Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., právně zastoupeného Mgr. Janou Harcovou, advokátkou, sídlem Školní 601, Milotice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2024 č. j. 6 Tdo 1010/2024-488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 4. 2024 č. j. 3 T 67/2023-420 byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Trestného činu se dle výroku soudů dopustil tím, že po poškozené požadoval, aby mu s jejím tehdejším přítelem vrátili všechny zbraně, které měl dotyčný odcizit, a poté, co se mu poškozená snažila vysvětlit, že žádné zbraně neukradli, jí zvýšeným hlasem řekl, že jestli mu bude lhát do očí, tak ji zbije a dále, že když mu zbraně nevydají, blíže nezjištěným lidem, tak těmto bude muset ukázat dům, kde poškozená s přítelem bydlí, a oni jejich dům rozstřílí.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2024 č. j. 8 To 204/2024-456 podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

4. Obsah napadeného rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť jak jeho odůvodnění, tak i průběh řízení, je účastníkům znám.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci rozhodl soudce, který porušil princip presumpce neviny a od samotného zahájení soudního řízení, ba ještě předtím, než bylo zahájeno hlavní líčení, byl zjevně přesvědčen o vině stěžovatele; tento svůj postoj také deklaroval v rozhodnutích o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudce rozhodující v prvním stupni byl v této věci podjatý. Další nezákonný postup soudu spatřuje stěžovatel v dokazování, zejména ve výsleších svědků K. a P., kteří byli jedinými přímými svědky incidentu mezi stěžovatelem a poškozenou. Jim byly kladeny ze strany soudu sugestivní otázky. Stěžovatel je přesvědčen o porušení svého práva na spravedlivý proces způsobem vedení výslechu nejen svědků, ale i poškozené, které byly kladeny během jejího výslechu návodné otázky.

II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po posouzení procesních předpokladů řízení, které shledal za splněné, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není dán důvod pro zásah Ústavního soudu, tj. aby opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.

8. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky shodné s argumentací v ústavní stížnosti. K námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně Nejvyšší soud zaujal stanovisko v bodech 19. a následujících napadeného usnesení. Po podrobném rozboru procesní situace dovolací soud uzavřel, že stěžovatel byl povinen, chtěl-li dosáhnout možnosti vznesení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu v řízení o dovolání, uplatnit tuto okolnost, tj. vznesení námitky podjatosti pro porušení presumpce neviny z důvodu způsobu odůvodnění rozhodnutí o vazbě, a to nejpozději v řízení před odvolacím soudem. Pokud tak v řízení před obecnými soudy neučinil, nemůže tento dovolací důvod účinným způsobem uplatnit, neboť tomu brání jeho dikce. Výklad § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jak jej dovolací soud učinil, je srozumitelný a ústavně komfortní.

9. Ani k vypořádání námitky ohledně svědeckých výpovědí svědků K. a P. nemá Ústavní soud zásadní připomínky. V bodech 29. a následujících napadeného usnesení se Nejvyšší soud dostatečně podrobně vyjádřil, proč podle jeho názoru nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, z jakých důvodů výpovědi svědků P. a K. pokládají za nevěrohodné, i z jakých důvodů odmítly dovolatelem prosazovaný závěr o přecitlivělosti a dramatizaci poškozené. Vyložily rovněž, proč výpověď poškozené v projednávaném případě pokládají za věrohodnou, byť její obecná věrohodnost může být snížena tím, že v minulosti poskytla v jiné kauze výpověď, která věrohodnou shledána nebyla.

10. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatňoval již ve všech stádiích trestního řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly a Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Jeho úkolem je posoudit, zda řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a zda v něm nedošlo k takovým pochybením, jež by měla za následek porušení základních práv stěžovatele. V dané věci k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.

11. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu