Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Martiny Kalistové, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 161/2023-135 ze dne 11. 12. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Zdeňka Zpěváka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označeného rozsudku plyne, že Okresní soud v Berouně vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, který se po stěžovatelce domáhal zaplacení 43 420 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník žalobu odůvodnil regresním nárokem podle § 1876 odst. 2 občanského zákoníku z titulu splátek uhrazených vedlejším účastníkem podle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 15. 10. 2014, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jako manželi a dlužníky na jedné straně a společností UniCreditBank Czech Republic and Slovakia, a. s., jako věřitelem na straně druhé (dále jen "smlouva"). Manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky bylo dne 25. 6. 2019 rozvedeno, přičemž závazek ze smlouvy nebyl vypořádán. Ke dni 25. 6. 2022 nastaly účinky § 741 občanského zákoníku a vedlejší účastník pak po celou dobu hradil splátky hypotečního úvěru.

2. Okresní soud odmítl stěžovatelčinu námitku promlčení, jakož i její argumentaci, že prostředky z úvěru vedlejší účastník použil pro svou výlučnou potřebu. Okresní soud rovněž konstatoval, že vedlejší účastník důkazní břemeno unesl a odmítl námitku stěžovatelky, že žaloba měla být zamítnuta, jelikož vedlejší účastník neuvedl datum uzavření manželství. Podle okresního soudu by takové rozhodnutí bylo přepjatě formalistické zejména proto, že daná skutečnost není pro rozhodnutí podstatná.

3. Okresní soud dále poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila, že by hypoteční úvěr nebyl uzavřen za trvání manželství nebo že manželství nebylo uzavřeno dne 12. 6. 2004, což vyplývá z rozsudku o rozvodu. V odůvodnění rozsudku pak okresní soud odkázal na skutečnost, že by stěžovatelka dle smlouvy o hypotečním úvěru byla spoludlužníkem nehledě na to, zda byla smlouva úvěru uzavřena během manželství či před jeho uzavřením. Okresní soud tak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 43 420 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení 14 811 Kč. V části, v níž se vedlejší účastník domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 43 420 Kč ve výši dalších 5 % ročně od 1. 11. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

4. Ve svém odvolání stěžovatelka argumentovala, že se okresní soud nezabýval vnitřním poměrem spoludlužníků a že ke vzniku regresu nemá dojít, pokud to vylučuje vnitřní vztah mezi nimi. Stěžovatelka také konstatovala pochybení okresního soudu, když vedlejšího účastníka nepoučil podle § 118a občanského soudního řádu. Krajský soud v Praze shledal, že vedlejšího účastníka nebylo třeba poučovat, jelikož důkazní břemeno unesl. Rovněž odmítl námitku promlčení a rozsudek okresního soudu změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení. Ve zbylém rozsahu se ztotožnil s hodnocením okresního soudu. Jeho rozsudek v tomto rozsahu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, jelikož má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že okresní soud nepoučil vedlejšího účastníka o jeho důkazním břemenu, co se týče prokazování uzavření manželství se stěžovatelkou, resp. prokazování, že závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru byl součástí společného jmění manželů. Dále tvrdí, že si okresní soud doplnil skutková tvrzení vlastní aktivitou, čímž porušil zásadu rovnosti stran. Zároveň namítá, že dospěl ke skutkovým závěrům, aniž by k nim byly provedeny odpovídající důkazy, a to zejména ve vztahu k otázce existence manželství mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Krajský soud údajně také aproboval pochybení okresního soudu, aniž by se zabýval naplněním podmínek pro aplikaci § 741 písm. c) občanského zákoníku, potažmo § 1876 odst. 2 občanského zákoníku.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.

8. Jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021).

9. Ústavní soud zároveň připomíná, že stěžovatelkou rozporovaná aplikace § 741 a § 1876 občanského zákoníku představuje otázku podústavního práva. Okresní soud odmítl námitku promlčení a vyjádřil ve svém rozsudku názor, že není podstatné, zda došlo k fikci postupem podle § 741 občanského zákoníku, a tudíž není ani významné, zda smlouvu o hypotečním úvěru účastníci uzavřeli jako manželé či před uzavřením manželství. I kdyby totiž předmětnou smlouvu stěžovatelka uzavřela před uzavřením manželství, nic to nemění na skutečnosti, že podle smlouvy o hypotečním úvěru je spoludlužníkem. Takové odůvodnění nevybočuje z ústavních mezí a není zjevně iracionální.

10. Není pravdou, že by okresní soud vycházel z důkazů, které nebyly provedeny ve smyslu stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009. Relevantní skutkové otázky byly zodpovězeny zejména prostřednictvím rozsudku o rozvodu manželství stěžovatelky, bankovních výpisů a smlouvy o hypotečním úvěru.

11. Povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý jednotlivý argument. Soud se musí s námitkami vypořádat podle míry jejich závažnosti, tedy má povinnost posoudit všechny pro předmět řízení relevantní argumenty. Způsob vypořádání námitek musí být (při jejich odmítnutí) takový, aby bylo pro účastníka řízení z rozhodnutí seznatelné, z jakého důvodu nemůže jím uplatněná argumentace obstát (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1858/24 ze dne 8. 10. 2024, bod 22).

12. Krajský soud se vypořádal s relevantními námitkami stěžovatelky a své závěry řádně odůvodnil. Úvodem odmítl promlčení nároku a konstatoval, že promlčecí lhůty byly zachovány s vysvětlením, že lhůta běží pro každou z jednotlivých plateb samostatně. Dále krajský soud konstatoval, že vedlejšího účastníka nebylo třeba poučovat podle § 118a občanského soudního řádu, jelikož unesl své důkazní břemeno. Ztotožnil se s hodnocením okresního soudu a uvedl, že nemá pochybnosti o pravosti a správnosti relevantních listin. Závěrem se vypořádal s námitkou týkající se disparity podílů, kterou za dané situace podle jeho názoru nelze řešit vzhledem k aplikaci § 741 písm. c) občanského zákoníku a odkázal na skutečnost, že ve smlouvě o úvěru figuruje stěžovatelka s vedlejším účastníkem jako spoludlužnice banky.

13. Ústavní soud neshledal ze shora uvedených důvodů ústavněprávně relevantní pochybení krajského soudu, které by mohlo ústit ve zrušení napadeného rozhodnutí. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu