Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3244/2023-303 z 20. 11. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 100/2023-246 z 8. 6. 2023 ve znění usnesení téhož soudu č. j. 24 Co 100/2023-273 z 17. 8. 2023, a proti usnesením téhož soudu č. j. 24 Co 100/2023-260 z 27. 6. 2023 a č. j. 24 Co 100/2023-259 z 27. 6. 2023, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 19 C 39/2022-184 z 13. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a 1) Martina Šebka, 2) Michaely Šebkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel uzavřel s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje pozemku s rozestavěným domem v katastrálním území Žebrák, okres Beroun. Na zveřejněný inzerát o koupi reagovali první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice (dále jen "manželé"). V rámci rezervační smlouvy se v předmětu smlouvy chybou realitní kanceláře objevil také pozemek se stavbou bez č. p. (dále jen "garáž"), který nebyl součástí smlouvy o zprostředkování. Stěžovatel neměl vůli tímto majetkem disponovat. Výsledná kupní smlouva byla nad rámec inzerátu doplněna o pozemky funkčně související s rozestavěným domem, tedy i o garáž. Návrh kupní smlouvy, v jejímž předmětu byla zahrnuta i garáž, byl stěžovatelem připomínkován. Stěžovatel žádné připomínky k tomu, že je předmětem prodeje i garáž, neuplatnil, přestože navrhoval jiné změny textu smlouvy. Kupní smlouva byla podepsána v této podobě. Vlastníky se stali manželé. S tímto ovšem stěžovatel dále nesouhlasil, a namítal neplatnost této části smlouvy.

2. Stěžovatel se u obecných soudů proto domáhal určení vlastnictví pozemku, jehož součástí je garáž. Argumentoval nedostatkem vůle a tím, že jednání bylo v omylu. Okresní soud v Berouně napadeným rozsudkem jeho žalobu na určení vlastnictví zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit manželům náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, ve znění v záhlaví uvedených usnesení, rozhodnutí soudu prvního stupně věcně potvrdil, jeho nákladový výrok změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud stručným odůvodněním odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu).

3. Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody, jakožto i základní principy právního státu, konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, dále čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a konečně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Stěžovatel uvádí, že porušení jeho ústavně garantovaných práv spatřuje především v tom, že se obecné soudy dopustily nepřípustné libovůle. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu podle stěžovatele trpí zásadními vadami v podobě neodůvodněnosti a s tím spjatým nevypořádáním se se stěžovatelovými argumenty. Namítá i nesprávné zhodnocení důkazů a v návaznosti na to i nesprávné zjištění skutkového stavu.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu a konstatuje, že tyto předpoklady jsou - až na dále uvedenou výjimku - splněny.

6. V části, v níž stěžovatel směřuje svou ústavní stížnosti proti usnesením krajského soudu č. j. 24 Co 100/2023-260 z 27. 6. 2023 a č. j. 24 Co 100/2023-259 z 27. 6. 2023, je zjevně opožděná. Jedná se o usnesení, kterými krajský soud rozhodoval o svědečném pro svědkyně. Z obsahu dovolání předloženého stěžovatelem vyplývá, že o těchto rozhodnutích stěžovatel věděl a byla mu doručena nejpozději dne 18. 8. 2023, neboť tohoto dne je označil a argumentoval jimi v dovolání proti rozsudku ve věci samé. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 1. 2025 tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty po doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se proto nemohl zabývat případným porušením stěžovatelových práv těmito rozhodnutími. Ústavní soud dále doplňuje, že blíže k nim stěžovatel ani ničeho nenamítá.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

9. Ústavní soud shrnuje, že přestože se stěžovatel dovolává ústavně garantovaného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), nesměřují jeho námitky do oblasti vedení soudního řízení, nýbrž jde toliko o pokračující polemiku se skutkovým a hmotněprávním (podústavním) hodnocením soudů v napadených rozhodnutích. Těmi se však Ústavní soud může zabývat toliko z hlediska obecného vyloučení svévole a dodržení nepřekročitelných ústavních mantinelů daných čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 z 25. 9. 2007 a v něm rozvedené důvody, kdy se může už jednat o svévoli či porušení nepřekročitelných ústavních mantinelů). K závěru, že takového pochybení se obecné soudy v posuzované věci dopustily, však Ústavní soud nedospěl.

10. Poukazoval-li stěžovatel na to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jednotlivé důkazy i skutečnosti, které z nich vyplývají (i v souvislosti s jinými důkazy), jde z jeho strany právě o výše zmíněný postup (tj. o polemiku se skutkovým posouzením věci), který ale nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud navíc poukazuje na to, že tuto námitku stěžovatel vznáší opakovaně a zabývaly se jí už jak krajský soud (body 7 a 11), tak Nejvyšší soud (body 10 a 11). Z tohoto pohledu tedy nelze obecným soudům vytýkat jakéhokoliv pochybení. Okresní soud dostatečným způsobem odůvodnil své stanovisko, proč k naplnění skutkové podstaty omylu ze strany manželů nedošlo. Ničeho přitom Ústavní soud nemůže vytknout ani krajskému soudu, který taktéž své závěry jasně a srozumitelně vysvětlil.

11. Dále stěžovatel rozporuje způsob, jakým Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost stěžovatelova dovolání. Ústavní soud k tomu připomíná závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 z 9. 2. 2016, podle nichž může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. nález sp. zn. II. ÚS 502/24 z 5. 6. 2024).

12. Podle Ústavního soudu rozhodnutí dovolacího soudu musí obsahovat nosné důvody, pro které dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a nikoliv pouze citaci zákonné úpravy, či obecnou judikaturu, aniž by však odpovídajícím způsobem reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem.
Dovolatel se musí dozvědět, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah dovolacího soudu) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné, jinak se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (nález sp. zn. II. ÚS 849/16 z 11. 10. 2016, bod 23). V návaznosti na to Ústavní soud shledává, že způsob vypořádání Nejvyšším soudem - sic ve stručném odůvodnění podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu - těmto požadavkům vyhovuje. Ústavní soud sdílí závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel staví svou argumentaci na svém vlastním skutkovém stavu. Předložené právní otázky proto nemohly přípustnost dovolání založit. Odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu shledává vyhovující i ve světle práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

13. S přihlédnutím k výše popsaným závěrům Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) tamtéž jako návrh podaný po lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu