Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Humla, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem, sídlem Grafická 3365/3a, Praha 5, proti výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 224/2024-480 z 24. 4. 2025, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 48 EXE 913/2017-445, 081 EX 01902/17 z 21. 3. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, obchodní společnosti VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s.r.o. v likvidaci, sídlem Školní 124, Příbram, a soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, zastoupeného soudní exekutorkou Mgr. Janou Vyhnalovou, Exekutorský úřad Praha-východ, sídlem Michelská 1326/62, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroků uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel vystupoval v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 jako povinný. V průběhu řízení byla exekuce k návrhu vedlejší účastnice (oprávněné) podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu usnesením č. j. 48 EXE 913/2017-319 z 12. 9. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 412, 414/2022-386 z 28. 4. 2023 zastaveno. Spornou ovšem zůstala povinnost k úhradě nákladů exekuce a náklady obou účastníků. Městský soud totiž nákladové výroky a výrok o zrušení příkazů k náhradě nákladů exekuce zrušil. V této části věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Obvodní soud proto rozhodoval znovu a usnesením č. j. 48 EXE 913/2017-416 z 9. 6. 2023 určil, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi oba shodně 467 114,45 Kč (výroky I a II). Městský soud rozhodl usnesením č. j. 58 Co 277/2023-430 z 26. 1. 2024 tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

4. Obvodní soud vydal, již třetí, napadené usnesení č. j. 48 EXE 913/2017-445 z 21. 3. 2024, kterým uložil vedlejší účastnici uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 591 219,93 Kč (výrok I), zamítl návrh stěžovatele na doplnění usnesení o zastavení exekuce o výrok o zrušení příkazu k úhradě exekuce (výrok II) a zamítl stěžovatelův návrh na zrušení příkazů exekutora k úhradě nákladů exekuce č. j. 81 EX 01902/17-236 z 1. 1. 2022 a č. j. 81 EX 1902/17-344 z 31. 3. 2022.

5. Městský soud napadeným usnesením č. j. 58 Co 224/2024-480 z 24. 4. 2025 rozhodl tak, že odvolání vedlejší účastnice proti výroku II obvodního soudu se odmítá (výrok I). Dále změnil usnesení obvodního soudu ve výroku I tak, že vedlejší účastnice je povinna tyto náklady uhradit k rukám zástupkyně soudního exekutora, jinak výrok I a II potvrdil (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 49 050 Kč (výrok III). Městský soud poučil účastníky řízení, že dovolání není přípustné.

6. V záhlaví vymezené výroky usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu napadá stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nesou znaky svévole a soudní libovůle. Odůvodnění nepovažuje za nedostačující. Tvrdí i to, že mu povinnost k náhradě nákladů exekuce napadenými rozhodnutími byla uložena v důsledku toho, že soudy porušily svou povinnost rozhodovat bez zbytečného prodlení. Naopak shledává, že řízení o zastavení exekuce bylo zatíženo průtahy. Na závěr ústavní stížnosti předkládá úvahu, že jeho práva byla porušena i tím, že jej městský soud nesprávně poučil, že proti jeho rozhodnutí jako celku je dovolání nepřípustné. To je přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda byly ve stěžovatelově věci splněny procesní předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 téhož zákona.

8. Ústavní soud z vlastní úřední činnosti zjistil, že stěžovatel podal v nynější věci nejen ústavní stížnost, ale současně podal i dovolání. Toto dovolání si Ústavní soud vyžádal a zjistil, že stěžovatel dovoláním napadá rozhodnutí exekučních soudů ve stejném rozsahu, jako tomu činí v ústavní stížnosti. Dovolání přitom podala i zástupkyně soudního exekutora.

9. Ústavní soud dále z úřední činnosti zjistil, že o dovoláních podaných stěžovatelem a zástupkyní soudního exekutora nebylo doposud nijak rozhodnuto.

10. Za situace, kdy stěžovatel (a i zástupkyně soudního exekutora coby vedlejšího účastníka) podal dovolání, o kterém dovolací soud nerozhodl, nemůže Ústavní soud zasahovat do řízení, které doposud není skončeno. Ústavní soud tak nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším. Ústavní soud výsledek dovolacího řízení jednoduše nemůže presumovat.

11. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí mohou být dotčena rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a proto stěžovatel za dané procesní situace podal ústavní stížnost předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro nepřípustnost však nepoškozuje stěžovatele na jeho právech. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, i pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným ze zákona (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 z 17. 1. 2018 či sp. zn. I. ÚS 3200/21 z 7. 12. 2021).

12. Jednoduše řečeno, deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná, pakliže bude podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud ani neshledal, že by se v nyní řešené věci jednalo o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, či že v řízení dochází k průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel ostatně ani takové okolnosti v ústavní stížnosti sám netvrdí.

14. Soudkyně zpravodajka tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka