Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky EUROVIA CZ a.s., U Michelského lesa 1581/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Lopatou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024 č. j. 23 Cdo 1201/2024-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024 č. j. 53 Co 358/2023-152, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2023 č. j. 21 C 158/2022-126 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023 č. j. 53 Co 111/2023-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu o zaplacení smluvní pokuty s vedlejší účastnicí jako žalobkyní. Nyní se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 13 občanského zákoníku, respektive s tvrzením o porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí, legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve rozsudkem ze dne 20. 2. 2023 č. j. 21 C 158/2022-82 žalobu vedlejší účastnice zamítl. Tento rozsudek však zrušil Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením. Poté o žalobě vedlejší účastnice obvodní soud rozhodl znovu nyní napadeným rozsudkem: zčásti jí vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení. Vyšel z toho, že mezi účastnicemi byla uzavřena realizační smlouva na provedení stavebních prací, jejíž součástí bylo ujednání o bankovní záruce. Stěžovatelka porušila svou smluvní povinnost tím, že vedlejší účastnici nepředložila prodloužení bankovní záruky 14 dnů před uplynutím platnosti stávající bankovní záruky, ale až 11 dnů před uplynutím její platnosti. Smysl jediné povinnosti sporného smluvního ustanovení je ve stanovené lhůtě prodloužit platnost stávající bankovní záruky a také ji předložit druhé smluvní straně tak, aby byla zajištěna kontinuita bankovní záruky. Tuto funkci vzal obvodní soud v úvahu při moderaci smluvní pokuty, kterou považoval za nepřiměřenou. Vzal v potaz, že v tomto případě stěžovatelka bankovní záruku prodloužila a nedošlo k žádné škodě na straně vedlejší účastnice. Na druhou stranu měla smluvní povinnost vedle reparační funkce také funkci motivační a sankční, na nulu tak smluvní pokutu obvodní soud moderovat nemohl.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání obou účastnic řízení. Přijal skutkové a právní závěry obvodního soudu ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty jako shodné s jeho dřívějším zrušujícím usnesením. I on považoval smluvní pokutu za zjevně nepřiměřenou. Městský soud hledal vhodnou výši smluvní pokuty v rozmezí mezi výší smluvně požadované smluvní pokuty (10 % z ceny díla) a výší vypočtenou podle žalobního návrhu (0,5 % denně). Uzavřel, že přiměřená smluvní pokuta činí 500 000 Kč, nad rámec rozsudku obvodního soudu proto vedlejší účastnici přisoudil 400 000 Kč a ve zbytku žalobu znovu zamítl.

4. Nejvyšší soud následně dovolání obou účastnic odmítl jako nepřípustná. K dovolání stěžovatelky uvedl, že soudy nižších stupňů dostály požadavkům na výklad právního jednání a že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na předvídatelnost soudního rozhodnutí ani jejího legitimního očekávání. Okolnosti výkladu právního jednání mohou být v jednotlivých sporech odlišné pro jiný skutečný stav věci nebo v důsledku jiné procesní aktivity. Legitimní očekávání žalobkyně nemohlo založit ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně ani usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci, v němž se Nejvyšší soud zabýval jen moderací smluvní pokuty, nikoliv samotným nárokem na ni. Ani při moderaci smluvní pokuty v nynější věci se podle Nejvyššího soudu soudy nižšího stupně neodchýlily z judikatury způsobem, který by vyžadoval jeho korekci.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že poprvé obvodní soud žalobu zamítl. Tento jeho rozsudek považovala stěžovatelka za ústavně souladný. Poukazuje na to, že obdobného jednání jako ona se dopustil jiný subjekt v rámci jiného smluvního vztahu s vedlejší účastnicí, který byl ale založen stejnou vzorovou smlouvou sepsanou a běžně využívanou vedlejší účastnicí. V jejich sporu rozhodl Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 42 C 160/2019, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021 č. j. 25 Co 284/2020-283 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 č. j. 23 Cdo 2889/2021-305. V obou porovnávaných případech mělo být vedlejšímu účastníkovi doručeno potvrzení o prodloužení bankovní záruky. Stěžovatelka prodloužila bankovní záruku včas, pouze potvrzení doručila vedlejší účastnici o tři dny později. Naopak v porovnávaném případě nebyla v důsledku pochybení žalovaného bankovní záruka po nějakou dobu platná a došlo k jejímu přetržení. Soudy v odkazované věci přiznaly vedlejšímu účastníkovi nárok na smluvní pokutu jen za období, v němž neplatila žádná bankovní záruka. Stěžovatelka do soudního sporu proto vstupovala s očekáváním, že její věc bude posouzena obdobně, tedy že nárok na smluvní pokutu v jejím případě vedlejší účastnici nevznikl. Případně podle ní měla být smluvní pokuta moderovaná na nulu.

6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny, s výjimkou části ústavní stížnosti směřující proti zrušujícímu usnesení městského soudu. Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů nemůže přezkoumávat rozhodnutí, které v dané věci není konečné. Tím je v nynější věci až napadené usnesení Nejvyššího soudu (případně jemu předcházející napadené rozsudky) navazující na zrušující usnesení městského soudu. V tomto rozsahu proto Ústavní soud nahlížel na ústavní stížnost jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad smluvního ujednání mezi ní a vedlejší účastnicí. Výklad právního jednání a aplikace podústavního práva náleží především obecným soudům a Ústavní soud jim do této sféry nevstupuje, pokud jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole nebo nejsou založena na extrémním rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Ani jedno v projednávané věci nenastalo. Všechna tři napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelně zdůvodněna a nevzbuzují z hlediska ústavnosti pochybnosti. Již obecné soudy reagovaly na stěžovatelčinu argumentaci obdobným případem (viz bod 22 rozsudku obvodního soudu, bod 10 rozsudku městského soudu a body 38-40 usnesení Nejvyššího soudu). Lze dodat, že městský soud se už ve svém zrušujícím usnesení proti závěrům v odkazované věci vymezil (viz jeho bod 13).

8. Stěžovatelčina věc se tedy liší od případů, ve kterých Ústavní soud vyhověl stěžovatelům a stěžovatelkám, kteří se od obecných soudů nedozvěděli rozumné důvody, pro které jejich věci rozhodly odlišně od skutkově totožných či obdobných případů. Ani ve skutkově podobných věcech totiž není vyloučeno odchýlení se od jiných rozhodnutí, nejde-li o ustálenou judikaturu obecných soudů. Podstatné je, že soud své odchýlení náležitě zdůvodní. Pak se nedopouští nepřípustné libovůle ani nepředvídatelnosti soudního rozhodování (srov. nález sp. zn. II. ÚS 387/18, bod 22). V nynějším případě stěžovatelka ani netvrdí, že jde o ustálenou judikaturu, ale poukazuje na jeden případ u jiného soudu. Ten se sice týká stejné protistrany a stejně formulovaného smluvního ujednání, ale není rolí Ústavního soudu říci, který ze dvou porovnávaných výkladů je ten správný nebo který má převážit. Navíc i v případě podobnosti skutkového stavu a částečné shody účastníků je možné se s náležitým zdůvodněním odchýlit od dřívějšího verdiktu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2070/07).

9. Nález sp. zn. I. ÚS 2765/20, kterého se stěžovatelka dovolává v ústavní stížnosti, se pak týká specifické situace, v níž ve věci týchž účastníků rozhodl civilní soud o předběžné otázce jinak, než předtím o téže otázce rozhodl správní soud. Stěžovatelčin případ se této situaci ani vzdáleně nepodobá.

10. Ústavní soud dodává, že se seznámil s rozhodnutími, na která stěžovatelka upozorňuje a která k ústavní stížnosti přiložila. Neztotožnil se však s jejím názorem, že z těchto rozhodnutí jednoznačně plyne závěr, že by vedlejší účastnici v nynější věci neměla být přiznána žádná smluvní pokuta. Okresní soud v Sokolově (na str. 26 svého rozsudku) řeší, že nárok na smluvní pokutu vznikl, ale v nepřiměřené výši. Nijak nekrátil období, za které nárok na smluvní pokutu vedlejší účastnici přiznal, ale využil výši smluvní pokuty vypočtené jen za období přetržené bankovní záruky jako spodní hranici rozmezí, z něhož vycházel při stanovení výše přisouzeného nároku. Krajský soud v Plzni pak (v bodě 18 svého rozsudku) sice říká, že za dobu existence bankovní záruky nevznikl nárok na smluvní pokutu, dodává ale, že to ale nebylo rozhodné, protože smluvní pokuta byla ve smlouvě určena pevnou sazbou. Krajský soud v Plzni také rozlišoval intenzitu porušení, proti čemuž se ale obecné soudy v nynější věci vymezily (viz znovu bod 13 zrušujícího usnesení městského soudu).

11. Ústavní soud shrnuje, že zčásti odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu