Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky AC Line a.s., v likvidaci, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Nc 507/2025-919 ze dne 14. 3. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Klatovech, vedeném pod sp. zn. 4 C 289/2021, domáhá určení vlastnictví k bytovým jednotkám a pozemkům specifikovaným v žalobě.

3. Napadeným rozhodnutím rozhodl krajský soud o stěžovatelčině námitce podjatosti proti soudkyni okresního soudu Mgr. Aleně Štětinové tak, že není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Konstatoval, že jde o opakovanou námitku podjatosti a řada namítaných skutečností již byla řešena v dřívějším rozhodnutí krajského soudu. To vztáhl k námitce, že se měla soudkyně dozvědět od jiné osoby mimo soudní jednání přezdívku statutárního zástupce stěžovatelky, a námitkám proti protokolaci soudního jednání. Navíc měla stěžovatelka důvod pro vyloučení spatřovat v tom, že soudkyně nerozhodla o návrhu na delegaci vhodnou, což je však podle krajského soudu otázka procesního postupu a není v ní možné spatřovat důvody pro vyloučení. Tvrzené osočení z pomluvy a údajná ironická poznámka soudkyně vůči stěžovatelčinu statutárnímu zástupci podle krajského soudu z objektivního pohledu nesvědčily o negativním vztahu soudkyně ke stěžovatelce a neodůvodňovaly její vyloučení pro pochybnosti o nepodjatosti.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudkyně okresního soudu pokládá tvrzení jejího statutárního zástupce za pomluvu a chce se proti nim bránit. Má proti stěžovatelce jasně nepřátelský vztah, což vylučuje, aby rozhodovala nestranně. Poukazuje na to, že subjektivní hledisko účastníka řízení není nerelevantní, jak tvrdil krajský soud. Jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivě odůvodněné.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná.

6. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

7. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.) ze dne 7. 2. 2023. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná.

8. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.

9. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatelka se nedovolává žádných důvodů, proč by měl Ústavní soud postupovat podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ani Ústavní soud takové důvody nespatřuje.

10. Soudkyni zpravodajce proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka