Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Hinzové, zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Krátký lán 138/8, Praha, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2024 č. j. 68 Co 221/2024-133, v rozsahu, kterým byl změněn výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2024 č. j. 22 C 42/2022-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení příslušné části v záhlaví označeného rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce přestupkového a následného soudního řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2024 č. j. 22 C 42/2022-105, bylo konstatováno porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 75 022 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložena povinnost vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 16 002 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně usnesením ze dne 3. 10. 2024 č. j. 68 Co 221/2024-133, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje a ve výroku III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti části výroku I usnesení městského soudu v rozsahu, kterým byl změněn výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, podala stěžovatelka ústavní stížnost. V té tvrdí, že v případě, kdy dojde "pouze" ke konstatování porušení práva, je třeba tento výsledek hodnotit jako procesní úspěch žalobce, kterému přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí městského soudu vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23, který je však zcela nepřiléhavý.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.

6. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může (i citelně) dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkum a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03).

7. V posuzovaném případě postupoval městský soud, pokud jde o napadenou část výroku I, dle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23. V tomto šlo o situaci, kdy se stěžovatel domáhal konkrétně vyčísleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o přestupku. Ústavní soud v daném případě k náhradě nákladů řízení konstatoval, že tam, kde žalující strana uspěje s požadavkem na zadostiučinění v penězích jen v nepatrné míře (jednotkách procent), lze aplikovat ve prospěch žalovaného § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Shodným způsobem je přípustné postupovat tím spíše tam, kde žalobce s požadavkem na zadostiučinění v penězích neuspěje vůbec, ale dostane se mu (výslovně ani nepožadovaného) konstatování. Byl-li shledán jako důvodný požadavek na zadostiučinění jen formou konstatování porušení práva, je z ústavněprávního hlediska vzhledem ke všem okolnostem možné hodnotit nepřiznání zadostiučinění v peněžité formě jako naprosto převažující úspěch žalovaného (a jen nepatrný úspěch žalobce).

8. Ústavní soud v citovaném nálezu rozhodoval o zcela totožné situaci, jaká nastala v nyní posuzovaném případě. Městský soud proto postupoval správně, když, veden uvedeným nálezem, dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení jednalo o převážný neúspěch stěžovatelky (s požadavkem na zadostiučinění v penězích neuspěla vůbec; soudy "pouze" konstatovaly porušení práva stěžovatelky). Bylo tedy namístě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Závěr městského soudu je přitom nejen správný a podpořený aktuální judikaturou, ale také srozumitelně odůvodněný. Ústavní soud tedy v jeho postupu neshledal žádné takové pochybení, které by odůvodnilo nutnost kasačního zásahu.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu