Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Zdiby, sídlem Průběžná 11, Veltěž, Zdiby, zastoupené Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou, sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 6 As 287/2024-54 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2024 č. j. 3 A 92/2024-47, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a s návrhem na odklad vykonatelnosti závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivu záměru "D0 518, 519 Ruzyně - Březiněves" na životní prostředí ze dne 2. září 2024 č. j. MZP/2024/710/2485, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na příznivé životní prostředí podle čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny, práva na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž porušení zásady zákonnosti výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu žalobu proti souhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí (vedlejšího účastníka) vydanému podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen "stanovisko EIA"), jež se týká projektu výstavby dálnice D0 518 Ruzyně - Březiněves. Dospěl totiž k závěru, že stanovisko EIA není rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ale toliko závazným stanoviskem podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jež není samostatně soudně přezkoumatelné.

3. Kasační stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Přisvědčil městskému soudu, že stanovisko EIA vydané podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí má formu závazného stanoviska, pročež samo o sobě nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osob. Vyloučení závazných stanovisek ze samostatného soudního přezkumu opakovaně potvrdila judikatura a dřívější rozpory v judikatuře závazně vyřešilo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2011 č. j. 2 As 75/2009-113. Souhlasy podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a úkony podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, s nimiž stěžovatelka stanovisko EIA srovnávala, mají jinou povahu, judikatura k nim tudíž není pro tuto věc relevantní. Odlišná je i otázka obrany proti územnímu plánu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že současný soudní přezkum závazných stanovisek je neefektivní. Poukázal na to, že již v odvolání proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení lze iniciovat přezkum závazného stanoviska ze strany nadřízeného dotčeného orgánu. Pokud rozhodnutí vydané v navazujícím řízení zruší soud pro vady závazného stanoviska, správní orgán má možnost zrušit nebo změnit toto závazné stanovisko například v přezkumném řízení. Předpoklad stěžovatelky, že jednou vydané závazné stanovisko nelze po dobu jeho platnosti změnit ani zrušit, je proto mylný. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu s právem Evropské unie. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA"), judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ani z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. "Aarhuská úmluva") nevyplývá právo podat žalobu proti stanovisku EIA. Je-li závěrem zjišťovacího řízení, že záměr nevyžaduje posouzení vlivů, vydá dotčený orgán rozhodnutí, které je samostatně soudně přezkoumatelné. V případě, že se provedlo posouzení vlivů na životní prostředí, postačuje kontrola jeho správnosti až současně s přezkumem rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení. Mezi negativním výsledkem zjišťovacího řízení a stanoviskem EIA je zásadní rozdíl odůvodňující odlišný přístup k jejich soudnímu přezkumu. Zruší-li soud navazující rozhodnutí pro nezákonnost stanoviska EIA, nelze již toto stanovisko v navazujícím řízení využít. S ohledem na lhůtu 90 dnů pro rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení považuje Nejvyšší správní soud soudní přezkum stanoviska EIA též za včasný, účast veřejnosti v navazujících řízeních je účinná. Směrnice EIA nespojuje účast veřejnosti přímo s vydáváním závazného stanoviska. Výklad směrnice EIA neponechává prostor pro rozumnou pochybnost, a tudíž Nejvyšší správní soud nemá povinnost předložit SD EU žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k otázce soudního přezkumu posuzování vlivů na životní prostředí nelze přistupovat stejně jako k přezkumu běžných závazných stanovisek. Stanoviska EIA jsou vyvrcholením strukturovaného a komplexního procesu posuzování vlivů na životní prostředí, který počítá s aktivní účastí veřejnosti. Výsledkem není jen samotné posouzení vlivu záměru na životní prostředí, ale též stanovení závazných eliminačních a kompenzačních opatření. Posuzování vlivů na životní prostředí je zásadním institucionálním nástrojem ochrany práva na zdravé životní prostředí. Směrnice EIA zaručuje veřejnosti účast v době, kdy jsou ještě otevřené všechny možnosti k napadení zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinností, přičemž soudní řízení musí být spravedlivé, nestranné a včasné. Stanovisko EIA má výrazně delší platnost než jiná závazná stanoviska. V důsledku přijetí nového stavebního zákona, který zrušil územní rozhodnutí, nabývá stanovisko EIA ještě více na významu jako zásadní podklad pro rozhodnutí o umístění záměru. Je-li možný soudní přezkum negativního závěru zjišťovacího řízení, není důvod na stanovisko EIA nahlížet odlišně. Stanovisko EIA je podkladem pro tzv. verifikační stanovisko (coherence stamp), kterým se ověřuje totožnost posouzeného záměru se záměrem, který byl předmětem navazujícího řízení; je proto žádoucí, aby bylo stanovisko EIA dostatečně určité a odůvodněné. Stěžovatelka dále nad rámec námitek, které uplatňovala v žalobě a kasační stížnosti, upozornila na další specifické dopady stanoviska EIA v případě staveb dopravní infrastruktury: stanovisko EIA je základním podkladem pro umístění stavby a také pro případné vyvlastnění pozemků dotčených záměrem. Stěžovatelka trvá na tom, že česká právní úprava je v rozporu se směrnicí EIA.

5. Dále stěžovatelka upozorňuje, že jediným subjektem oprávněným přímo zrušit nebo změnit nezákonné stanovisko EIA je orgán nadřízený správnímu orgánu, který je vydal. Zástupce dotčené veřejnosti může dát pouhý podnět k zahájení přezkumného řízení, popřípadě podat odvolání proti navazujícímu rozhodnutí, na jehož základě může být stanovisko EIA potvrzeno nebo změněno, nikoli však zrušeno. Zástupce dotčené veřejnosti není účastníkem řízení, ve kterém je stanovisko EIA přezkoumáváno. Přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení i v případném soudním řízení je limitovaný, odvolací orgán ani soud nemůže hodnotit odborné otázky, jež posuzoval orgán, který vydal závazné stanovisko. Soudní přezkum tedy není zaměřen primárně na obsah závazného stanoviska, ten je však zásadní pro posouzení vlivů záměru na životní prostředí. Navíc, pokud nezákonnost stanoviska EIA nezpůsobila nezákonnost navazujícího rozhodnutí, soud toto rozhodnutí nemůže zrušit. Podstatná část námitek proto v soudním řízení ani nemusí být projednána. Dotčená veřejnost navíc není účastníkem některých posouzení v rámci navazujícího řízení, přesto musí tvrdit a prokázat nezákonnost stanoviska EIA a příčinnou souvislost s nezákonností navazujícího rozhodnutí, v případě staveb dopravní infrastruktury je navíc zatížena zkrácenou lhůtou pro podání žaloby a přísnou koncentrací. Závěr Nejvyššího správního soudu o neúčinnosti stanoviska EIA po zrušení navazujícího rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Stanovisko EIA zůstává platné po celou nadstandardně dlouhou dobu své platnosti.

6. Stěžovatelka zdůraznila právo na účast dotčené veřejnosti v postupech a řízeních, které mohou mít vliv na životní prostředí, jako součást ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny, odkazuje též na čl. 37 Listiny EU. Vnitrostátní legislativa není v souladu s požadavky vyplývajícími z unijního práva, jak je vykládá judikatura SDEU, zejména s požadavkem na účinný soudní přezkum; v tomto směru stěžovatelka odkazuje především na rozsudek ve věci C-137/14 Komise proti Německu. Soudní přezkum stanoviska EIA je výrazně omezený a navíc odsunutý až do fáze po vydání stavebního povolení, kdy je záměr v pokročilém stadiu příprav a byly na něj vynaloženy značné prostředky. Nepřímá soudní ochrana proti nezákonnému závaznému stanovisku nenaplňuje standardy řádného procesu, soudy nemají plnou jurisdikci a samotné řízení o nezákonnosti a zrušení závazného stanoviska se v konečném důsledku vede před správním orgánem v řízení, v němž není uplatňován princip rovnosti účastníků.

7. Stěžovatelka též poukazuje na pouze formální závaznost stanovisek EIA, která jsou v praxi formulována neurčitě a nejednoznačně, bez konkrétních požadavků na eliminační a kompenzační opatření, což demonstruje právě na stanovisku EIA vydaném v této věci. Nižší požadavky na obsah závazného stanoviska mohou vést k nedostatečnému zajištění práv dotčené veřejnosti a ke zpochybnění efektivity procesu verifikace (vydání coherence stamp). Tohoto procesu se veřejnost neúčastní, námitky tedy může uplatňovat až ex post.

8. Nakonec stěžovatelka správním soudům vytkla, že nezohlednily dopady novelizace zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (tzv. liniový zákon), provedené zákonem č. 465/2023 Sb. S účinností od 1. července 2024 je totiž možné vyvlastnit pozemky a stavby dotčené záměrem již na základě vydaného závazného stanoviska EIA. Toto stanovisko je tedy závazným podkladem pro zásah do vlastnického práva, a musí proto podléhat soudnímu přezkumu. V žalobě proti rozhodnutí o vyvlastnění nebude reálně možné napadat nezákonnost posouzení vlivů na životní prostředí (respektive požadovat jinou trasu záměru, než je uvedena ve stanovisku EIA). V současné době není zřejmé, jaký bude právní účinek případného pozdějšího zrušení závazného stanoviska EIA po již provedeném vyvlastnění; případnou náhradu škody stěžovatelka nepovažuje za adekvátní.

9. Stěžovatelka proto navrhuje především zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, jež považuje za neústavní, a s ohledem na požadavek právní jistoty odložit účinky derogace o rok (i v tomto případě by ale měla být zrušena napadená rozhodnutí). Alternativně požaduje alespoň přímý soudní přezkum stanoviska EIA vydaného v této věci, tedy zrušení napadených rozhodnutí. Ke zvážení dává i umožnění soudního přezkumu pouze stanovisek EIA vydaných ke stavbám dopravní infrastruktury, jejichž účinky jsou závažnější.

10. Stěžovatelka rovněž navrhla odložit vykonatelnost stanoviska EIA, proti němuž směřovala její správní žaloba.

11. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, tedy rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost a jehož zrušení se stěžovatel domáhá. Stanovisko EIA však takovým rozhodnutím není, stěžovatelka je do petitu ústavní stížnosti v popsaném smyslu nezahrnula. Návrh na odklad vykonatelnosti stanoviska EIA je tudíž třeba odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

12. Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněna navrhovat zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

13. Podle § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí příslušný úřad vydá na základě dokumentace, popřípadě rovněž na základě žádosti o jednotné environmentální stanovisko, vyjádření k nim podaných, veřejného projednání a posudku závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen "stanovisko") ve lhůtě do 30 dnů ode dne obdržení posudku. Náležitosti stanoviska jsou uvedeny v příloze č. 6 k tomuto zákonu. Stanovisko dále obsahuje náležitosti stanovené zákonem o jednotném environmentálním stanovisku a jinými právními předpisy, nejedná-li se o záměr, u něhož oznamovatel nepožádal o vydání jednotného environmentálního stanoviska.

14. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů o odmítnutí její žaloby proti závaznému stanovisku vydanému podle citovaného ustanovení z důvodu, že není samostatně soudně přezkoumatelným rozhodnutím. Odmítnutí žaloby však není přímým důsledkem aplikace citovaného § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (a přílohy č. 6 tohoto zákona), nýbrž aplikace § 65 odst. 1 soudního řádu správního, jež vymezuje, co je rozhodnutím, proti němuž lze podat správní žalobu, a judikatury, která tento pojem vykládá v souvislosti s řadou rozličných výstupů činnosti orgánů veřejné správy (včetně závazných stanovisek ve smyslu § 149 správního řádu). Převedeno do jazyka § 74 zákona o Ústavním soudu, skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti, nenastala uplatněním § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nýbrž uplatněním již zmíněného § 65 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 70 písm. a) téhož zákona, podle něhož jsou vyloučeny ze soudního přezkumu úkony, jež nejsou rozhodnutími. Stěžovatelčin návrh na zrušení těchto ustanovení proto Ústavní soud odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

15. Samotná ústavní stížnost je potom zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem je přezkoumat, zda rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky. Do rozhodovací činnosti správních soudů Ústavní soud zasahuje teprve v situaci, kdy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803). Výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy, jakož i výklad soudního řádu správního, náleží primárně správním soudům, zejména Nejvyššímu správnímu soudu, jenž je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví (čl. 92 Ústavy, § 12 soudního řádu správního; viz například nález ze dne 16. prosince 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, N 233/103 SbNU 372, bod 19). Ústavní soud do výkladu podaného správními soudy zasahuje pouze, pokud vybočí z mezí ústavnosti (zejména, vykazuje-li prvky svévole, například nález ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. Pl. ÚS 46/23, bod 15), což se v případě stěžovatelky nestalo.

17. Výklad, podle něhož nejsou závazná stanoviska samostatně soudně přezkoumatelnými rozhodnutími ve smyslu § 65 soudního řádu správního, je součástí ustálené judikatury správních soudů od roku 2011, kdy se na základě tehdy nejednotné judikatury a postupně se vyvíjející právní úpravy (přijetí správního řádu č. 500/2004 Sb.) zabýval touto otázkou rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 23. srpna 2011 č. j. 2 As 75/2009-113). Ústavní soud tento výklad nepovažuje za rozporný s čl. 36 odst. 2 Listiny (viz usnesení ze dne 23. května 2013 sp. zn. Pl. ÚS 32/11, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost právě proti rozsudku č. j. 2 As 75/2009-113); odložená soudní ochrana vůči závazným stanoviskům je odůvodněna tím, že stanoviska jsou závazným podkladem navazujícího (konečného) rozhodnutí, jehož výrok alespoň zčásti předurčují a jehož prostřednictvím teprve zasahují do práv a povinností účastníků řízení (nález ze dne 14. března 2016 sp. zn. I. ÚS 2866/15, N 41/80 SbNU 501, bod 36). Na tomto přístupu Ústavní soud setrval i v řadě jiných usnesení, která se týkala přímo závazných stanovisek v režimu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (viz zejména usnesení ze dne 30. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2630/20, v procesně trochu odlišných konstelacích též usnesení ze dne 28. února 2023 sp. zn. III. ÚS 534/21 a ze dne 31. října 2023 sp. zn. III. ÚS 1325/23, dále přiměřeně usnesení ze dne 8. září 2020 sp. zn. II. ÚS 1697/20). Závazné stanovisko o posuzování vlivů záměru na životní prostředí vydané podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je pouze podkladem pro navazující řízení, kterého se může dotčená veřejnost účastnit, vyjadřovat se v něm, může proti vydanému rozhodnutí podat opravný prostředek a dále se bránit ve správním soudnictví (nález ze dne 17. července 2019 sp. zn. Pl. ÚS 44/18, N 134/95 SbNU 124, vyhlášený pod č. 225/2019 Sb., bod 58).

18. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzovaná otázka se netýká esenciální podstaty (samotného jádra) práva na příznivé životní prostředí, tedy realizace základních životních potřeb člověka, nýbrž dílčího procesního aspektu tohoto základního práva (přiměřeně nález ze dne 20. prosince 2023 sp. zn. Pl. ÚS 7/23, vyhlášený pod č. 24/2024 Sb., bod 60). Ačkoli i v tomto případě je ve hře čl. 36 odst. 2 Listiny, podle něhož nelze ze soudního přezkumu vyloučit rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, neznamená to, že by nutně musel být soudnímu přezkumu podroben každý dílčí úkon vydaný v rámci komplexního povolovacího procesu, jakým je například právě povolování (dopravních) staveb. Podstatné je, že závazné stanovisko může být přezkoumáno v rámci přezkumu rozhodnutí, do něhož je vtěleno (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 534/21, bod 18, přiměřeně též nález sp. zn. Pl. ÚS 44/18, body 58 a 62). Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2866/15 (bod 39), příliš odložený soudní přezkum řízení jako celku může být z hlediska ochrany práv nedostatečný, avšak příliš brzký přezkum jednotlivých fází řízení může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy.

19. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by nemohla žalobou napadnout navazující rozhodnutí, jehož obsah bude podmíněn (mimo jiné) obsahem závazného stanoviska EIA. Její námitky ohledně neefektivity přezkumu v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí jsou neopodstatněné. Správní soudy mají plnou jurisdikci k přezkumu správních rozhodnutí (KÜHN, Z., KOCOUREK, T., a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, § 77), na čemž nic nemění ani jejich zdrženlivý přístup k posuzování některých odborných otázek. Ústavní soud dále poukazuje na to, že zruší-li soud správní rozhodnutí, je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního), což se bezesporu vztahuje i na případný závěr o nezákonnosti závazného stanoviska, jež bylo podkladem pro zrušené navazující rozhodnutí. Z takového závazného stanoviska tudíž správní orgán při dalším rozhodování v navazujícím řízení nemůže vycházet a má procesní možnosti, jak dosáhnout jeho zrušení či změny, jak stěžovatelce vysvětloval již Nejvyšší správní soud (bod 25 napadeného rozsudku).

20. Podstatná část stěžovatelčiny argumentace se opírá o směrnici EIA a s ní související judikaturu SDEU. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy mají povinnost vykládat právní předpisy eurokonformně (například nález ze dne 14. května 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17, N 76/94 SbNU 19, vyhlášený pod č. 161/2019 Sb., bod 54), porušení této povinnosti Ústavní soud považuje za porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy (například nález ze dne 16. prosince 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, N 233/103, SbNU 372, bod 33). Pokud obecné soudy při výkladu a aplikaci vnitrostátních právních norem dostatečně nezohlední existující judikaturu Soudního dvora a odchýlí se od jeho rozhodovací praxe, aniž Soudnímu dvoru položí předběžnou otázku, porušují právo účastníků řízení na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny (nálezy ze dne 18. října 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20, N 177/108 SbNU 167, bod 63, či ze dne ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57, bod 23). Nad takto vymezený rámec se Ústavní soud výkladem evropského práva a jeho aplikací nezabývá.

21. Takového pochybení se však správní soudy v tomto případě nedopustily. Veškerou judikaturou SDEU, na niž stěžovatelka odkazovala, se pečlivě zabývaly a dostatečně ozřejmily, z jakých důvodů není na posuzovanou situaci přiléhavá, respektive z jakých důvodů není vyloučení stanovisek EIA ze samostatného soudního přezkumu v rozporu s evropským právem. Jejich závěrům v tomto směru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Z žádné části výše citovaného rozsudku SDEU ve věci Komise proti Německu nelze dovodit, že by směrnice EIA vyžadovala přímý soudní přezkum stanoviska EIA, této otázky se SDEU ve svých úvahách vůbec nedotkl. Totéž platí pro rozsudky ze dne 16. dubna 2015 ve věci C-570/13 Gruber a ze dne 24. února 2022 ve věci C-463/20 Namur-Est Environnement (tato rozhodnutí naopak výslovně pracují s tím, že je posuzování vlivů na životní prostředí zahrnuto do jiného povolovacího procesu, jak připouští čl. 2 odst. 2 směrnice EIA). Stěžovatelka odkazuje na stanovisko generálního advokáta Watheleta ve věci Komise proti Německu, jeho závěry však dezinterpretuje. Body 59-63 stanoviska, které stěžovatelka cituje, se týkají otázky, zda je v souladu s čl. 11 směrnice EIA právní úprava, která zrušení rozhodnutí podmiňuje porušením subjektivních práv žalobce, tedy otázky zcela odlišné od té, na níž jsou postavena napadená rozhodnutí; navíc v této části se SDEU se závěry generálního advokáta neshodl.

22. Námitkami týkajícími se vypuštění samostatného rozhodování o umístění stavby v novém stavebním zákoně, vydáváním verifikačního stanoviska (coherence stamp) a novelizace liniového zákona účinné od 1. července 2024 se Ústavní soud nemůže zabývat. Stěžovatelka totiž tuto argumentaci neuplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem, což ji pro řízení o ústavní stížnosti činí materiálně nepřípustnou (k tomu viz například nálezy ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, N 163/82 SbNU 565, či ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23, vyhlášený pod č. 64/2024 Sb.).

23. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která vyloučení závazných stanovisek ze samostatného soudního přezkumu nepovažuje za neústavní. Stěžovatelka nepředložila žádný přesvědčivý argument, proč by se ke stanoviskům EIA mělo přistupovat jinak než k jiným závazným stanoviskům ve smyslu § 149 správního řádu, respektive proč by zrovna tato stanoviska měla podléhat samostatnému soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud i krajský soud stěžovatelce dostatečně podrobně vysvětlily, že se jí dostane účinné soudní ochrany v řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí (bude-li taková žaloba v budoucnu podána), a Ústavní soud na jejich závěry v podrobnostech odkazuje.

24. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Další návrhy stěžovatelky Ústavní soud odmítl z procesních důvodů (viz výše). Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu