Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kateřiny Virrankari, MSc., právně zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 9 Cmo 146/2024-215, a to konkrétně proti výroku I v části, kterou se mění výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159, a výroku II, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku vedlejší účastník vyplatil 22 členům družstva, avšak stěžovatelce nikoliv. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159, rozhodl tak, že zamítl žalobu (výrok I) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně rozsudkem ze dne 5. 11. 2024 č. j. 9 Cmo 146/2024-215, potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I, ve výroku II jej změnil a upravil částku, kterou je stěžovatelka povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit jako náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok I) a také uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Rozsudek městského soudu a rozsudek vrchního soudu v těch částech, kterými jí byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdí, že soudy postupovaly mechanicky podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského řádu soudního (dále jen "o. s. ř."), a neposoudily konkrétní okolnosti případu. Postup soudů vede k nespravedlivému výsledku pro stěžovatelku, která se v dobré víře u soudu domáhala toho, co bylo 22 jiným členům bytového družstva zaplaceno.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

5. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Obdobně Ústavní soud argumentoval posléze také v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025 (body 21 až 37), ve kterém konstatoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná, to mu však nepřísluší.

6. Argumentace stěžovatelky představuje nesouhlas s aplikací § 142 o. s. ř. v rámci rozhodování o povinnosti náhrady nákladů řízení. Avšak, jak plyne z aktuální judikatury Ústavního soudu, ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou bez dalšího (tj. aniž by musely být kvantitativně bagatelní) zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné ústavněprávně relevantní okolnosti. Takové okolnosti v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka je ani netvrdí, apeluje pouze na nutnost spravedlivého rozhodování a na to, že soudy postupovaly mechanicky, když rozhodly dle § 142 o. s. ř. Soudy však své rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi založily za logické úvaze vedené jeho plným úspěchem ve věci. V takovém postupu nelze shledat porušení základních práv stěžovatelky.

7. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu