Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti obchodní společnosti 1. Reality Tradeslav s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem se sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 11 ICm 979/2022; 11 VSOL 135/2025-316 (KSOS 31 INS 4184/2021) a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2025 č. j. 11 ICm 979/2022-303 (KSOS 31 INS 4184/2021), za účasti Vrchního soudu v Praze*) a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Mgr. Petra Brože, insolvenčního správce, U Zátiší 545/3, Praha 4, CREDITEX HOLDING, a.s., U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2025

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2025 v insolvenčním řízení tak, že spojil ke společnému řízení dvě řízení, vedená u tamějšího soudu, jichž byla stěžovatelka účastníkem (§ 112 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona).

2. Stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci odmítl. Napadené usnesení krajského soudu je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, proti němuž není odvolání ze zákona přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Stěžovatelka o tom byla v usnesení krajského soudu poučena.

3. Proti oběma usnesením obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. Nesouhlasí se spojením věcí v rámci insolvenčního řízení. Uvádí, že si je vědoma toho, že již ze své podstaty takové rozhodnutí v obecné rovině není s to zasáhnout do základních práv účastníků řízení. V tomto konkrétním případě však napadená rozhodnutí mají konkrétní velmi negativní dopady, a proto je na místě se odchýlit od obecných dříve vyslovených závěrů Ústavního soudu. Spojením dvou samostatně vedených incidenčních řízení, v nichž stěžovatelka vystupovala v opačných procesních rolích (jednou jako žalobce, podruhé jako žalovaný), došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků, neboť tímto postupem získala "nechtěně a vynuceně'" postavení žalobce rovněž ve věci, ve které původně vystupovala jako žalovaný.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně do základních práv a svobod účastníka řízení.

5. Stěžovatelka namítá porušení svých základních práv za situace, kdy ve věci samé dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud však zásadně nemůže zasahovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí o spojení věcí, která stěžovatelka napadá, nejsou způsobilá zasáhnout do jejích základních práv takovým způsobem, aby Ústavní soud měl výjimečně vstupovat do pravomocně neskončeného řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3249/24). Stěžovatelka ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by v důsledku spojení věcí měly její základní práva porušovat, pouze v obecně rovině uvádí, že jí byla nepřípustně vnucena procesní role žalobce.

6. Protože ústavní stížnost je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Jan Wintr, v. r.
soudce zpravodaj