Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 4 Tdo 745/2024-158, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. dubna 2024 č. j. 14 To 68/2024-123, a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. ledna 2024 č. j. 2 T 251/2023-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud v nyní řešeném případě posuzuje zejména, zda obecné soudy porušily právo na soudní ochranu a zásadu presumpce neviny. Stěžovatel řídil motorové vozidlo, i když měl zákaz řízení. Tvrdí, že ho soudy uznaly vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí v rozporu s provedenými důkazy. O zákazu nevěděl, protože rozhodnutí bylo doručeno pouze jeho zmocněnci, který ho o něm neinformoval.

I. Vymezení věci

2. Stěžovateli správní orgány uložily zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání od 11. 9. 2023 do 11. 5. 2024. Stěžovatel byl v správním řízení zastoupen na základě plné moci advokátem JUDr. Radkem Bechyněm. Právnímu zástupci stěžovatele bylo rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 9. 2023 č. j. 115956/2023/KUSK ("rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023") prokazatelně doručeno do datové schránky dne 11. 9. 2023.

3. Okresní soud ve Svitavách napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázaní podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tak, že (zkráceně) opakovaně v době trvání uvedeného zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel řídil nákladní automobil, ač si byl vědom správního řízení a byl srozuměn s uvedeným zákazem. Za tento přečin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků a 6 měsíců.

4. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu odvolal. Uvedl, že se necítí být vinen protiprávním jednáním, protože o uloženém zákazu činnosti nevěděl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odvolání stěžovatele napadeným usnesením zamítl.

5. Stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu podal dovolání. Namítal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Tvrdil, že soudy nižších stupňů neprokázaly, že byl prokazatelně seznámen s rozhodnutím ze dne 8. 9. 2023. Krajský úřad toto rozhodnutí doručil pouze jeho zmocněnci. Nebylo prokázáno, že ho zmocněnec s tímto rozhodnutím seznámil. Stěžovatel je přesvědčen, že z tohoto důvodu nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nemůže mu jít k tíži, že využil svého práva zvolit si zmocněnce. Dále namítal, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [§ 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Na základě procesního pochybení správních orgánů a soudů, které mu doručovaly prostřednictvím poštovních služeb do vlastních rukou, i když měl zřízenou datovou schránku, nabyl legitimního očekávání, že mu tímto způsobem bude doručováno i nadále. Když mu pak krajský soud doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání do jeho datové schránky fikcí, stěžovatel se o konání veřejného zasedání nedozvěděl. Tím bylo porušeno jeho legitimní očekávání a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud námitky stěžovatele shledal nedůvodnými a zjevně neopodstatněnými a jeho dovolání napadeným usnesením odmítl.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí dvě hlavní námitky. Jednak namítá, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Soud prvního stupně dospěl k nesprávnímu závěru, že jeho vina byla provedenými důkazy prokázaná, ač nebylo nijak prokázáno, že jeho zmocněnec ho seznámil s rozhodnutím ze dne 8. 9. 2023, kterým mu byl uložen zákaz činnosti. Závěr o jeho vině tak byl postaven pouze na domněnce, že si byl zákazu vědom. Soudy přenesly povinnost informovat se o stavu řízení na stěžovatele, který však byl právně zastoupen zmocněncem. Výsledek je naprosto nesprávný a věcně neudržitelný. Proto došlo k extrémnímu porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného.

7. Dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Krajský soud v rozporu s dosavadní praxí soudu a správního orgánu doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání do jeho datové schránky fikcí. Stěžovatel se tak o konání veřejného zasedání nedozvěděl a nemohl se ho zúčastnit. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel zaprvé namítá, že vadným hodnocením provedených důkazů a jejich deformací byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Soudy došly k nesprávnému závěru, že jeho vina byla prokázána. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Ve smyslu čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

11. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel argumentuje.

12. Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny tudíž nelze dovodit. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (body 35 až 47 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud v bodě 40 rekapituluje skutkové závěry nižších soudů o tom, že stěžovatel si byl vědom uložení zákazu činnosti a přiřazuje je ke konkrétnímu obsahu spisového materiálu. V bodě 47 vysvětluje, že stěžovatel sám potvrdil, že si byl rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vědom. Toto rozhodnutí bylo doručené jemu i jeho zmocněnci. Byl si tedy vědom toho, jaké sankce mu byly uloženy a rovněž i skutečnosti, že v rámci odvolacího řízení může dojít k zamítnutí odvolání.

13. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 3026/24). Uvedené nastalo v případě stěžovatele, který byl na základě dostatečně a logicky odůvodněného rozhodnutí shledán vinným předmětným trestným činem. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele.

14. Ve vztahu k procesní námitce stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že ji shledal rovněž zjevně neopodstatněnou. Krajský soud stěžovateli doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání, které je možné konat v nepřítomnosti obviněného (§ 233 odst. 1 druhé věty trestního řádu). Stěžovateli bylo vyrozumění doručeno datovou schránkou v souladu s § 62 odst. 1 trestního řádu. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována. Navíc nešlo o žádný z případů, kde se výjimečně účast obviněného při veřejném zasedání u odvolacího soudu vyžaduje (§ 263 odst. 4 trestního řádu).

15. Ustanovení § 62 odst. 1 věty prvé a druhé trestního řádu stanoví, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce.

16. Stanoví-li zákonodárce pořadí způsobů, jakými mají být písemnosti doručovány, a preferuje přitom způsob doručování do datových schránek, činí tak z takových důvodů (např. hospodárnost, rychlost řízení), jež v daných souvislostech nemají žádnou ústavněprávní relevanci.

17. Pokud stěžovatel opírá svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí o zásah do jeho základních práv, nemůže mu Ústavní soud přisvědčit. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/07 a sp. zn. II. ÚS 2767/07 shledal Ústavní soud nepřípadnými. V prvním případě se jednalo o situaci, kdy stěžovatelka nebyla o konání veřejného zasedání vyrozuměna vůbec, v druhém Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v jiném procesním pochybení soudu a námitce vadného doručení fikcí se explicitně nevěnoval.

18. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu