Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Rock Oil plus, s. r. o., sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 30 Cdo 232/2025-281, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2024 č. j. 53 Co 87/2024-239 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. června 2023 č. j. 15 C 115/2018-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podstatou nyní posuzované věci je, zda obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky, když jí nepřiznaly náhradu újmy za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státu. Shledaly, že stěžovatelce nevznikla škoda a neexistovala příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a touto případnou škodou. Podle stěžovatelky je tento postup přehnaně formalistický.

2. Stěžovatelka je obchodní korporace, která podnikala v oblasti obchodu s pohonnými hmotami. Celní ředitelství Ústí nad Labem jí odňalo povolení podnikat rozhodnutím ze dne 14. 4. 2010 č. j. 4263-2/2010-200100-23. Toto rozhodnutí bylo shledáno nezákonným.

3. Stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody v celkové výši 208 780 326,60 Kč. Podle stěžovatelky se škoda skládá: a) z částky, která byla deponována na účtu celního úřadu k zajištění úhrady spotřební daně, b) a částky představující hodnotu zboží, které bylo žalobkyni zajištěno a následně prodáno v dražbě. Důsledkem byla totální likvidace žalobkyně.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako nepřípustné a z části pro vady.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy přistoupily k formalistickému výkladu, který je v rozporu s pojetím právního státu a morálkou. Městský soud se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkazuje ve své ústavní stížnosti. Nejvyšší soud přehnaně formalisticky odmítl meritorně posoudit její dovolání. Dále stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy v rozporu s procesními předpisy řádně nepoučily ve smyslu § 118a o. s. ř., což v řízení o opravných prostředcích nadřízené instance odmítly uznat a věcně řešit. Kromě toho řádně neodůvodnily svá rozhodnutí. Tím porušily její právo na podnikání (čl. 26 Listiny základních práv a svobod), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu (čl. 36 odst. 3 Listiny), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

9. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o odpovědnosti státu"). Podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím tak předpokládá současné splnění tří podmínek: existenci nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4808/12).

10. Za uvedených okolností obecné soudy, které rozhodovaly o nároku stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, dospěly k závěru, že ve věci stěžovatelky nebyly naplněny podmínky vzniku škody a příčinné souvislosti. Ústavní soud neshledává tento závěr obecných soudů za vybočující z mezí ústavnosti. Dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud neshledal její dovolání přípustným. Obvodní soud a městský soud shledaly, že nebyly naplněny dvě z tří kumulativních podmínek pro založení odpovědnosti ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu. Dovozen nebyl vznik škody a ani příčinná souvislost. Každá z těchto skutečností samostatně je postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, protože všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Stěžovatelka relevantně nezpochybnila neexistenci příčinné souvislosti. V takové situaci jí Nejvyšší soud vysvětlil, že zpochybnění druhého kumulativního důvodu není způsobilé založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze uvedla, že "důvodem odmítnutí dovolání nerozumí a selský rozum na ně zůstává krátký". Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Současně není úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel za stěžovatelku tím spíše, že v řízení o ústavní stížnosti je povinné zastoupení právním profesionálem (advokátem).

11. Ústavní soud nemůže rovněž přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy porušily svou poučovací povinnost zakotvenou v §118a o. s. ř. Podle Ústavního soudu nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, který se odlišuje od právních názorů účastníků řízení, samo o sobě nepředstavuje překvapivé rozhodnutí. Takový závěr proto nemůže vést k porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Za překvapivé rozhodnutí proto nelze považovat, pokud se obecný soud na základě hodnocení provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na jejímž základě konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne jako nedůvodný. Tak tomu bylo v posuzovaném případě. V těchto případech obecný soud nemá povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3089/10). Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, městský soud napadený rozsudek nevybudoval na úvaze, že by stěžovatelce vznikla škoda, kterou jen nelze přesně vyčíslit, nýbrž uzavřel, že ke vzniku škody na straně stěžovatelky nemohlo dojít (bod 11 rozsudku městského soudu). Soudy se tedy pouze neztotožnily s argumentací stěžovatelky o vzniku škody. Jejich rozhodnutí ovšem nelze považovat za překvapivé.

12. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a v nich obsažené závěry neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto nepokládá argumentaci v záhlaví označených soudů za rozpornou s ústavním pořádkem a ve svém důsledku vedoucí k popření základních práv stěžovatelky.

13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu