Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Barborou Israeljan Mokrošovou, advokátkou se sídlem Andersonova 413/8, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024 č. j. 53 Co 195/2024-360 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 4. 2024 č. j. 68 Nc 14025/2023-261, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a M. T., a nezletilé A. T. jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V řízení před obecnými soudy šlo o úpravu péče o nezletilou vedlejší účastnici, dceru stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Stěžovatelka s výsledkem opatrovnického řízení nesouhlasí a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 vyšel z toho, že je zásadně právem obou rodičů pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se stejnou měrou na jeho výchově. Pro odchylku od střídavé péče v této věci neshledal důvody, rozhodl proto o asymetrické střídavé péči mírně vychýlené ve prospěch stěžovatelky. Vedlejšímu účastníkovi stanovil povinnost platit stěžovatelce výživné na nezletilou 2 000 Kč. Obvodní soud vzal za prokázané (mezi rodiči o tom nebylo sporu), že se vedlejší účastník vůči stěžovatelce dopustil fyzického násilí a přestože nikdy nenapadl nezletilou, ta je jeho jednáním negativně zasažena, protože u něj byla přítomna. Přesto obvodní soud považoval oba rodiče za stejně schopné pečovat o nezletilou. Trestní stíhání vůči vedlejšímu účastníkovi v této době dosud nebylo zahájeno. Z nařízených individuálních konzultací vyplynulo, že se nezletilá ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi vyjadřovala nejdříve negativně (že je zlobivý, křičí na matku), ale na schůzkách, na které ji doprovodil on, se k němu vztahovala pozitivně. Stěžovatelka v rámci podání vysvětlení u policie vypověděla, že se k nezletilé vedlejší účastník chová hezky a nikdy by jí neublížil. Svěření nezletilé do výlučné péče matky by za současné situace vedlo k přesvědčení matky, že je důležitějším rodičem, což by přispívalo ke konfliktu rodičů a ve výsledku poškozovalo nezletilou. Ani to, že byla dosud stěžovatelka primární pečovatelkou, nelze konzervovat navždy. Obvodní soud tedy stanovil vedlejšímu účastníkovi více péče, než původně navrhovala stěžovatelka, aby nevznikaly delší úseky, kdy by nezletilá otce neviděla, protože malým dětem čas běží jinak. Místem předání stanovil školské zařízení, aby byla alespoň pro nějakou dobu eliminována osobní setkání rodičů v přítomnosti nezletilé. Dále stanovil prázdninový styk a dohled nad výchovou nezletilé, a to s ohledem na probíhající trestní řízení a na to, že oba rodiče v minulosti užívali v nikoliv malé míře alkohol.

3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu po doplnění dokazování změnil ohledně místa předání nezletilé, ve zbytku jej potvrdil a ztotožnil se s ním. Poměrům projednávané věci podle městského soudu skutečně lépe odpovídá, že bude vedlejší účastník přebírat nezletilou v místě stěžovatelčina bydliště. Už obvodní soud shledal ve věci konkrétní okolnosti pro střídavou péči i navzdory dřívějšímu násilí páchanému vedlejším účastníkem vůči stěžovatelce. Podle městského soudu taková situace obecně vede buď k zásadnímu omezení péče jednoho z rodičů, nebo k předpokladu, že se po rozpadu partnerského vztahu rodičů už nebude takové jednání opakovat. Stěžovatelka ani opatrovník zásadní omezení styku nenavrhovali, stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi ve styku nebránila, vyčítala mu spíš způsob běžné péče než to, že by ji měl ohrožovat. Na základě předběžného opatření již vedlejší účastník o nezletilou také pečoval a návrat k výlučné péči stěžovatelky (byť s rozšířeným stykem otce) se nejevil jako žádoucí. Ze stejného důvodu padl podle městského soudu argument, že dosud byla primární pečovatelkou stěžovatelka, to by fakticky mohlo vyloučit střídavou péči. Městský soud rovněž odmítl stěžovatelčinu námitku, že obvodní soud zohlednil jen pracovní situaci vedlejšího účastníka, který nezletilou ve dnech volna nemusí dávat do školky, zatímco ona s ní ve výsledku tráví méně času, protože chodí každý den do práce. Péči jednoho rodiče (zde vedlejšího účastníka) podle městského soudu nelze vylučovat jen proto, že má nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu. Navíc se ukázalo, že vedlejší účastník nezletilou nedával do školky jen ve čtvrtek jednou za dva týdny.

4. Stěžovatelka považuje napadené rozsudky za rozporné s nejlepším zájmem nezletilé. Vedlejší účastník stěžovatelku v minulosti několikrát napadl a je za to trestně stíhán. Nezletilá je tím negativně zasažena, což potvrdila diagnostika v dětském krizovém centru. Podle stěžovatelky by podezření na domácí násilí či týrání mělo být vždy překážkou pro svěření dítěte do výchovy pachatele či pro úpravu styku s pachatelem, neprokáže-li se, že styk je možný bez toho, aby dítěti způsoboval psychickou či jinou újmu. I když dítě kontakt s rodičem neodmítá, může být ohroženo. Podle Úmluvy o právech dítěte má nezletilá právo na ochranu před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím. Podle stěžovatelky už nezletilá "dostala od tatínka na zadek, když tatínek pil pivo". Obecné soudy pominuly osobnostní rysy vedlejšího účastníka jakožto pečovatele. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi ve styku nikdy nebránila, požadovala ale, aby k rozšiřování styku docházelo postupně. Takto byla nezletilá vytržena ze svého prostředí a na významnou část každého měsíce svěřena vedlejšímu účastníkovi. Přesto k velké změně došlo necitlivým rozhodnutím o předběžném opatření.

5. Stěžovatelka později Ústavnímu soudu zaslala zprávu z poskytování služeb nezletilé organizací Acorus a obžalobu, která byla podána na vedlejšího účastníka. Dále informovala Ústavní soud, že hlavní líčení proběhne 25. 6. 2025. Ústavní soud následně ověřil, že hlavní líčení bude pokračovat 26. 8. 2025.

6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

7. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24, body 10-11). Na rozdíl od Ústavního soudu, který má v tomto směru zřejmý informační deficit, jsou obecné soudy dobře vybaveny a ostatně i povinny najít takový model péče o dítě, jenž bude respektovat jeho nejlepší zájem zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a současně nebude nepřiměřeně omezovat právo žádného z rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se proto při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem soustředí především na to, zda byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při vedení řízení před obecnými soudy a při přijímání konkrétních opatření a při hledání výsledného řešení (usnesení sp. zn. I. ÚS 389/23, IV. ÚS 3262/22, IV. ÚS 2465/21, III. ÚS 1287/20 či III. ÚS 3261/19).

8. Z napadených rozhodnutí, z ústavní stížnosti a jejích příloh je zjevné, že mezi rodiči nezletilé jsou velmi vyhrocené vztahy. Ty však samy o sobě nejsou důvodem pro vyloučení střídavé péče. Z napadených rozsudků se podává, že špatnou komunikaci při řešení záležitostí nezletilé ani nelze přičíst jen jednomu z rodičů. Z rozsudků je též patrné, že obecné soudy se s ohledem na útlý věk nezletilé snažily zajistit, aby měla možnost pěstovat vztah s oběma rodiči.

9. Minulé chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, o němž mezi nimi v opatrovnickém řízení nebylo sporu, ani jeho dopad na nezletilou obecné soudy nijak nebagatelizovaly, ale vzaly je v potaz a vypořádaly se s nimi. Obvodní soud vedlejšího účastníka vedl k větší sebereflexi a uvědomění (viz bod 57 jeho rozsudku). Je třeba zdůraznit, že trestní stíhání vedlejšího účastníka bylo zahájeno až po vydání rozsudku obvodního soudu. Pro obecné soudy v nynější věci bylo podstatné především to, zda má toto hrozící, respektive probíhající trestní stíhání bezprostřední vliv na nezletilou, nebo zda v tu chvíli převáží její právo na péči obou rodičů, tedy i vedlejšího účastníka. Napadené rozsudky z tohoto důvodu nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, o kterou se stěžovatelka opírá. Obecně sice lze vycházet z toho, že schopnost daného rodiče zajistit u dítěte jeho vývoj a potřeby není obvykle naplněna stejnou měrou tehdy, pokud se tento rodič prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů (srov. stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 29). Sama stěžovatelka ale uvádí, že tuto presumpci je možné vyvrátit z pádných důvodů. A právě v tomto případě obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastník je schopen se o nezletilou postarat srovnatelně jako stěžovatelka a tento svůj závěr řádné podepřely skutkovými zjištěními. Koneckonců ani stěžovatelka nenavrhovala úplné omezení styku vedlejšího účastníka s nezletilou, usilovala pouze o jeho pozvolnější zavádění.

10. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům, že měly nechat zpracovat znalecké posudky. Ústavní soud tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou, protože obvodní soud zdůvodnil, že upřednostnil snahu přispět ke stabilizaci výchovného prostředí nezletilé tím, že upraví poměry péče o ni co nejdříve (byť s ohledem na věk nezletilé pořád dočasně). Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu také plyne, že měl již celou řadu podkladů pro to, aby si mohl učinit dostačující a věrohodný obraz o situaci v rodině. Vycházel z výstupů soudem nařízené odborné pomoci a konzultace v dětském krizovém centru, z jednání s opatrovníkem, z psychiatrických a psychologických zpráv, z výstupů konzultace u organizace zaměřené na pomoc osobám zasaženým domácím násilím a konzultace k rodičovským kompetencím i z výslechů obou rodičů.

11. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilou platný jednou pro vždy, nýbrž při relevantní změně okolností může dojít ke změně rozhodnutí. Potřebu změny poměrů může vyvolat i pokračující trestní řízení vedlejšího účastníka nebo relevantní zjištění o pokračujících sklonech vedlejšího účastníka k násilnému řešení konfliktů, o kterém má stěžovatelka tvrzené indicie a které by mohly mít dopad na nezletilou. Kromě nového řízení o úpravě poměrů se ve skutečně vypjaté situaci nabízí i řízení o předběžném opatření. Ostatně obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že je možné rozhodnout s ohledem na věk nezletilé v budoucnu znova (bod 33 jeho rozsudku) a sám bude dále vývoj sledovat ve spolupráci s opatrovníkem (bod 79 jeho rozsudku). Ústavní soud dodává, že si dotazem na orgán sociálně-právní ochrany dětí ověřil, že styk i dohled podle napadených rozsudků probíhá a v tuto chvíli vše svědčí o stabilizovanější situaci v rodině.

12. Rozhodnutí o předběžném opatření ze začátku roku 2024 stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, takže se jím Ústavní soud nemůže zabývat.

13. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky (ani nezletilé). Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu