Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem, sídlem U Hellady 4, Praha 4, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 461/2024-133 z 12. 3. 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Lidl Česká republika s.r.o., sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení odškodnění bolesti v částce 18 919,50 Kč a náhrady hmotných škod v částce 6 045 Kč. Tato újma stěžovateli vznikla v prodejně vedlejší účastnice. Stěžovatel v blízkosti pokladen zakopl o vyčnívající roh palety s naskladněným zbožím a upadl, v důsledku čehož mu vznikla fraktura krčku levé pažní kosti.

2. Okresní soud v Jičíně rozsudkem č. j. 5 C 239/2023-89 z 1. 8. 2024 jeho žalobu zamítl. Současně okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 22 765 Kč. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové. Ten napadeným výrokem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Výrokem II nicméně rozhodnutí okresního soudu změnil a rozhodl, že vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Výrokem III potom rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 9 498,50 Kč.

3. Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem rozsudku krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny), práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 odst. 1 Úmluvy), jakož i práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká způsob vypořádání. Poukazuje na to, že podle jeho názoru soud nesprávně zaměnil liberační důvody s institutem spoluzavinění poškozeného. Vydané rozhodnutí chápe jako porušení rovnosti účastníků řízení.

4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

6. V nyní posuzované věci je požadovaná částka svou výší bagatelní (24 964,50 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011).

7. Stěžovatel nicméně v tomto směru žádné důvody - ani kvantitativní, ani kvalitativní - neuvádí a Ústavní soud ani žádné nezjistil. Ústavní soud navíc doplňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavně právní argumentaci, když celá jeho ústavní stížnost stojí na nesouhlasu se závěry obecných soudů a odlišném právním posouzení stěžovatele.

8. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu