Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Uwe Hebenstreita, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2025 č. j. 7 Afs 331/2024-27 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 57 Af 17/2023-102, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Celního úřadu pro Plzeňský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví označené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že ve Spolkové republice Německo byl stěžovatel mj. shledán vinným z krácení daně, a to z důvodu neodvedení spotřební daně z tabákových výrobků; z téhož důvodu je proti němu v Německu vedeno daňové řízení za účelem vymožení této daně. Příslušné německé orgány požádaly v rámci mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek Českou republiku o vymožení pohledávky za stěžovatelem.

3. Jelikož je postup vzájemné pomoci mezi členskými státy EU harmonizován prostřednictvím unijního práva (konkrétně směrnicí Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření - dále jen "směrnice 2010/24/EU" nebo "směrnice"), jež byla do českého práva transponována zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen "zákon o mezinárodní pomoci"), v České republice byla - bez dalšího uznávání - exekučním příkazem nařízena daňová exekuce; celní úřad stěžovatele o této skutečnosti vyrozuměl. Stěžovatel podal proti exekučnímu příkazu námitku, kterou celní úřad zamítl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí celního úřadu podal správní žalobu.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu správní žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění krajský soud vysvětlil, že - jak již bylo uvedeno výše - systém mezinárodní pomoci v této oblasti je výrazně harmonizován směrnicí 2010/24/EU, jejíž obsah byl následně transponován do zákona o mezinárodní pomoci. Deklarovaným cílem směrnice bylo zvýšit efektivitu dosavadní regulace vzájemné pomoci mezi členskými státy. Dožádaný orgán musí na žádost dožadujícího orgánu vymáhat daňové pohledávky [čl. 1, čl. 2 odst. 1 písm. c), čl. 10 odst. 1 směrnice], přičemž za dostatečný doklad o vymahatelnosti pohledávky se považuje tzv. jednotný doklad o vymahatelnosti, jenž je jediným základem pro vymáhání pohledávky a nepodléhá žádnému dalšímu uznání, doplnění nebo nahrazení v dožádaném státě (čl. 12 odst. 1 směrnice). Veškeré spory týkající se pohledávky nebo úkonu dožádání spadají do pravomoci dožadujícího státu (čl. 14 odst. 1 směrnice), tedy Německa. Za určitých podmínek lze v dožádaném státě pozastavit vymáhání pohledávky (čl. 14 odst. 3 směrnice), avšak to neplatí, pokud dožadující orgán odůvodněně požádá o to, aby byla pohledávka nadále vymáhána (čl. 14 odst. 4 směrnice). Na tuto unijní úpravu pak navazuje také zákon o mezinárodní pomoci. Podle jeho § 20 odst. 2 jednotný doklad o vymahatelnosti je jediným titulem pro vymáhání finanční pohledávky v České republice. Podle § 28 odst. 1 tuzemskému orgánu veřejné moci nepřísluší posouzení zákonnosti nebo správnosti mj. dožádané finanční pohledávky, původního titulu pro vymáhání pohledávky ani jednotného dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Jinými slovy, krajský soud vysvětlil, že celnímu úřadu nepříslušelo jakkoliv zkoumat to, zda jsou německá rozhodnutí, která jsou titulem pro vymáhání pohledávky v České republice, správná; zda byla žádost německých orgánů důvodná; zda jsou tyto exekuční tituly v Německu skutečně vymáhány atd. Takový postup reprobuje jak směrnice, tak zákon o mezinárodní pomoci. Stěžovatelovy námitky, že v Německu byl dočasně pozastaven výkon rozhodnutí a že žádost německých orgánů je nedůvodná a předčasná, jsou proto mimoběžné s podstatou řízení před českými orgány jakožto orgány dožádaného státu.

5. Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky stran toho, že mělo být postupováno podle § 24 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci, dle něhož české orgány odloží vymáhání pohledávky až do doby, než obdrží sdělení dožadujícího orgánu o tom, že bylo pravomocně rozhodnuto o opravných prostředcích proti úkonům nebo dokumentům, jež souvisejí s vymáháním pohledávky. Ačkoli bylo zjištěno, že v Německu jsou vedena určitá řízení o opravných prostředcích podaných stěžovatelem, dožadující německý orgán požádal českou stranu prostřednictvím řádně odůvodněné stížnosti, aby bylo ve vymáhání pohledávky pokračováno. Bylo proto nutno postupovat podle § 24 odst. 2, dle něhož "se (v takovém případě) pokračuje".

6. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Velmi podrobně se zabýval unijní i českou právní úpravou (jak byla nastíněna výše) a příslušnou judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž mj. plyne, že ve srovnatelných případech "nejsou české dožádané orgány oprávněny žádosti dožadujících orgánů jiného členského státu EU ... jakkoliv posuzovat a odmítnout vyjma důvodů taxativně stanovených. Stejně tak dožádaných orgánům nepřísluší jakkoliv posuzovat zákonnost či správnost žádosti dožadujícího orgánu cizího státu, resp. pohledávky, k jejímuž vymožení je taková žádost podána. Právní úprava mezinárodní pomoci tedy neumožňuje přezkoumávat právní důvody, na nichž se zakládá jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávky" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 8 Afs 355/2019). Závěry krajského soudu se od této judikatury nijak neodchýlily, právě naopak. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově (opakované) námitce, že mělo být postupováno podle § 24 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci. I v tomto ohledu se plně ztotožnil se závěry krajského soudu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí správních soudů jsou ryze formalistická. Soudy nijak nezohlednily jeho námitky, že před německými orgány je stěžovatelem pořád veden spor; že rozhodnutí, na kterých byla žádost založena, jsou založena na nesprávných právních úvahách; že výkon rozhodnutí by v této fázi byl předčasný, zbytečný a nepřiměřeně přísný; že existují pochybnosti o tom, zda budou v Německu daňové nedoplatky vymahatelné i po vydání stěžovatelem očekávaného rozhodnutí Spolkového finančního soudního dvora. Z těchto důvodů má za to, že došlo k porušení jeho základních práv.

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Podstatou stěžovatelovy stížnosti je nesouhlas se závěrem správních soudů, že právní úprava obsažená v zákoně o mezinárodní pomoci, jímž byla do českého práva transponována směrnice 2010/24/EU, neumožňuje v řízení zahájeném na základě tzv. jednotného dokladu o vymahatelnosti zohlednit jeho námitky o nesprávnosti a neopodstatněnosti německých rozhodnutí, jež mají být v České republice vymáhána. Jinými slovy, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s interpretací podústavního práva ze strany obecných soudů a jeho snaha prosadit interpretaci vlastní, která by pro něj mohla být příznivější. Jak však Ústavní soud opakovaně připomíná, není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jelikož je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán ani k výkladu podústavního práva, a to ani tehdy, mohl-li by mít za to, že jiný výklad by byl lepší nebo vhodnější. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jsou jejich rozhodnutí stižena závažnými ústavně relevantními vadami (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). To ovšem není případ stěžovatelovy ústavní stížnosti.

10. Správní soudy detailně vysvětlily, že podle relevantní právní úpravy nemají a nemohou posuzovat správnost a důvodnost podkladových německých rozhodnutí (právních titulů) ani žádné související otázky, jak požaduje stěžovatel. To poměrně jasně stanovuje § 28 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci, jakož i relevantní ustanovení směrnice 2010/24/EU. Ostatně jak plyne z preambule citované směrnice, byla přijata právě za účelem zefektivnění systému vymáhání finančního pohledávek v jiných členských státech a odstranění problémů spojených mj. s relativně široce koncipovanými důvody pro odmítnutí poskytnutí mezinárodní pomoci (čl. 14 již zrušené směrnice Rady 2008/55/ES ze dne 26. května 2008 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření). Proto došlo k zavedení nového systému, jenž značně omezuje možnost dožádaného státu odmítnout poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání vymezených finančních pohledávek a případné spory o správnost a důvodnost vymáhané finanční pohledávky v zásadě koncentruje u orgánů dožadujícího státu (Německa), jak stěžovateli ostatně již vysvětlily správní soudy.

11. Problematickou se nejeví být ani argumentace správních soudů, že ač byly české orgány informovány o tom, že v Německu byla stěžovatelem napadena zákonnost předmětných rozhodnutí (§ 24 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci), musely pokračovat v řízení dál, neboť o to požádal dožadující stát prostřednictvím řádně odůvodněné žádosti (§ 24 odst. 2 zákona o mezinárodní pomoci). Jde opět o výslovnou vnitrostátní úpravu, která navazuje na příslušná ustanovení směrnice 2010/24/EU. Jelikož vysvětlení správních soudů bylo podrobné a zcela vyčerpávající, lze na něj v zájmu stručnosti odkázat.

12. Co se týče výroků o nákladech řízení, stěžovatel je napadá, aniž by proti nim uplatňoval jakékoliv relevantní námitky. Ústavní soud nepovažuje napadené nákladové výroky za protiústavní.

13. S ohledem na výše řečené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu