Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 21 Cdo 1529/2024-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Co 329/2023-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. srpna 2023 č. j. 18 C 171/2022-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a ČR - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel podal žalobu na ochranu osobnosti proti své bývalé zaměstnavatelce - Letecké službě Policie České republiky (dále jen "letecká služba"). Domáhal se zaslání a zveřejnění písemné omluvy za údajnou diskriminaci z důvodu náboženství a národnosti jeho rodinného příslušníka (manželky stěžovatelova syna).

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Své zamítavé výroky opřel o závěr, že stěžovatelův nárok byl promlčen, resp. že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná. Uvedl, že stěžovatel byl od roku 2005 zaměstnán u letecké služby. V červnu 2018 podal výpověď s odůvodněním, že má nárok na řádný starobní důchod a že do něj chce k 1. 9. 2018 odejít. Pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 8. 2018, kdy uplynula dvouměsíční výpovědní doba. Nejpozději tehdy počala stěžovateli plynout lhůta k podání žaloby. Žalobu na ochranu osobnosti ale podal až dne 1. 8. 2022, tj. bezmála po čtyřech letech.

4. Obvodní soud zdůraznil, že - na rozdíl od předchozí právní úpravy - "nový" občanský zákoník koncipuje právo na "odčinění újmy" způsobené mj. na důstojnosti, vážnosti a cti jako právo promlčitelné (§ 612 občanského zákoníku), přičemž k jeho promlčení dochází v obecné tříleté lhůtě (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku). S odkazem na závěry judikatury i doktríny vyložil, že nárok na poskytnutí omluvy není svou povahou nárokem restitučním, neboť ze své povahy není způsobilý navrátit právní stav do doby před neoprávněným zásahem do důstojnosti, vážnosti a cti. V této souvislosti uvedl (b. 15 napadeného rozsudku), že podle doktríny je účelem (nepromlčitelného) restitučního nároku "odstranit následky, které neoprávněný zásah do absolutního osobnostního práva přivodil, a tak obnovit (restituovat) právní stav, který před tímto neoprávněným zásahem existoval. ... Může se jednat například o stažení podobizen, písemností osobní povahy či zvukových nebo obrazových záznamů člověka, popř. nosičů difamující či soukromé informace (ať již v elektronické, či jiné podobě, stažením hmotných rozmnoženin či nehmotného sdělování veřejnosti z odbytových kanálů, smazáním difamující informace z počítačové sítě apod.)" (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1979-1980). To ovšem není stěžovatelův případ. Podstata stěžovatelova nároku na poskytnutí omluvy je naopak satisfakční a z toho důvodu promlčitelná v obecné tříleté lhůtě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012). Jelikož stěžovatel podal žalobu až po téměř čtyřech letech ode dne podání výpovědi z pracovního poměru, jeho nárok na poskytnutí omluvy - i kdyby byl oprávněný - byl promlčen.

5. Prvostupňový soud neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nebylo prokázáno, že by její uplatnění ze strany žalované bylo motivováno snahou o poškození stěžovatele nebo že by u stěžovatele byla dána existence mimořádných a zvláštního zřetele hodných okolností, které mu zabránily ve včasném uplatnění nároku. Stěžovatel měl dostatečně dlouhou (tříletou) dobu k tomu, aby svůj nárok uplatnil. Učinil tak nicméně až po téměř čtyřech letech.

6. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek prvostupňového soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že z relevantní právní úpravy plyne, že osobnostní práva jako taková se zásadně nepromlčují. Nepromlčuje se ani nárok zdržovací a nárok odstraňovací. Promlčení však podléhají nároky satisfakční (tj. právo na odčinění újmy způsobené zásahem do osobnostních práv), přičemž újma může být odčiněna jak v penězích, tak jiným způsobem, např. ve formě morální satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, soudní konstatování porušení práva apod. (Bezouška, P., in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1683). V návaznosti na to dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na zaslání a zveřejnění omluvy je nárokem satisfakčním, neboť jeho účelem je poskytnout postiženému satisfakci (uspokojení) za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku tvrzené diskriminace a šikany na pracovišti. Jeho nárok byl proto promlčitelný v tříleté lhůtě, jak správně uzavřel obvodní soud. Obvodní soud správně určil počátek i konec promlčecí lhůty a dospěl ke správnému závěru, že žaloba byla podána až bezmála rok po jejím uplynutí. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem prvostupňového soudu, že námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy.

7. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nižších soudů. Uvedl, že jejich rozhodnutí jsou plně v souladu s jeho judikaturou stran povahy nároku na omluvu za zásah do osobnostních práv a promlčitelnosti tohoto nároku.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na pracovišti měl být vystaven šikaně a diskriminaci z důvodu náboženské a národnostní příslušnosti manželky svého syna. Opakuje, že jeho nárok na poskytnutí omluvy měl restituční, nikoli satisfakční povahu, jelikož chtěl dosáhnout očištění svého jména v očích bývalých kolegů a rodiny. Soudy však jeho argumentaci zamítly s pouhým poukazem na to, že bylo-li v dřívější judikatuře dovozeno, že omluva je nárokem satisfakčním, musí být nárokem satisfakčním i v jeho věci, aniž by se zabývaly jeho obsáhnout argumentací, že on by poskytnutí omluvy považoval za nárok restituční. V důsledku této vadné úvahy pak soudy protiústavně dospěly k závěru o promlčení stěžovatelova nároku. To vedlo k porušení jeho základních práv.

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Stěžovatel v ústavní stížností primárně zpochybňuje závěr obecných soudů, že omluva je nárokem satisfakčním, nikoli restitučním, a v návaznosti na to také jejich závěr o promlčitelnosti (a promlčení) tohoto nároku. Jinými slovy, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s interpretací podústavního práva ze strany obecných soudů a jeho snaha prosadit interpretaci vlastní, pro něj příznivější. Jak však Ústavní soud zdůraznil již mnohokrát, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli součástí soustavy obecných soudů. Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani k výkladu podústavního práva, a to ani tehdy, mohl-li by mít za to, že jiný výklad podústavního práva by byl lepší nebo vhodnější. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jsou jejich rozhodnutí stižena závažnými ústavně relevantními vadami (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). To ovšem není nyní posuzovaný případ.

11. Obecné soudy stěžovateli jasně a srozumitelně vysvětlily, že jeho žalobní nárok na poskytnutí omluvy je nutno považovat za nárok satisfakční, konkrétně za nárok na poskytnutí morální satisfakce za tvrzený zásah do osobnostních práv. Jejich interpretace relevantních ustanovení občanského zákoníku a antidiskriminačního zákona [zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)] je bezpochyby jednou z možných a je podpořena nejen judikaturou Nejvyššího soudu, ale také prakticky jednotnými závěry právní doktríny. S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že závěry obecných soudů o satisfakční povaze nároku na omluvu se nevymykají ústavněprávním limitům a nejsou svévolné.

12. Na tom nic nemění, že stěžovatel považoval svůj nárok na omluvu za restituční, tj. že měl za to, že poskytnutím omluvy by došlo k navrácení jeho údajně poškozené cti a důstojnosti do původního stavu, tedy do doby, než jej měl zaměstnavatel začít diskriminovat a šikanovat. Obsah a povaha určitého občanskoprávního nároku totiž nejsou určovány ad hoc způsobem (tj. případ od případu) podle vůle a přesvědčení té které strany sporu, nýbrž jsou v zásadě stabilní a pro všechny srovnatelné případy stejné. Bylo by naopak projevem svévole, pokud by si stěžovatel jakožto strana sporu mohl sám určit, zda bude svůj nárok na omluvu považovat za satisfakční (tudíž promlčitelný) nebo restituční (tudíž nepromlčitelný). Nelze totiž přehlédnout, že právo na spravedlivý proces a soudní ochranu má nejen stěžovatel, ale i žalovaná.

13. Za protiústavní nelze považovat ani navazující závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelův (promlčitelný) nárok byl promlčen. Stěžovatel ostatně v řízení před obecnými soudy nijak nerozporoval, že výpověď z pracovního poměru podal ke dni 31. 8. 2018 a žalobu na ochranu osobnosti podal až dne 1. 8. 2022. Předmětem sporu nebylo ani to, že ve věci by se měla uplatnit obecná tříletá promlčecí lhůta. Jedinou spornou otázkou v řízení před obecnými soud bylo, zda vznesení námitky promlčení ze strany žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné relevantní námitky proti závěru obecných soudů, že rozpor s dobrými mravy shledán nebyl, a ani Ústavní soud tak nemá důvod tento závěr jakkoliv zpochybňovat. Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo procedurálních závazků plynoucích z práva na ochranu osobní cti, dobrá pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

14. Ústavní soud nijak blíže nezkoumal stěžovatelova tvrzení o tom, že jeho bývalá zaměstnavatelka jej měla šikanovat a diskriminovat v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny nebo že v důsledku toho neobdržel spravedlivou odměnu za práci (konkrétně mimořádnou odměnu při odchodu do důchodu) podle čl. 28 Listiny. Stěžovatel se totiž svým vlastním vadným procesním postupem (konkrétně podáním žaloby až po uplynutí promlčecí lhůty) fakticky zbavil možnosti předložit věc soudu k meritornímu posouzení a rozhodnutí. Obecné soudy tudíž neměly možnost se těmito otázkami zabývat.

15. Stěžovatel formálně napadá také nákladové výroky soudů, avšak nevznáší proti nim žádné námitky; tyto tak nedosahují ústavněprávní dimenze.

16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu