlastnicí) nečinil, došlo ke škodě na nemovitostech v důsledku jeho nečinnosti. V návaznosti na uvedené krajský soud rovněž dovodil, že důvodný nemůže být ani nárok stěžovatele na nemajetkovou újmu v souvislosti s cestami na policii z důvodu tvrzených vloupání. Nesouvisí-li případná vloupání s vydaným předběžným opatřením, nemůže zde být rovněž dána příčinná souvislost mezi tvrzenou nemajetkovou újmou, která měla stěžovateli vzniknout právě v souvislosti s těmito vloupáními.

18. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy krajský soud poukázal na to, že stěžovatel ani po poučení okresního soudu podle § 118a o. s. ř. blíže nespecifikoval a neprokázal, že mu uvedená újma vznikla. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že uvedený nárok souvisí zejména s prvním nárokem na ušlý zisk a se skutečností, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí ve stejném rozsahu jako 3. vedlejší účastnice. Stěžovatel totiž nemohl mít legitimní očekávání, že uvedené nemovitosti pronajme a získá zisk, který tvrdil. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se odvíjí i od předchozích nároků na náhradu majetkové škody, které rovněž krajský soud shledal nedůvodnými.

19. Pro úplnost krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že stěžovatel při konstrukci svých nároků zaměňuje často újmu (škodu), která mu mohla teoreticky vzniknout v důsledku vydaného předběžného opatření, a újmu (škodu), která mu (a ostatně 3. vedlejší účastnici jako další podílové spoluvlastnici) mohla vzniknout v důsledku toho, že tito spoluvlastníci nebyli schopni se dohodnout o hospodaření se společnou věcí (§ 137 odst. 1 a § 139 odst. 2 občanského zákoníku). V této souvislosti krajský soud poukázal na vyjádření samotného stěžovatele v závěrečné řeči při jednání krajského soudu dne 14. 9. 2022, na kterém uvedl, že "předběžné opatření samo o sobě nebylo důvodem veškerých ztrát, které utrpěl. Tímto důvodem bylo zejména následné chování žalovaných, které nespolupracovaly, sabotovaly činnost žalobce, a v podstatě vyštvaly veškeré nájemce, které žalobce zařídil, a současně tvrdily, že 3. žalovaná není vlastníkem těchto nemovitostí."

20. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené mu předběžným opatřením a chováním vedlejších účastnic. Svojí argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.

21. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolání není přípustné, když v něm stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani z procesního práva.

22. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

23. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uplatňuje námitky vztahující se k průběhu a délce řízení, v jehož rámci bylo nařízeno předběžné opatření (původního řízení). Namítá, že předběžným opatřením omezujícím disponování s věcí došlo k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek.

24. Ústavní soud považuje takové námitky za nepřípustné, neboť se vztahují k jinému řízení než tomu, jehož se týká předmětná ústavní stížnost (vztahují se k předchozímu řízení). Stěžovatel má (měl) v daném případě jiné procesní prostředky k ochraně svého práva porušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy (srov. nálezy ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07). Stěžovatel se může (mohl) domáhat ochrany svých práv postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 660/23).

25. Pro úplnost je třeba uvést, že proti průtahům v probíhajícím (ještě neskončeném) řízení bylo možné se bránit (v původním řízení) ústavní stížností, nicméně pak by byl jejím předmětem tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, čemuž musí odpovídat i návrhové žádání. Jde-li o ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spočívá v průtazích v dosud neskončeném řízení, je (zpravidla) nutné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat procesní prostředek ochrany práva, kterým je v těchto případech návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [srov. nálezy ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), body 8-16].

26. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu