Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 6 Tdo 933/2024-901, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 2 To 11/2024-735, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2023 č. j. 49 T 11/2023-630, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 12. 2023 č. j. 49 T 11/2023-630, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Městský soud také podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti stěžovatele a dalších odsouzených k náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 1. 2024 č. j. 2 To 11/2024-735, bylo odvolání stěžovatele dle § 256 trestního řádu zamítnuto. Pokud jde o stěžovatele, uvedl vrchní soud v odůvodnění, že s ohledem na skutková zjištění není pochyb o jeho součinnosti, jakékoli pochybnosti ohledně subjektivní stránky stěžovatele považoval vrchní soud za bezpředmětné. Následně se stěžovatel obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 19. 11. 2024 č. j. 6 Tdo 933/2024-901, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jeho dovolání odmítl, neboť jeho dovolací námitky nenaplnily jím uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání.

3. Proti všem citovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zákonem, když jeho jednání popsané v obžalobě vyhodnotily nesprávně jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství. Stěžovatel má za to, že měl být obžaloby zproštěn. Motiv jeho jednání, tj. proč uhodil poškozeného G., se totiž zcela zásadně odlišoval od motivu spoluodsouzených; jeho jednání tak v žádném případě nebylo "článkem řetězu", který by směřoval k přímému dokonání trestného činu loupeže.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

III.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.

7. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a závěrům z nich dovozených, Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

8. K napadeným rozhodnutím konkrétně Ústavní soud uvádí, že městský soud provedl ve věci dostatečně rozsáhlé dokazování, které mu umožnilo ustálit skutkový stav bez důvodných pochybností. Přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné městským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že žádná z dovolacích námitek stěžovatele nenaplnila žádný z dovolacích důvodů, přičemž ani v jeho usnesení Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud přehledně vysvětlil, z jakých důvodů ke svým závěrům došel.

9. Z napadených rozhodnutí tedy nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich závěry jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu