Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Rudolfy Jindrové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 47/2025-329 z 22. 4. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 12 C 398/2023-219 z 31. 10. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GULLWING s.r.o., sídlem Ječná 518/32, Praha 2, a Ing. Jana Konty, sídlem U Zdravotního ústavu 1856/3, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, byl vedlejším účastníkem - soudním znalcem Ing. Janem Kontou - vyhotoven na pokyn soudu znalecký posudek. Napadeným usnesením obvodní soud soudnímu znalci přiznal znalečné ve výši 16 995 Kč. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze nicméně napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

2. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení zásady rovnosti stran účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka shledává porušení svých práv tím, že o znalečném bylo rozhodnuto dříve, než jí byl vůbec znalecký posudek zaslán. Takový postup shledává v rozporu s obvyklou praxí. Pokud by jí byl přitom znalecký posudek zaslán, měla by prostor uvést, že náklad soudního znalce za provedení místního šetření není účelný, neboť jej soudní znalec vůbec neprovedl. Porušení svých práv shledává i v nemožnosti účastnit se místního šetření. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.

3. Na závěr uvádí, že věc má významný společenský přesah. Ten shledává v tom, že v její věci podle ní jde o tzv. "flipování nemovitostí"; tato problematika přitom podle stěžovatelky rezonuje v posledních dvou letech v médiích a může se dotýkat tisíců řízení.

4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o znalečném viz usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17 z 25. 4. 2017, body 10 až 12). Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V nyní posuzované věci je požadovaná částka svou výší bagatelní (16 995 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011).

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že kauza přesahuje věc samotnou. Svou argumentaci v tomto směru ovšem rozvíjí co do merita věci, nikoli v rozsahu dílčí otázky znalečného. Kvalitativní stránka věci (jak je vymezena výše) proto naplněna podle názoru Ústavního soudu není. Konečně, Ústavní soud doplňuje, že rozhodnutí o znalečném nemá takový faktický (kvantitativní) dopad na osobu stěžovatelky, že by odůvodňoval jeho případný zásah i v bagatelní věci. Stěžovatelka přitom v tomto směru ani žádné důvody netvrdí.

7. Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podává ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým bylo soudnímu znalci přiznáno znalečné za jím vyhotovený znalecký posudek. Stěžovatelka byla jako účastnice řízení v řízení před obvodním soudem oprávněna podat odvolání proti usnesení o přiznání znalečného. Tímto usnesením obvodního soudu, stejně jako usnesením, kterým jej městský soud v odvolacím řízení potvrdil, však nebylo rozhodováno o právech či povinnostech stěžovatelky, ale toliko o peněžním nároku znalce (o znalečném). Ústavní stížností napadenými usneseními proto stěžovatelka nemohla být dotčena na svých ústavně zaručených právech (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 781/10 z 1. 9. 2011, či usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 z 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 2655/14 z 26. 2. 2015, bod 7, a sp. zn. II. ÚS 599/17 z 25. 4. 2017, bod 16).

8. Ústavní soud k tomu doplňuje, že i přesto by mohlo případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného vést k zásahu do stěžovatelčiných práv, nicméně to pouze v situaci, byla-li by jí (vzhledem k výsledku řízení ve věci samé) uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Vedla-li by eventuální vadnost znaleckého posudku ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly, pak povinnost jejich hrazení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, avšak vznik těchto nákladů nijak nezavinil. Je však důležité, že hodnocení, zda k takovému pochybení došlo, bude předmětem posuzování obecných soudů až při rozhodování o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1081/18 z 29. 5. 2018).

9. Součástí námitek stěžovatelky byla i tvrzená nesprávnost a nepoužitelnost vypracovaného znaleckého posudku v řízení před obecnými soudy. K tomu se ovšem v tuto chvíli Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť by tím fakticky přezkoumával jeden z důkazních prostředků ještě předtím, než tak učiní obvodní soud nebo - k případnému opravnému prostředku - jiný instančně vyšší soud. Mezi výší znalečného a průkazností závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2655/14 z 26. 2. 2015 či sp. zn. II. ÚS 599/17, bod 18). Přiznání znalečného nezbavuje obecné soudy povinnosti hodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkazní prostředek.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 téhož zákona nemohlo být vyhověno, neboť stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu