Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2024 sp. zn. 48 T 8/2020, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2022 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a současně trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Po vykonání cca 24 měsíců z trestu odnětí svobody podal stěžovatel žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu.

2. Krajský soud v Brně usnesením (označeným v záhlaví) žádost stěžovatele zamítl podle § 327 odst. 1 trestního řádu. Nic podle krajského soudu nenaznačuje tomu, že by pro ochranu společnosti postačoval samotný trest vyhoštění. Stěžovatel kromě zmínky o vlastní nápravě, zázemí na Slovensku a ztížení návštěv rodiny neuvedl nic, co by svědčilo pro možnost upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Krajský soud dále zdůraznil, že stěžovatel byl v době vydání napadeného rozhodnutí ve vydávací vazbě na Slovensku a probíhal proces o předání k výkonu trestu na Slovensko. Ztížení návštěv rodiny a z toho plynoucí důsledky tedy odpadají.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na soukromý a rodinný život. Podle stěžovatele soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, a to tím, že do výroku uvedl výraz "a contrario". Rozhodnutí tedy není postaveno na přímém zákonném pravidlu. Při hodnocení důvodů pro upuštění od výkonu trestu se krajský soud dopustil libovůle. Obecné soudy by podle stěžovatele měly v obdobných případech vždy osobě žádající o upuštění od výkonu zbytku trestu sdělit, co by měla napříště udělat lépe, aby žádosti mohlo být vyhověno. Nakonec stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je "založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi". Napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by bylo nařízeno jednání a stěžovatel tak neměl možnost se před soudem vyjádřit k důvodům, které mohly vést k vyhovění jeho žádosti.

4. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena senátu složenému ze soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové. Stěžovatel podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu prohlásil, že soudkyni Ditu Řepkovou považuje za podjatou, jelikož jako předsedkyně senátu krajského soudu vydala napadené rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2025 rozhodl, že soudkyně Dita Řepková je vyloučena z projednání a rozhodování věci. Podle § 8 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu (org. 01/25) vyloučenou soudkyni zastupuje dočasná členka I. senátu Kateřina Ronovská.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takový postup je pro zde posuzovanou věc postačující. Stěžovatel neuvedl v zásadě žádnou relevantní ústavněprávní námitku. Sám ostatně v ústavní stížnosti připouští, že napadené rozhodnutí se týká výkladu jednoduchého práva, a to navíc za situace, kdy upuštění od výkonu zbytku trestu má fakultativní povahu (§ 327 odst. 1 trestního řádu: "předseda senátu může upustit..."). I kdyby tedy důvody pro upuštění byly dány, je na předsedovi senátu, zda na jejich základě žádosti vyhoví. Tím spíše není na Ústavním soudu, aby důvody pro upuštění od výkonu zbytku trestu přezkoumával (srov. nález sp. zn. II. ÚS 197/24).

6. Řízení o upuštění od výkonu zbytku trestu nepochybně podléhá zárukám spravedlivého procesu, jak stěžovatel s oporou v judikatuře Ústavního soudu uvádí. Stěžovatel však žádné porušení principů spravedlivého procesu nevznesl. Není pravda, že by rozhodnutí bylo založeno na něčem, k čemu by se stěžovatel nemohl vyjádřit. Stěžovatel pouze neměl příležitost svá tvrzení z žádosti podrobněji rozvést na veřejném zasedání, jehož nařízení však zákon nepředepisuje, a ani v posuzované věci pro jeho konání krajský soud neshledal důvod.

7. Námitku stěžovatele ohledně údajně vadného použití argumentu a contrario ve výroku napadeného rozhodnutí nelze hodnotit jinak než jako absurdní. To samé platí pro tvrzení stěžovatele, že použitím argumentu a contrario krajský soud porušil zásadu nulla poena sine lege, jelikož zasáhl do osobní svobody jednotlivce bez přímého zákonného pravidla. Je zcela zřejmé, že uvedení argumentu a contrario znamená jen to, že soud návrhu na upuštění nevyhověl - tedy rozhodl opačně (a contrario), než jak je uvedeno v § 327 odst. 1 trestního řádu.

8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu