Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve VTOS ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Jakubem Palou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18/9, Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 2 To 241/2024-92, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. září 2024 č. j. 2 PP 34/2024-72, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v roce 2017 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let pro trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel ve výkonu trestu podal opětovně žádost o podmíněné propuštění. O ní rozhodoval na stěžovatelovu žádost v jeho nepřítomnost Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") tak, že ji zamítl. Dospěl k závěru, že nebyla splněna zákonná podmínka podle § 88 odst. 1, 3 a 4 trestního zákoníku v tom, že stěžovatel neprokázal své polepšení a nápravu, ani nelze očekávat, že by na svobodě vedl řádný život. Tyto závěry podložil zejména hodnocením z Věznice Mírov, v němž ředitel věznice uvedl, že stěžovatel plnil program standardního zacházení pouze částečně, byl v rámci výkonu trestu dvakrát kázeňsky trestán a ke své trestné činnosti se nestaví příliš sebekriticky; stěžovatel prozatím neprokázal polepšení. Uvedený závěr okresního soudu nemohla ovlivnit ani argumentace stěžovatele stran jeho nepříznivého zdravotního stavu.

3. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele a potvrdil závěry okresního soudu. Dle krajského soudu stěžovatel neprokázal polepšení ani snahu k nápravě a nelze předpokládat, že by na svobodě vedl řádný život. Prokázáno bylo několik negativních poznatků ohledně nedodržování kázně a pořádku v cele stěžovatele, neplnil celkově program standardního zacházení. Krajský soud rovněž odkázal na znalecký posudek zpracovaný pro účely trestního řízení, který stěžovatele popisuje mimo jiné jako osobnost s emoční nestabilitou a poruchou adaptace. Stěžovatel postrádá náhled na škodlivost svého jednání, resp. své chování bagatelizuje Z informací o průběhu výkonu trestu i znaleckého posudku nelze mít za to, že by stěžovatel na svobodě vedl řádný život. Stěžovatelem namítaný zdravotní stav pak rovněž nemůže být důvodem pro podmíněné propuštění, neboť to není účelem tohoto institutu, na rozdíl od přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 trestního řádu. Vzhledem k odůvodněným závěrům okresního soudu se krajský soud nezabýval podmínkami pro přijetí záruk a slibů, které učinil stěžovatel.

4. Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Soudy dle stěžovatele příliš formalisticky hodnotily jeho prognózu řádného vedení života a vycházely z naprosto nedostatečných a neaktuálních informací, zejména z informací o starých kázeňských trestech a znaleckého posudku z trestního řízení. Z něj bylo rovněž vycházeno v rámci trestního řízení samotného, a tedy je jeho zohlednění v řízení o podmíněném propuštěním porušením zásady ne bis in idem. Stěžovatel má rodinu, s níž udržuje kontakt a k níž se v případě propuštění může vrátit, která je připravena mu poskytovat finanční podporu i bydlení, stejně jako možnost zaměstnání. Stěžovatel již více než tři roky neviděl svého nezletilého syna. Záruku za stěžovatele poskytl také spolek zaměřující se na resocializaci propuštěných osob. S těmito důkazy se soudy nijak nevypořádaly, resp. se jimi krajský soud odmítl zabývat.

5. Ve vztahu k hodnocení své osoby v rámci výkonu trestu stěžovatel namítá, že nelze s jistotou dospět k závěru, že se chová problémově a nemá náhled na svoji trestní minulost. Co se týče hodnocení jeho zdravotního stavu, soudy se zcela nesprávně nezabývaly jeho zdravotním stavem, když právě ten je důvodem částečně negativního hodnocení jeho přístupu k výkonu trestu. Řada negativních poznatků o stěžovateli je založena na neuposlechnutí nebo nevykonání takových úkonů, kterých při svém zdravotním stavu není schopen. Negativní výroky o jeho chování jsou navíc zcela subjektivním hodnocením příslušníků vězeňské služby, jsou nepřezkoumatelné a nelze z nich bez dalšího vycházet při rozhodování. Rovněž návrhy krajského soudu stran budoucího chování stěžovatele pro zajištění příznivého výsledku řízení o podmíněném propuštění jsou pro něj nereálné - jen v letech 2023 a 2024 pobýval stěžovatel ve čtyřech věznicích a opakovaně také v nemocnicích a je pro něj tedy nemožné udržet si nějakou dlouhodobější aktivitu.

6. Poslední námitkou stěžovatele je porušení jeho participačního práva rozhodováním v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel byl v době veřejného zasedání hospitalizován v nemocnici v Brně a žádal tedy o účast pomocí videokonferenčního zařízení. To mu umožněno nebylo a stěžovatel tak musel ze zdravotních důvodů účast odmítnout. Veřejné zasedání tak bylo o měsíc odročeno, nicméně stěžovatel byl stále v nemocnici. Požádal, aby se mohl veřejného zasedání účastnit na nemocničním lůžku, což mu umožněno nebylo, stejně jako účast prostřednictvím videokonference. Z důvodu nutnosti rozhodnutí tak stěžovatel pod tíhou okolností požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, nicméně má za to, že mohlo být využito videokonference, čímž by byla naplněna jeho procesní práva.

7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rekapituloval průběh řízení a zopakoval klíčové důvody nevyhovění žádosti stěžovatele. Krajský soud se ke stížnosti nevyjádřil a stěžovatel svého práva na repliku nevyužil.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

11. Ve vztahu k institutu podmíněného propuštění Ústavní soud setrvale judikuje, že jde o mimořádný nenárokový institut, reflektující zvláštní pozitivní okolnosti výkonu trestu, který prolamuje výchozí pravidlo vykonání uloženého trestu v jeho celku. Neexistuje zákonné (a tím spíše ani ústavní) právo na podmíněné propuštění (viz nález ze dne 14. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2558/24, bod 12 a tam citovaná judikatura). Zásah Ústavního soudu do rozhodování je namístě až tehdy, zasahuje-li rozhodování o podmíněném propuštění do práva jedince na spravedlivý proces (zejm. podle čl. 36 - 40 Listiny) nebo představuje-li rozhodování či jeho část svévoli nebo libovůli. Naopak Ústavní soud zásadně nehodnotí skutková zjištění obecných soudů, neboť právě ty rozhodují na základě důkazů provedených v řízení, mimo jiné vedeném zásadami přímosti a ústnosti. Ústavněprávní rozměr může mít hodnocení skutkových zjištění za situace, je-li následný právní názor se zjištěným skutkovým stavem v extrémním rozporu a vede tak k zásahu do základních práv účastníka soudního řízení.

12. Posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění podle § 88 trestního zákoníku je založeno na třech kritériích - první z nich, objektivně zjistitelné, představuje podmínka vykonání určené části trestu [podle § 88 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 a 5]. Druhou a třetí podmínku představují okolnosti na straně odsouzeného-žadatele o podmíněné propuštění a posouzení jejich naplnění je zásadně na úvaze obecných soudů. Druhá podmínka (polepšení) představuje pohled do minulosti - náhled odsouzeného na jeho trestnou činnost a uložený trest, nápravu a přijetí odpovědnosti či alespoň respektování odsuzujících rozhodnutí. Posouzení třetí podmínky (očekávání vedení řádného života) pak garantuje možnost reintegrace a resocializace odsouzeného, přičemž k naplnění této podmínky může kromě očekávatelného chování odsouzeného sloužit i záruka za nápravu odsouzeného poskytnutá třetí osobou (viz např. nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 3024/23, bod 15 a tam citovaná judikatura). Druhé a třetí kritérium tak směřují k jednomu z hlavních účelů institutu podmíněného propuštění, jeho restorativní funkci. Ta má za cíl v tomto kontextu přispět k přijetí odpovědnosti pachatele za své jednání a následky (druhá podmínka) a umožnit jeho reintegraci do společnosti a přispívat k jejímu chodu (třetí podmínka, viz nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18, bod 17 a tam citovaná literatura). K naplnění této funkce je proto nezbytné zkoumat splnění obou těchto podmínek nikoli formálně (tedy např. pouze na základě udělených kázeňských odměn nebo trestů nebo absolvovaných odborných programů apod.), ale materiálně s ohledem na reálný vývoj odsouzeného jak ve sféře jeho osobnosti, tak jeho chování.

13. Ve věci stěžovatel obecné soudy těmto svým povinnostem dostály a nedopustily se pochybení jak ve vedení řízení, tak v odůvodnění svých rozhodnutí. Stran stěžovatelovy námitky nevypořádání jeho navrhovaných důkazů a argumentace, přiklonil se Ústavní soud k závěru krajského soudu v tom, že není namístě zabývat se navrhovanými zárukami za dovršení nápravy stěžovatele po případném propuštění, když dosud nebylo prokázáno jeho polepšení. Byť nelze mezi jednotlivými podmínkami pro podmíněné propuštění vytvářet hierarchii nebo závazné pořadí, jak vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu (tj. že pro nesplnění druhé podmínky není vůbec namístě přistoupit k posuzování třetí) a Ústavní soud by považoval za vhodnější se alespoň v krátkosti k této pasáži stěžovatelovy argumentace vyjádřit, na výsledku řízení by to ničeho nezměnilo právě pro nenaplnění druhé podmínky.

