Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, sídlem Veletržní 926/10, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2023 č. j. 25 Cdo 1055/2023-363, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 39 Co 227/2022-340, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2022 č. j. 39 Co 227/2022-348, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2021 č. j. 28 C 17/2014-307, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a a) Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, b) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a c) C. D. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1
a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel a vedlejší účastnice c) (matka) žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích proti vedlejší účastnici a) (nemocnice) v souvislosti s úmrtím své dcery, která se léčila s diagnózou epidermolysis bullosa congetina, junkční typ Herlitz, známou také jako tzv. nemoc motýlích křídel. Nemocnice s dcerou měla zacházet méně příznivě tím, že z důvodu jejího zdravotního stavu ji odmítala přeložit na anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO), i přesto, že to stav dcery vyžadoval a byla jí tak upřena šance na léčbu, což nakonec vedlo k jejímu úmrtí.

3. Obvodní soud nejprve žalobu zamítl z důvodu chybějící aktivní legitimace, což následně stvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2260/2017 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Zavázal jej, aby se zabýval otázkou, zda stěžovatel a matka mohli být dotčeni případnou diskriminací své dcery, ačkoli nejsou osobami uvedenými v § 1 odst. 1 písm. h) antidiskriminačního zákona, a zda jsou či nejsou ve věci aktivně legitimováni.

4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Shledal, že k diskriminaci stěžovatele a matky mohlo případně dojít odvozeně od diskriminace jejich dcery, proto posuzoval, zda byla dceři poskytnuta zdravotní péče lege artis. Jelikož toto posouzení souviselo s odbornou otázkou, zamýšlel obvodní soud zpracování znaleckého posudku. Vůči jedinému odbornému pracovišti schopnému vypracovat znalecký posudek však stěžovatel s matkou namítli podjatost, neboť nemocnice konzultovala svůj postup s osobou na tomto pracovišti působící; odmítli proto udělit souhlas s poskytnutím zdravotní dokumentace své dcery. Soud tedy vycházel z dalších důkazů, zejména výslechů svědků. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by s dcerou bylo zacházeno rozdílně oproti pacientům v obdobné situaci. Stěžovatel s matkou neunesli důkazní břemeno, a proto nemocnice nemusela dále prokazovat, že k tvrzenému rozdílnému zacházení nedošlo z diskriminační pohnutky.

5. Městský soud k odvolání stěžovatele a matky napadený rozsudek obvodního soudu po doplnění dokazování potvrdil, byť připustil, že obvodní soud posoudil rozložení důkazního břemene nesprávně. Nebylo prokázáno, že by nemocnice s dcerou stěžovatele zacházela rozdílně oproti jiným pacientům v obdobných případech. Rozhodná nebyla konkrétní diagnóza, ale to, jak nemocnice zachází s pacienty v terminálním stádiu, jejichž zdravotní stav již nelze dostupnými zdravotními prostředky a léčbou zlepšit. Ačkoli ošetřující lékaři nemocnice nejprve odmítli dceru přeložit na ARO a zahájit resuscitaci, učinili tak z medicínských důvodů, jedním z nichž je i neprodlužování utrpení pacienta. Bylo prokázáno, že podobně by lékaři postupovali i u jiných stejně závažných případů.

6. K dalším námitkám uplatněným v odvolání městský soud uvedl, že zpracování znaleckého posudku znemožnili stěžovatel s matkou, neboť neudělili souhlas s poskytnutím potřebné zdravotnické dokumentace dcery, a to přesto, že podjatost ustanoveného odborného pracoviště nebyla shledána. Postup nemocnice nelze považovat za pasivní eutanazii, neboť nepřeložení na ARO nebylo indikováno v důsledku tzv. marné léčby, tj. motivací bylo primárně nepůsobit dceři stěžovatele další utrpení, nemohl-li se její zdravotní stav zlepšit. Prodlužuje-li léčba jen zbytečně umírání, stane se sama o sobě větším utrpením, a lékař nemá povinnost v takové léčbě pokračovat. Ohledně nezavedení nového centrálního katetru odvolací soud poukázal na to, že se tento lékařský výkon stal takřka nemožným v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu dcery stěžovatele.

7. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele a matky. Zabýval se přitom výkladem rovného zacházení provozovatelem zdravotnického zařízení se všemi pacienty podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Vycházel ze skutkového závěru, že důvodem pro odmítnutí přeložení dcery na ARO nebyla její primární diagnóza ani tzv. infaustní prognóza či jiné zdravotní postižení, ale celkový zdravotní stav, který spočíval v multiorgánovém selhání a chronickém septickém stavu. Také u jiných pacientů ve srovnatelné situaci by lékaři nemocnice postupovali stejně. Srovnatelnou situací přitom není existence vzácného onemocnění, ale celkový zdravotní stav pacienta, který již nelze zvrátit ani ustálit, a poskytování další zdravotní péče je proto marné. Přesvědčení stěžovatele a matky, že další lékařská péče mohla odvrátit smrt jejich dcery, provedenému dokazování neodpovídá. Nemocnice se stěžovatelem i matkou nezvratný zdravotní stav jejich dcery a její utrpení související s pokračováním v léčbě opakovaně konzultovali. Požadavek stěžovatele a matky na přeložení dcery na ARO nekorespondoval s objektivním odborným závěrem, že další léčba nemůže dceři prospět.

8. Nejvyšší soud tedy otázku tzv. marné léčby v kontextu antidiskriminačního zákona zodpověděl tak, že odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou dobu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky.

II.
Argumentace stěžovatele

9. V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na přesvědčení, že pokud lékaři nemocnice navzdory výslovnému nesouhlasu jeho a matky odmítli přeložit dceru na ARO ve chvíli, kdy jí začaly selhávat životně důležité orgány, došlo k diskriminaci dcery, porušení jeho participačních práv, práva na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života. Odkázal přitom na nález ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22. Postupem nemocnice bylo dceři odepřeno právo na život, neboť nemocnice nevynaložila dostatek úsilí k tomu, aby se pokusila zvrátit její nepříznivý zdravotní stav. Oddálením přeložení na ARO nemocnice byla na dceři fakticky provedena eutanazie, kterou český právní řád nepřipouští.

10. Stěžovatel následně osobně, tj. nikoli prostřednictvím svého advokáta, zaslal Ústavnímu soudu podání, v němž se nesouhlasně vyjádřil k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Předložil vlastní interpretaci jeho závěrů, podle které rozsudek obsahuje pouze subjektivní názory Nejvyššího soudu, které neodpovídají právu. Má za to, že podle Nejvyššího soudu není nutné pokračovat v léčbě pacientů s infaustní prognózou, resp. pokud lékaři dospějí k závěru, že pacient stejně zemře, a to i přes nesouhlas pacienta; profesní a etické standardy jsou důležitější než právo člověka na život, zdravotní péči a rovné zacházení; důstojné přirozené dožití převažuje nad právem na život; u smrtelně nemocného pacienta se nemusí dodržovat právo. Některé formulace soudů podle stěžovatele naznačují, že zatímco nemocnice se snažila jejich dceru vysvobodit z utrpení tím, že ji nechají zemřít, on a matka se pokoušeli o přesný opak, což považuje za hrubý argumentační faul. I MUDr. Karel Dlask při svém výslechu nepřímo připustil, že smyslem přeložení na ARO není pouze záchrana života pacienta, který je nemocný zvratným způsobem, ale že důvodem může být i tlumení bolesti a přání rodičů pacienta. Závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nekorespondují s jiným rozsudkem ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2237/2022, který se týkal možnosti podstoupit eutanazii. Nejvyšší soud shledal, že český právní řád eutanazii neumožňuje, a to ani pasivní. Stěžovatel je přesvědčen, že postup nemocnice v případě dcery naplňuje znaky pasivní eutanazie. Z takového přístupu vyplývá, že pokud pacient eutanazii žádá, nelze ji s odkazem na český právní řád provést, ale pokud pacient eutanazii nechce, ale lékaři k ní pasivně přistoupí tím, že nepokračují v léčbě u nezvratně nemocného pacienta, je takový postup podle soudů v pořádku. Soudy tak povyšují lékaře a jejich rozhodování nad práva pacientů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud na úvod poznamenává, že vnímá silný lidský rozměr, který se v posuzované věci dostává do napětí či přímo střetu s odbornou medicínskou stránkou. Byť je třeba tyto dvě roviny vzájemně v co nejvyšší míře ctít, pro soudní rozhodnutí je zásadní soulad s právním řádem, resp. ústavním pořádkem. Úkolem obecných soudů, ale i Ústavního soudu, je zachování objektivity a nestrannosti. To však ani v nyní posuzované věci není projevem necitlivosti vůči nepředstavitelnému utrpení a ztrátě, kterou stěžovatel a matka prožili, ale povinnosti nalézt a zajistit (ústavně) právně souladné řešení ve vztahu k oběma stranám sporu.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje to, zda byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručené jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Podstatou věci je výhradně otázka, zda se nemocnice při poskytování zdravotní péče dceři stěžovatele dopustila diskriminace, konkrétně zda by v případě jiných pacientů ve srovnatelné situaci z hlediska jejich zdravotního stavu rovněž nepokračovala v poskytování další léčby. Pouze tyto okolnosti byly předmětem řízení před obecnými soudy, a proto případné porušení ústavnosti lze posuzovat výhradně ve vztahu k nim.

15. V případě diskriminačních sporů se uplatní modifikované rozložení důkazního břemene. Podle § 133a odst. 1 občanského soudního řádu, je žalobce povinen tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá, že s ním bylo zacházeno odlišně, resp. že došlo k diskriminaci přímé či nepřímé na základě zakázaného diskriminačního důvodu (např. zdravotního stavu). Splní-li tuto povinnost, je pak na žalovaném, aby prokázal, že neporušil zásadu rovného zacházení, resp. že rozdílné zacházení bylo odůvodněno nikoli diskriminačními, ale objektivními přípustnými důvody [srov. též např. nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn.
III. ÚS 1213/13 (N 172/78 SbNU 563)].

16. Při posouzení, zda bylo s dcerou stěžovatele zacházeno stejně jako s jinými pacienty ve srovnatelné situaci, soudy vycházely z konceptu tzv. marné léčby, která byla u dcery stěžovatele indikována. Jednání nemocnice je pak nutné hodnotit zejména ve dvou rovinách - a) medicínské, tj. zda indikace tzv. marné léčby byla lege artis, a b) procedurální, tj. zda nemocnice při rozhodování o neposkytnutí další léčby dodržela právem aprobovaný postup (viz níže). Pokud byly obecné požadavky kladené na tyto dvě roviny v nyní posuzované věci naplněny, lze dovodit, že by nemocnice ve srovnatelných případech postupovala stejně, a proto vůči dceři stěžovatele nejednala diskriminačně.

17. Konceptem tzv. marné léčby se Ústavní soud již v minulosti zabýval (viz nález ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22). Dospěl mj. k závěru, že "základní práva na život a ochranu zdraví ve smyslu čl. 6 a čl. 31 Listiny a čl. 2 Úmluvy nejsou absolutní a nevyplývá z nich bezpodmínečná povinnost lékařů poskytovat léčbu na sklonku života za každých okolností bez ohledu na její prospěšnost pro konkrétního pacienta." Pokud by lékaři prováděli resuscitaci i tehdy, byla-li by medicínsky neindikovaná, tj. zjevně fyziologicky neúčelná, mohlo by dojít k neúměrnému zásahu do důstojnosti pacientů a nepřiměřenému prodlužování jejich utrpení.

18. Nezahájení resuscitace a nepokračování v další léčbě za splnění stanovených podmínek tzv. marné léčby proto nelze zaměňovat s žádnou formou eutanazie (srov. přiměřeně např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 5. 6. 2014 ve věci Lambert a ostatní proti Francii, č. stížnosti 46043/14, bod 141). Eutanazie je vždy spojena s projevem autonomie vůle (rozhodnutím) jednotlivce zemřít, která nutně nemusí souviset s terminálním stádiem jeho zdravotního stavu a neúčelností další léčby [srov. přiměřeně např. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2022 ve věci Mortier proti Belgii, č. stížnosti 78017/17, body 142-143].

19. Z konceptu "marné, neúčelné či nepřiměřené léčby" tak, jak jej Ústavní soud v citovaném nálezu popsal, dále vyplývá, že pro hodnocení vhodnosti péče pro specifického pacienta jsou relevantní nejen kritéria čistě medicínská/klinická (léčba musí objektivně vést k záchraně života), ale i kritéria nemedicínská/subjektivní (kvalita života, snesitelná míra diskomfortu a strádání). Identifikace nejlepšího zájmu pacienta, důstojnosti dožití, či potenciální kvality života nutně zahrnuje hodnotové soudy, které závisí na individuálně stanoveném cíli léčby. Činit jednoznačný závěr o nejlepším zájmu pacienta je prakticky nemožné bez obecnějších představ o tom, co je kvalitní život hodný žití. V každém jednotlivém případě se tato hodnota může lišit. Namísto snahy nalézt jasné hranice medicínské a subjektivní sféry tzv. marné léčby, tedy hodnocení okolností, za jakých má či nemá být prováděna resuscitace či poskytována další lékařská péče, je proto třeba zejména nastavit vhodnou proceduru, která umožní nacházet shodu ošetřujícího lékaře a pacienta (či osob za něj rozhodujících) na tom, jaká léčba je pro pacienta ještě přínosná nebo přiměřená.

20. Podstatnou součástí uplatnění konceptu tzv. marné léčby je z procedurálního hlediska zajištění participačních práv pacienta či jeho blízkých, kteří musí být řádně a srozumitelně informováni o navrhovaném budoucím léčebném postupu, tj. i o neúčelnosti provedení resuscitace v případě selhání organismu a poskytování další léčby. Bez dodržení tohoto požadavku nelze podle konceptu tzv. marné léčby postupovat. Participační práva pacientů a jejich blízkých však nejsou absolutní a předpokládají zejména jejich ochotu a snahu se do rozhodovacího procesu na sklonku života zapojit a konsensu dosáhnout. Je zřejmé, že odborný názor lékařů může být v zásadním, dokonce nepřekonatelném rozporu s názorem pacienta či jeho blízkých, jež je přirozeně ovlivněn osobními pocity a subjektivními přáními a přesvědčeními o naději (byť pouze hypotetické) na zlepšení zdravotního stavu.

21. Provádění resuscitace je aktivním konáním, a proto je vždy limitováno posouzením lékařů, zda je taková léčba vhodná (indikovaná) z čistě medicínského hlediska, tj. zda jde o postup lege artis. Zvolený léčebný postup včetně případných resuscitačních úkonů má být výsledkem sladění přání pacienta či jeho blízkých a objektivního posouzení odborníka, který je vázán svými profesními povinnostmi vyplývajícími mj. ze zásad beneficence a non-maleficence. Není vyloučeno, aby lékaři postupovali i proti vůli pacienta či jeho blízkých, nicméně z pohledu participačních práv je namístě, aby šlo o rozhodnutí přinejmenším konzultované (blíže
viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 1594/22).

22. Soudy v nyní posuzované věci uzavřely, že nebylo prokázáno, že by nemocnice s dcerou stěžovatele zacházela rozdílně oproti jiným pacientům ve srovnatelné situaci. Přitom vysvětlily, že srovnatelnou situací nelze rozumět diagnózu, tj. tzv. nemoc motýlích křídel, ale celkový zdravotní stav pacienta, který již nelze dostupnými zdravotními prostředky a léčbou zvrátit či zlepšit. Bylo prokázáno, že i v případech jinak diagnostikovaných pacientů v terminálním stádiu, u nichž není naděje na odvrácení multiorgánového selhání a u nichž je pouze prodlužována bolest, volí lékaři obdobný postup. Léčebný postup byl se stěžovatelem a matkou v dostatečné míře konzultován, tedy ani v tomto ohledu nebyl přístup nemocnice jiný než by byl (či měl být) u jiných pacientů, u nichž by byla indikována tzv. marná léčba.

23. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zdravotní stav dcery stěžovatele dospěl do fáze, v níž přesun na ARO, zahájení resuscitace a další poskytování lékařské péče bylo neúčelné, mohlo by dokonce vést k nepřiměřenému utrpení pacientky a neúměrně zasahovat do její důstojnosti. Znaky tzv. marné léčby byly naplněny. Lékaři nemocnice stěžovatele i matku o zamýšleném postupu opakovaně informovali a snažili se s ohledem na nezvratný zdravotní stav jejich dcery dosáhnout vzájemné shody a řešení přijatelného pro všechny zúčastněné, v každém případě však v nejlepším zájmu pacientky. I participační práva stěžovatele tedy byla v dostatečné míře zohledněna a naplněna, o čemž mj. svědčí i fakt, že jeho dcera nakonec byla na ARO přesunuta, ačkoli takový postup již nebyl z medicínského hlediska indikován, neboť již nemohl dceři jakkoli pomoci či prospět (bez ohledu na to, zda, resp. kdy, by k přesunu došlo).

24. Z hlediska posouzení diskriminačního nároku je rozhodné pouze to, že nemocnice nebyla povinna dceru stěžovatele na ARO přesunout (ať už dříve či později) právě proto, že by takový postup neměl a nemohl mít na její nezvratný zdravotní stav vliv. Ani jiní pacienti by z medicínských důvodů nebyli přeloženi. Jestliže dcera stěžovatele nakonec na ARO přesunuta byla, šlo ze strany lékařů nemocnice spíše o symbolické vyhovění přání stěžovatele a matky, nikoli však o medicínsky motivované rozhodnutí. Skutečnost, že lékaři nemocnice navzdory přání a nesouhlasu stěžovatele a matky z objektivních důvodů nepokračovali v dalších léčebných úkonech, nelze vykládat jako provedení eutanazie, jak uvádí stěžovatel (viz bod 18 tohoto usnesení). Tím však není nijak zpochybňována upřímná snaha stěžovatele a matky jednat podle nejlepšího vědomí, svědomí a přesvědčení v zájmu jejich dcery a s nadějí na zlepšení jejího zdravotního stavu, ačkoli to již objektivně nebylo možné.

25. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné ústavně relevantní nedostatky. Jejich rozhodnutí jsou opřena o dostatečně zjištěný skutkový stav, a to i s ohledem na neposkytnutí součinnosti stěžovatele a matky při zajištění potřebné lékařské dokumentace a související nemožnost zpracování znaleckého posudku. V souladu s ústavními požadavky vyplývajícími z práva na soudní ochranu soudy své úvahy a závěry logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily [srov. např. nálezy ze dne 22. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Pouhý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a jeho vlastní pohled na postup či provedení konkrétních léčebných úkonů lékaři nemocnice nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu, neboť nemá oporu v provedeném dokazování, což nemění nic na tom, že je diametrálně odlišný osobní pohled stěžovatele na věc lidsky zcela pochopitelný.

26. Soudy z výše uvedených důvodů nepochybily, jestliže neshledaly diskriminační nárok stěžovatele opodstatněným. Nebylo totiž prokázáno, že by lékaři nemocnice postupovali jinak v případě jiného pacienta, jehož zdravotní stav by v rozhodné chvíli odpovídal zdravotnímu stavu dcery stěžovatele, tj. další aktivní poskytování lékařské péče by naplňovalo znaky tzv. marné léčby. Přesvědčení stěžovatele, že je to výhradně pacient či jeho blízcí, kdo rozhoduje o zdravotní péči, neodpovídá výše uvedeným obecným východiskům. Spíše než o otázku právní jde o otázku morální, etickou, filozofickou či společenskou. Její zodpovězení však na posouzení potenciální diskriminace nemá vliv.

27. Jde-li o obsah podání, která stěžovatel učinil osobně, tj. nikoli prostřednictvím svého advokáta, Ústavní soud připomíná, že podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby v řízení o ústavní stížnosti zastoupeny advokátem. Proto nebylo možné uvedená podání stěžovatele považovat za řádné uplatnění či doplnění námitek ústavní stížnosti. Pouze v obecné rovině lze poznamenat, že stěžovatelova interpretace závěrů napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku téhož soudu ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2237/2022 neodpovídá skutečnému obsahu těchto rozhodnutí.

28. Ačkoli Ústavní soud lituje ztráty, kterou stěžovatel prožívá, nezbývá než uzavřít,
že na základě shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu