Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti Jaroslava Formánka, zastoupeného Mgr. Janem Hálkem, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2025 č. j. 20 Co 137/2025-252, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. února 2025 č. j. 18 C 151/2024-210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. srpna 2024 č. j. 30 C 59/2021-487, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl žalovaným v občanskoprávním řízení o zaplacení dlužné částky; žalobkyněmi byly jeho bývalé právní zástupkyně. V tomto řízení, těsně před vydáním rozhodnutí ve věci samé, stěžovatel podal vzájemný návrh, jímž se dožadoval zaplacení částky převyšující původně žalovanou částku. S ohledem na procesní stav řízení obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2024 č. j. 30 C 59/2021-487 (dále jen "první usnesení") o vyloučení stěžovatelova vzájemného návrhu k samostatnému projednání.

3. Obvodní soud stěžovatele vyzval usnesením ze dne 4. 2. 2025 č. j. 18 C 151/2024-210 (dále jen "druhé usnesení") k zaplacení soudního poplatku ve výši 9 761 Kč. Odkázal na položku 1 bod 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "sazebník soudních poplatků"). Obvodní soud stěžovatele poučil, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

4. Navzdory tomuto poučení stěžovatel podal proti druhému usnesení obvodního soudu odvolání. Městský soud jej shora uvedeným usnesením odmítl. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel byl řádně poučen o nemožnosti podat odvolání. To je dáno tím, že usnesení, jímž se účastník vyzývá k zaplacení soudního poplatku, je usnesením o vedení řízení, směřujícím k odstranění vady návrhu (odvolání). Ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podání odvolání v těchto případech výslovně vylučuje. Městský soud dále zdůraznil, že stěžovatel bude moci své výhrady proti povinnosti zaplatit soudní poplatek a event. proti jeho výši uplatnit v rámci případného odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení tohoto soudního poplatku; nesprávné rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo o jeho výši navíc může změnit i samotný obvodní soud. Městský soud proto konstatoval, že mu nezbylo než stěžovatelovo odvolání odmítnout jako nepřípustný návrh.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obvodního a městského soudu, jakož i proti celé řadě jiných rozhodnutí (vč. předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věcech). Má za to, že tato rozhodnutí jsou nespravedlivá, nezákonná a obecně nesprávná. Namítá jejich nedostatečné a nelogické odůvodnění, neprovedení jím navrhovaných důkazů, provedení důkazů navržených protistranou i po koncentraci řízení a hodnocení důkazů pouze ve prospěch protistrany, jakož i porušení procesní ekonomie řízení a zbytečné prodlužování řízení v důsledku vyloučení jeho protinávrhu k samostatnému projednání. Tvrdí také celou řadu dílčích procesních pochybení soudů v rozličných předchozích řízeních. Nakonec má za to, že vadná jsou také rozhodnutí Ústavního soudu o jeho předchozích ústavního stížnostech. Tím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků a práva na ochranu pokojného užívání majetku.

6. Ústavní soud se musel nejprve zabývat tím, zda byly splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.

7. Jde-li o první usnesení obvodního soudu, jde o návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno 30. 8. 2024, avšak stěžovatel podal ústavní stížnost až 16. 6. 2025, tedy po více než devíti měsících. Zákon o Ústavním soudu však pro podání ústavních stížností stanovuje dvouměsíční lhůtu ode dne doručení (§ 72 odst. 3), která před podáním ústavní stížnosti zcela zjevně marně uplynula.

8. Jde-li o druhé usnesení obvodního soudu a navazující usnesení městského soudu, jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) konstatoval, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku, je nepřípustná. Odůvodnil to tím, že "případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě ... samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Usnesení, kterým se vyzývá poplatník k zaplacení soudního poplatku, tak nelze z hlediska žádného z těchto aspektů považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, bod 6 ve spojení s bodem 15). Závěry citovaného stanoviska bezpochyby plně dopadají na usnesení obvodního soudu a - jak bude podrobněji vysvětleno níže - i na navazující rozhodnutí městského soudu.

9. Stěžovatel rozporuje především závěr městského soudu o tom, že odvolání proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve vyměřené výši, je ze zákona (ex lege) nepřípustné podle § 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti poukazuje na § 210a o. s. ř., dle něhož "[u]snesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek ... může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví" (možnost tzv. autoremedury), jenž výslovně počítá mj. i s možností podání odvolání proti výzvě k zaplacení soudního poplatku. Poučení prvostupňového soudu a následně také rozhodnutí odvolacího soudu o nemožnosti podat odvolání jsou proto podle stěžovatele vadné a v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud musí stěžovateli přisvědčit, že jak poučení obvodního soudu, tak napadené usnesení městského soudu nejsou v souladu s právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu (zejm. § 201 a § 202 odst. 1 a contrario). Odvolání proti usnesení, jímž byl stěžovatel v občanskoprávním řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku, totiž přípustné je. To naznačuje jak stěžovatelem odkazovaný § 210a o. s. ř., tak řada dalších ustanovení [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.; § 14 zákona o soudních poplatcích a contrario; WALTR, R. Zákon o soudních poplatcích. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 65]. Lze proto se stěžovatelem souhlasit, že pokud městský soud odmítl jeho odvolání pro nepřípustnost ex lege, aniž by jej jakkoliv dále zkoumal, rozhodl v rozporu s relevantní právní úpravou. To nicméně nic nemění na závěrech vyslovených ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, že rozhodnutí vydaná v řízení o vyměření soudního poplatku a výzvě k jeho zaplacení - včetně rozhodnutí o případných opravných prostředcích, jsou-li přípustné - nejsou bezprostředně způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele jakožto poplatníka (obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2851/23 ze dne 6. 11. 2023). Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo kterým byla odmítnuta žádost o vrácení poplatku zaplaceného na základě nesprávné výzvy soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1943/23 ze dne 17. 8. 2023); to platí i tehdy, pokud stěžovatel tvrdí, že poplatková povinnost mu vůbec nevznikla (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2242/20 ze dne 18. 8. 2020).

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost usnesením odmítl zčásti pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

12. S ohledem na to, že stěžovatelova ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu nesplnění podmínek řízení před Ústavním soudem, nebyly dány ani podmínky pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že v původním občanskoprávním řízení již soudy rozhodly o meritu věci, pročež by odklad vykonatelnosti v tomto rozsahu postrádal jakýkoli smysl. Tento návrh sdílí osud stěžovatelovy ústavní stížnosti. Ústavní soud jej proto rovněž odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2025

Dita Řepková v. r.
soudkyně zpravodajka