14. Její posouzení obecnými soudy rovněž není zatíženo protiústavními vadami. Oba soudy hodnotily v souhrnu i jednotlivě provedené důkazy a další skutková zjištění a na základě nich dospěly k závěru o nepolepšení stěžovatele. Tyto své závěry náležitě odůvodnily a nelze mít za to, že by byl zjištěný skutkový stav nedostatečný nebo v rozporu s učiněnými právními závěry. Nad rámec uvádí Ústavní soud, že jsou to právě vyjádření věznic, případně vězeňského personálu, které představují klíčové (nikoli však jediné nebo závazné) podklady pro rozhodování o podmíněném propuštění - jde o osoby, které tráví nejvíce času s odsouzeným a mají možnost dlouhodobě sledovat vývoj jeho osobnosti i chování. Nelze se rovněž ztotožnit s námitkou stěžovatele, že by soudy požadovaly jako obligatorní podmínku podmíněného propuštění doznání viny za trestný čin (ve smyslu mj. nálezu ze dne 12. února 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17). Byť v napadeném usnesení okresního soudu je tato pasáž hodnocení stěžovatele formulována nevhodně ("Ke své trestné činnosti se odsouzený nestaví příliš sebekriticky, vinu přiznává jen částečně."), jde nicméně o formulaci přejatou z hodnocení ředitele Věznice Mírov, v bodě 6 napadeného usnesení již okresní soud formulaci vhodně korigoval ("(...) ke své trestné činnosti se nestavěl příliš sebekriticky a uložený trest nepřijal.") Předmětem hodnocení obecných soudů tak nebylo doznání a přijetí viny za trestný čin, nýbrž respekt a uznání pravomocného rozhodnutí a uloženého trestu, což jsou okolnosti nezbytné k polepšení a nápravě odsouzeného.

15. Ústavní soud nehodnotí stěžovatelem namítanou faktickou neaktuálnost znaleckého posudku, z nějž částečně vycházel krajský soud. Ten uváděl závěry znaleckého posudku s výslovnou zmínkou toho, že byl zpracován v průběhu trestního řízení, pro dokreslení kontextu situace a osobnosti stěžovatele, nikoli jako nezbytný podklad pro rozhodování. Neplatí ani tvrzení stěžovatele, že by přihlédnutí ke znaleckým závěrům představovalo nepřípustné dvojí přičítání téhož a tedy porušení ústavní zásady ne bis in idem (srov. nález ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20, bod 25). Znalecké posudky jsou toliko faktickou informací o reálném skutkovém stavu (a jedním z důkazů). Znalecké závěry nebyly stěžejním důvodem rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění.

16. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatele Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy uvádí, že tento nemůže představovat důvod podmíněného propuštění, nýbrž jako takový je řešen v rámci jiného institutu, jako je např. přerušení výkonu trestu. Namítá-li stěžovatel, že právě jeho zdravotní stav byl důvodem, proč nenaplnil zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, nelze tomuto tvrzení s ohledem na výše uvedené přisvědčit. K podmíněnému propuštění může dojít až tehdy, vedl-li pobyt odsouzeného ve výkonu trestu k jeho polepšení (i před dovršením doby celého uloženého trestu) a současně lze očekávat, že účinky výkonu trestu skýtají do budoucna příznivé podmínky pro resocializaci odsouzeného. Není-li tomu tak, je lhostejný důvod, pro který podmínky nebyly nebo nemohly být splněny a k podmíněnému propuštění dojít nemůže.

17. K poslední stěžovatelově námitce stran konání veřejného zasedání u okresního soudu v jeho nepřítomnosti, k čemuž došlo právě na jeho žádost, Ústavní soud konstatuje, že nemůže jít o procesní vadu, která by založila protiústavnost výsledku řízení. Sám stěžovatel uvádí, že žádost o jednání v jeho nepřítomnosti podal sám s ohledem na to, že nechtěl řízení dále prodlužovat. Bylo tedy právě na stěžovateli zvážit, který ze dvou možných postupů (tedy odročení jednání nebo rozhodování v jeho nepřítomnosti) je pro něj příznivější a tuto volbu učinil dle svého vlastního vědomí a přesvědčení. Rozhodování o využití videokonferenčních nástrojů je pak zcela v rukou předsedy rozhodujícího senátu, resp. v technických možnostech konkrétního soudu či zařízení, v němž se odsouzený aktuálně nachází. Nejde tedy zásadně o procesní postup, na který by měla kterákoli ze stran řízení nárok a mohla se jej domáhat, soud o nich rozhoduje vždy na základě možnosti a vhodnosti takového postupu (srov. PÚRY, František. § 234 [Přítomnost při veřejném zasedání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2924.)

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu