Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Patricka Kheka, zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem, sídlem Trojská 334/50, Praha 8 - Troja, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 30 Cdo 2222/2024-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024 č. j. 14 Co 362/2023-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. září 2023 sp. zn. 10 C 514/2015-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a ČR - Ministerstva vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž nyní posuzovanou ústavní stížností napadá rozhodnutí vydaná v tomto řízení.

3. Pro pochopení obsahu a (právního) pozadí napadených rozhodnutí je nicméně důležité přihlédnout ke správním a soudním řízením, jež napadeným rozhodnutím předcházely. Stěžovatel byl v minulosti příslušníkem Policie České republiky. Z důvodu vzrůstajícího počtu zahájených řízení pro podezření ze spáchání kázeňských přestupků podal vedoucí oboru v lednu 2012 návrh na psychologické ověření stěžovatelovy osobnostní způsobilosti k výkonu služby; tato žádost byla podána v dubnu 2012; v květnu 2012 dospěla psycholožka k závěru o nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu služby. V reakci na to byl stěžovatel rozhodnutím ze dne 31. 7. 2012 propuštěn ze služebního poměru, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno také policejním prezidentem.

4. Ještě před svým propuštěním, konkrétně v březnu 2012, stěžovatel požádal o přeložení na jiné služební místo v jiné služební hodnosti z důvodu špatných osobních vztahů se svými nadřízenými. Této žádosti bylo vyhověno. Stěžovatel byl odvolán ze služebního místa komisař (7. tarifní třída) a ke dni 1. 6. 2012 ustanoven jako vrchní inspektor (6. tarifní třída, 4. stupeň).

5. Stěžovatel následně napadl rozhodnutí o svém propuštění u správních soudů. Městský soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 8 Ad 17/2012-164 jeho správní žalobě vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil to zejména tím, že a) stěžovatel nebyl řádně seznámen s důvody zjišťování jeho osobnostní způsobilosti psychologem ani se závěry psychologického posouzení, což mu znemožnilo uplatňovat svá procesní práva a event. se proti těmto závěrům bránit, a b) z důvodu takřka automatického převzetí závěrů psychologa nadřízenými nemohl stěžovatel seznat konkrétní důvody svého propuštění ani z jejich rozhodnutí (vada nepřezkoumatelnosti). Městský soud však současně zdůraznil, že procesní pochybení v postupu před a při zjišťování osobnostní způsobilosti samo o sobě ještě nemusí vyvracet odborný závěr psychologa o osobnostní nezpůsobilosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem sp. zn. 1 As 47/2015 ze dne 1. 4. 2015 zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu a potvrdil závěry vyslovené v rozsudku městského soudu.

6. V reakci na tato rozhodnutí proběhlo nové psychologické posouzení stěžovatele. V srpnu 2015 psychologové znovu dospěli k závěru o jeho nezpůsobilosti k výkonu služby u policie, protože nesplňuje požadavky plynoucí z § 1 písm. e) a i) vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru (tj. požadavek žádoucí motivace, postojů a hodnot a požadavek absence nežádoucí agresivity). V návaznosti na to byl stěžovatel rozhodnutím ředitele krajského ředitelství policie ze dne 4. 3. 2016 (znovu) propuštěn ze služebního poměru, přičemž jeho pracovní poměr skončil ke dni 9. 3. 2016. Toto rozhodnutí bylo - po relativně rozsáhlém procesním zapojení stěžovatele - potvrzeno policejním prezidentem.

7. Stěžovatel znovu napadl rozhodnutí o svém propuštění u správních soudů. Městský soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. 3 Ad 22/2016 stěžovatelovu správní žalobu zamítl. Poznamenal, že v tomto řízení již byla plně respektována jeho procesní práva a požadavky plynoucí ze zrušujících rozhodnutí správních soudů. Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna a založena na jasném a přezkoumatelném závěru o stěžovatelově osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby; totéž přiměřeně platí i o závěrech psychologů. Důvody pro propuštění stěžovatele proto byly naplněny. Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. 1 As 219/2020.

8. V mezidobí, zejm. v reakci na probíhající správní a soudní řízení, byla stěžovateli ze strany policie poskytována částka ve výši služebního příjmu (v 6. tarifní třídě, bez odměn a osobního ohodnocení) po dobu do rozhodnutí služebního funkcionáře. Jelikož však shora uvedenými rozhodnutími správních soudů nebyl "odklizen" psychologický posudek o stěžovatelově osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby, stěžovatel od svého prvního do druhého propuštění dne 9. 3. 2016 službu nevykonával.

9. Rovněž v mezidobí, zejm. v reakci na rozhodnutí správních soudů o první správní žalobě, stěžovatel uplatnil nárok na přiznání omluvy a náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. O tomto nároku soudy rozhodovaly ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

10. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil České republice - Ministerstvu vnitra (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 2 378 169 Kč (výrok II), zamítl žalobu na zveřejnění omluvy, že tam specifikovaní představitelé Policie ČR "se omlouvají (stěžovateli - pozn.) za způsobená příkoří v souvislosti s jejich nezákonným přístupem k řízení lidských zdrojů" (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Zaprvé, jde-li o stěžovatelův nárok na poskytnutí zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu (cca 1,8 mil. Kč), obvodní soud jej shledal důvodným pouze v rozsahu 20 000 Kč. Uznal, že stěžovatel mohl pociťovat nejistotu poté, co správní soudy zrušily první skupinu rozhodnutí o jeho propuštění, ale současně nepozbyl platnosti podkladový psychologický posudek o jeho osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby. Ve srovnání s jinými rozhodnutími v obdobných věcech považoval za přiměřené zadostiučinění ve shora uvedené výši. Ve zbylé části stěžovatelův nárok nepovažoval za důvodný. Zadruhé, obvodní soud neshledal důvodným ani nárok na poskytnutí shora uvedené omluvy, jelikož její znění bylo zcela nekonkrétní a nezpůsobilé plnit satisfakční roli. Zatřetí, zamítl také stěžovatelův nárok na náhradu škody spočívající v nevyplacených odměnách (93 869 Kč), osobním ohodnocení (99 200 Kč), náhradách za přesčas a změně tarifního zařazení ze 7. do 6. tarifní třídy (151 100 Kč). Stran odměn a osobního ohodnocení soud poznamenal, že jde o nenárokové složky platu, které mohou být poskytnuty pouze za nadstandardní pracovní výkony, které však stěžovatel v rozhodné době nedosahoval, neboť byl z důvodu negativního psychologického posudku postaven mimo službu. Totéž platí i o náhradách za přesčas. Ke změně tarifního zařazení došlo ještě před sporným rozhodnutím o propuštění stěžovatele, a to navíc na jeho vlastní žádost. Není tak dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Začtvrté, obvodní soud nepřipustil žádost o (další) rozšíření žaloby o zaplacení částky 9 443 437 Kč za ušlé výsluhové nároky a ztrátu na důchodu, neboť byla podána až po mnoha letech od zahájení řízení a vyžadovala by další obsáhlé dokazování.

11. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích II až IV (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se se všemi nosnými závěry obvodního soudu, jak byly popsány výše. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatel odvíjí svá tvrzení o utrpěné nemajetkové újmě (spočívající zejm. v nemožnosti kariérního růstu a dalšího studia, ztrátě sociálních kontaktů v práci atd.) nikoli od prvního, správními soudy zrušeného nezákonného rozhodnutí, nýbrž až od druhého, správními soudy potvrzeného rozhodnutí o propuštění. Mezi tvrzenou nemajetkovou újmou a nezákonným rozhodnutím není dána příčinná souvislost, protože k definitivnímu zmaření šancí stěžovatele na další kariérní růst mohlo z povahy věci dojít až v důsledku druhého rozhodnutí o propuštění.

12. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Kromě výhrad k obsahovým kvalitám stěžovatelova dovolání poznamenal, že rozhodnutí nižších soudů jsou plně v souladu s relevantní judikaturou dovolacího soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

13. Stěžovatel rozporuje rozhodnutí soudů o jeho nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., především přiměřenost a dostatečnost poskytnuté náhrady újmy. Ve vztahu k nemajetkové újmě opakuje, že v důsledku prvního nezákonného rozhodnutí o propuštění ztratil možnost kariérního růstu, dalšího vzdělávání a sociálních kontaktů s kolegy. Soudy přiznané zadostiučinění je ve vztahu k utrpěné újmě zcela nepřiměřené a představuje pouze zlomek požadované částky. Co se týče omluvy, stěžovatel považuje její formulaci za dostatečně konkrétní a způsobilou plnit satisfakční funkci. Stran majetkové škody argumentuje, že osobní ohodnocení, odměny a náhrady za přesčasy jsou zcela běžnou součástí platů ve veřejné sféře a jsou poskytovány automaticky za alespoň průměrné pracovní výkony. Podle stěžovatele není nutno dosahovat nadstandardních nebo mimořádných pracovních výkonů, aby byly poskytnuty. Má proto za to, že mu měla být přiznána také náhrada škody spočívající ve ztrátě této části svých příjmů. Co se týče nepřipuštění jeho návrhu na rozšíření žaloby o částku téměř 9,5 mil. Kč (jakožto škody spočívající ve ztrátě budoucích příjmů), uvádí, že soudy mu svými arbitrárními rozhodnutími upřely možnost domoci se tohoto nároku. K jeho přiznání by přitom nebylo potřeba provádět žádné další, natož rozsáhlé, dokazování, neboť jeho základ byl postaven najisto. Nakonec stěžovatel napadá také rozhodnutí Nejvyššího soudu, které není řádně odůvodněno, čímž mu mělo být upřeno právo na přístup k soudu. V těchto skutečnostech stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces (zejm. na řádné odůvodnění a na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11).

16. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je ústavně zaručeným základním právem podle čl. 36 odst. 3 Listiny [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 379/23 ze dne 24. 4. 2024, bod 32; nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)]. Bližší podmínky uplatňování tohoto práva stanoví zákon č. 82/1998 Sb., jak předpokládá již čl. 36 odst. 4 Listiny. Do rozsahu čl. 36 odst. 3 Listiny mohou spadat i otázky týkající se přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2241/24 ze dne 20. 11. 2024; nález sp. zn. II. ÚS 379/23 ze dne 24. 4. 2024; nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109)]. Současně je nutno připomenout, že nemajetková újma není ze své povahy exaktně měřitelná. Ústavní soud proto ponechává obecným soudům široký prostor pro určení její konkrétní výše, jakož i pro posouzení, zda vůbec byly naplněny zákonné předpoklady pro její poskytnutí (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1587/24 ze dne 4. 12. 2024).

17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti primárně zpochybňuje určení výše zadostiučinění za (tvrzenou) nemajetkovou újmu, kterou měl utrpět v důsledku prvního nezákonného rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru. Obecné soudy správně poznamenaly, že je na stěžovateli, jak v žalobě vymezí nemajetkovou újmu, kterou měl v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí utrpět (tj. jaké konkrétní skutečnosti bude tvrdit a v čem bude spatřovat zásah do svých práv). V nyní posuzované věci stěžovatel tuto újmu spatřoval především ve ztrátě možnosti dalšího kariérního růstu, profesního vzdělávání, výkonu povolání dle svého výběru a udržování pracovních kontaktů se svými (bývalými) kolegy; totéž ostatně namítá i v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel vymezil utrpěnou nemajetkovou újmu tímto způsobem, lze jen stěží zpochybňovat závěr obecných soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím (prvním rozhodnutí o propuštění stěžovatele). Jak totiž řádně vysvětlily obecné soudy, tato újma je důsledkem až druhého rozhodnutí o propuštění, protože teprve tímto okamžikem byla stěžovatelova kariéra v policejním sboru definitivně ukončena a stěžovatel ztratil možnost dalšího kariérního růstu v profesi podle svého výběru.

18. Toto druhé rozhodnutí o propuštění - ač jej stěžovatel rovněž považuje za nespravedlivé a ve své podstatě za završení všech předchozích křivd - bylo navíc zevrubně přezkoumáno správními soudy a shledáno zákonným. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 1 As 219/2020, bodě 34, v tomto kontextu mj. uvedl: "Správní spis tak v konečném důsledku obsahuje desítky stran textu věnovaných podrobnému zdůvodnění závěrů o osobnostní nezpůsobilosti stěžovatele, včetně výsledků psychologických testových metod, a to jak v grafické ..., tak číselné podobě .... Na posouzení stěžovatelovy osobnostní způsobilosti se přitom v roce 2015 podílelo celkem šest odborníků (a další dva psychologové již v roce 2012), z nichž všichni dospěli k témuž závěru. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že závěry psychologů jsou odůvodněny velmi precizně a o jejich správnosti a úplnosti není pochyb." Nejvyšší správní soud neměl pochybnosti ani o zákonnosti správních rozhodnutí vycházejících z těchto posudků. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele o tom, že druhé rozhodnutí o jeho propuštění bylo pouhým završením dlouhodobé šikany a nepřátelského postoje nadřízených, a mělo tedy být zohledněno při posuzování příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím, resp. při určování výše spravedlivého zadostiučinění.

19. Jak bylo popsáno výše, stěžovateli byla přiznána pouze náhrada nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč za pocit nejistoty, který mohl pociťovat v letech 2012 až 2016 (tj. mezi prvním a druhým rozhodnutím o propuštění). V této době byl postaven z důvodu negativního psychologického posudku mimo službu, aniž by bylo zákonným způsobem rozhodnuto - patrně i s ohledem na řadu probíhajících řízení - o jeho propuštění. Tato výše zadostiučinění typově odpovídá jiným srovnatelným případům, jak podrobně vysvětlily obecné soudy. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích znaky svévole nebo zjevné nespravedlnosti. Nemá ani za to, že by přiznaná výše zadostiučinění vedla k faktickému popření nebo vyprázdnění stěžovatelových základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

20. Problematickým se nejeví být ani zamítnutí stěžovatelovy žaloby na poskytnutí omluvy. Stěžovateli lze přisvědčit, že nikde nejsou vymezeny zákonné požadavky na to, jakou konkrétní podobu a obsah by měla omluva za nemajetkovou újmu mít (což by ostatně ani nebylo možné). Jak ale řádně vysvětlily obecné soudy, omluva by měla být s to plnit svou satisfakční roli, což nezbytně vyžaduje jistou míru konkrétnosti a provázanosti s namítaným jednáním, resp. rozhodnutím. Stěžovatelem požadovaná omluva za "způsobená příkoří v souvislosti s ... nezákonným přístupem k řízení lidských zdrojů" tuto minimální míru konkrétnosti nenaplňuje. Ústavní soud nemá závěrům obecných soudů co vytknout.

21. Dále stěžovatel zpochybňuje rozhodnutí soudu o jeho nároku na náhradu škody (majetkové újmy) spočívající ve ztrátě příjmů z odměn, osobního ohodnocení a náhrad za přesčas, jakož i ve změně jeho tarifního zařazení. Ústavní soud ani v tomto rozsahu nepovažuje napadená rozhodnutí za ústavně problematická. V této souvislosti především zdůrazňuje, že jde výlučně o otázku interpretace a aplikace podústavního práva, která je doménou obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na řádné a dostatečně podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí. Na tomto místě postačuje uvést, že již ze zákonné úpravy plyne, že odměny a osobní ohodnocení jsou nenárokovými složkami platu. Náhrady za přesčas pak mohou a mají být poskytovány pouze tehdy, když pracovník skutečně pracuje nad rámec stanovené pracovní doby, což rozhodně nebyl stěžovatelův případ (neboť v rozhodné době nevykonával službu). Ke změně tarifního zařazení stěžovatele došlo zcela nezávisle na nezákonném rozhodnutí, jelikož stěžovatel byl přeložen na jiné služební místo na vlastní žádost v době před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí.

22. Jde-li o nepřipuštění stěžovatelova návrhu na rozšíření původní žaloby o další nárok na zaplacení téměř 9,5 mil. Kč, Ústavní soud nespatřuje v postupu obecných soudů porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces - zejm. na přístup k soudu - podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel tento návrh podal až po mnoha letech od zahájení řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., ač mu patrně nic nebránilo v tom, aby tak učinil dříve. Připuštění jeho návrhu by mohlo vést ke zbytečnému prodlužování již beztak dlouhého řízení, jak řádně objasnily obecné soudy. Pro úplnost k tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel nenamítal nepřiměřenou délku kompenzačního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. ani před obecnými soudy, ani v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neměl důvod podrobněji se touto otázkou zabývat.

23. Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na přístup k (dovolacímu) soudu. Samotná skutečnost, že Nejvyšší soud nepovažoval stěžovatelovo dovolání za důvodné, resp. že jej nepodrobil plnému meritornímu přezkumu, nýbrž pouze omezenějšímu kvazimeritornímu přezkumu, nezakládá porušení stěžovatelových práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelovo právo na přístup k soudu nebylo porušeno.

24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu