Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. J. st., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2024 č. j. 22 Cdo 2470/2024-663, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2024 č. j. 11 Co 63/2024-613, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 19 C 211/2020-548, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a J. J. ml., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení částky 680 000 Kč s příslušenstvím, která představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele vzniklé tím, že stěžovatel vyloučil vedlejšího účastníka z užívání vedlejšímu účastníku jeho babičkou (matkou stěžovatele) darovaných nemovitých věcí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 11. 2023 č. j. 19 C 211/2020-548, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku ve výši 680 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud se v rámci řízení jako předběžnou otázkou zabýval zjištěním, zda dárkyně darovací smlouvu, na jejímž základě vedlejší účastník získal předmětné nemovité věci, uzavřela v duševní poruše či nikoliv, tedy zda je darovací smlouva platným právním úkonem. Obvodní soud vyšel z revizního znaleckého posudku, který zadal vypracovat, a z dalších provedených důkazů a nedospěl k závěru, že by darovací smlouva byla absolutně neplatná, neboť i když dárkyně v době jejího uzavírání již trpěla duševní poruchou, tato porucha ji nečinila neschopnou provedení tohoto právního úkonu, dárkyně měla schopnost posoudit následky svého jednání.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem ze dne 2. 5. 2024 č. j. 11 Co 63/2024-613, rozsudek obvodního soudu potvrdil. K platnosti darovací smlouvy uvedl, že obvodní soud postupoval zcela v souladu s konstantní judikaturou, když se nespokojil s pouhými písemnými posudky předloženými stěžovatelem a vedlejším účastníkem a nejprve vyslechl oba znalce, jejichž posudky byly předloženy, čímž se pokusil rozpory mezi jejich posudky odstranit, a následně nařídil revizní znalecký posudek. Poté obvodní soud dle městského soudu správně uzavřel, že revizní znalecký posudek obsahuje veškeré potřebné náležitosti, znalecký ústav přihlédl ke všem skutečnostem, se kterými bylo třeba se vypořádat, závěry znaleckého posudku jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu a mají oporu v podkladových materiálech. Závěr, že dárkyně byla schopna posoudit darování, je navíc podpořen i dalšími důkazy. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 30. 12. 2024 č. j. 22 Cdo 2470/2024-663, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

4. Proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítá, že ani obvodní soud ani městský soud nepřihlédly ke všem skutečnostem a nevypořádaly se s námitkou, že závěry revizního znaleckého posudku jsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů. Městský soud dle stěžovatele popřel judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 299/06), když konstatoval, že soudy v případě znaleckých posudků nemusejí k důkazu provádět všechny podklady opatřené znalcem a nemusejí ověřovat pravdivost všech podkladů, z nichž znalec vychází. K zásahu do základních práv stěžovatele dle něj došlo i tím, že odvolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti některých listin, z nichž znalec (potažmo obvodní soud) vycházel, a kterým byla přikládána velká váha. Stěžovatel také namítá, že soudy nedostatečně zdůvodnily, proč nepřistoupily ke konfrontaci znalců.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel brojí zejména proti hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž se zaměřuje především na to, jak obecné soudy naložily se znaleckými posudky. Tím se však pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nenáleží. Jak stěžovateli sdělil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1586/20) vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, ani mu nepřísluší znovu přezkoumávat znalecké posudky a provést jejich právní hodnocení. Ústavní soud může s ohledem na základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pouze posoudit, zda obecné soudy při práci se znaleckými posudky a při hodnocení důkazů nevybočily z ústavně vymezených standardů, zda se s případnými rozpory v posudcích ústavně souladně vypořádaly a zda neopominuly některé klíčové námitky stěžovatele. Právě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku postupu obecných soudů stěžovatel namítá, k ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo.

7. Ústavní soud neshledává na postupu soudů, pokud jde o práci se znaleckými posudky či o zjišťování a prokazování stěžovatelem namítané neplatnosti darovací smlouvy, z ústavněprávního hlediska nic problematického. Obvodní soud, jak vysvětlil již městský soud, postupoval naprosto korektně, když nejprve vyslechl oba znalce, jejichž posudky předložili účastníci řízení, a pokusil se rozpory mezi jejich závěry odstranit tímto způsobem, a následně vzhledem k nastalé situaci nařídil vypracování revizního znaleckého posudku. Poté v rámci úvah o platnosti darovací smlouvy vyšly soudy nejen z revizního znaleckého posudku, ale také z dalších provedených důkazů. Jak obvodní soud, tak městský soud vysvětlily, které důkazy závěry revizního znaleckého posudku podporují a proč. Městský soud zejména v bodech 14. a 15. napadeného rozsudku detailně vyložil, z jakých důvodů lze revizní posudek považovat za důkaz, kterým byl spolehlivě vyřešen spor mezi znaleckými posudky předloženými účastníky. Za těchto okolností neshledává Ústavní soud pochybení soudů ani v tom, že nepřistoupily ke konfrontaci znalců. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména z rozsudku městského soudu) je pochopitelné, proč konfrontace znalců nebyla potřebná. Pokud jde o námitku stěžovatele stran ověřování pravdivosti podkladů, z nichž znalec vycházel, ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud obecným soudům co vytknout. Městský soud vysvětlil, že by bylo absurdní, pokud by soudy prováděly k důkazu veškeré podklady opatřené znalcem a následně posuzovaly pravdivost všech podkladů, z nichž znalec vycházel. S tím Ústavní soud souhlasí a podotýká, že stěžovatel nepřináší žádné konkrétní tvrzení (a nevznesl jej ani v řízení před obecnými soudy), ze kterého by vyplývala nepravdivost či jiné hrubé zkreslení některého z podkladů revizního znaleckého posudku. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu.

8. Co se týče závěrů městského soudu o nepřípustnosti některých listin jako důkazů, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé zaprvé, že k některým důkazům nebylo přihlédnuto z toho důvodu, že byly předloženy až po koncentraci řízení, a zadruhé, že závěry o platnosti darovací smlouvy nebyly postaveny na těchto důkazech. Ani tato námitka stěžovatele tedy není relevantní.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu