Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti Eruca Technologies s.r.o., sídlem Lidická 326, Bohumín, zastoupené advokátkou JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., sídlem Coriových 822/11, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3095/2024-483 ze dne 25. února 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 239/2023-449 ze dne 28. května 2024 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 233/2018-405 ze dne 16. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo, aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy v řízení o žalobě vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení ignorovaly stěžovatelčiny argumenty a pominuly veřejnoprávní rovinu celé věci, která měla existenci soukromoprávního nároku vylučovat.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 27 C 233/2018, stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) využívala prostory bývalého armádního muničního skladu ve Vlachovicích. Ve skladu došlo k explozím munice, na místě zasahovaly složky integrovaného záchranného systému a velitel zásahu stěžovatelku vyzýval, aby svůj materiál z areálu odvezla, což neučinila. Následně velitel zásahu dne 5. 3. 2015 stěžovatelku vyzval ke strpění přeskladnění materiálu do skladů provozovaných vedlejší účastnicí v Květné. Materiál stěžovatelky zůstal ve skladech v Květné až do 11. 7. 2016 a vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že stěžovatelka měla ve skladech vedlejší účastnice uskladněný materiál, aniž by za to cokoliv plnila.

3. Okresní soud výrokem II napadeného rozsudku žalobě zčásti vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 415 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí v daném výroku potvrdil, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s jejími námitkami a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Soudy údajně opomenuly zásadní důkazy dokládající absenci jakéhokoliv právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka argumentaci o neexistenci právního vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou založila pouze na absenci smluvního základu, což je ale v příkrém rozporu s obsahem spisu a má svědčit o tom, že se Nejvyšší soud s argumenty ani neseznámil.

5. V důsledku uvedených pochybení dospěly soudy podle stěžovatelky k nesprávným skutkovým závěrům ohledně existence a povahy právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a na tento právní vztah nesprávně aplikovaly normy soukromého práva. K nucenému přeskladnění materiálu stěžovatelky došlo na základě vrchnostenských příkazů velitele zásahu vydaných v režimu zákona o integrovaném záchranném systému, stěžovatelka tento postup neiniciovala, neměla nad ním kontrolu a aktivně se proti němu bránila. Vedlejší účastnice pak sklady poskytla nikoliv na základě svobodné podnikatelské vůle, nýbrž v důsledku vrchnostenského příkazu velitele zásahu. Mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou žádný přímý právní vztah nebyl.

6. Kdyby přitom vedlejší účastnice poskytla sklady jako soukromoprávní subjekt, pak by se na vztah mezi vedlejší účastnicí a státem podle stěžovatelky aplikovaly § 29 a § 30 zákona o integrovaném záchranném systému, případně měla být škoda vedlejší účastnice hrazena ze státního rozpočtu v souladu s usnesením vlády č. 980/2014, k aktuální potřebnosti ponechání areálu muničních skladů Květná ve vlastnictví České republiky. S touto argumentací se soudy údajně nevypořádaly a Nejvyšší soud k ní jen uvedl, že je v rozporu se skutkovými zjištěními, aniž by tato zjištění konkretizoval.

7. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že se v daném případě neobohatila, naopak nuceným přeskladněním materiálu došlo k prohloubení již tak značné škody, kterou v souvislosti s událostmi ve skladu ve Vlachovicích a s činností složek integrovaného záchranného systému utrpěla. Oproti tomu vedlejší účastnice neprokázala, že by jí nějaká újma vznikla, případně že by jí taková újma nebyla nahrazena ze státního rozpočtu.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud zejména konstatuje, že napadená rozhodnutí neshledává nepřezkoumatelnými, neboť z nich je zřejmé, proč soudy rozhodly tak, jak rozhodly, a to i ve světle stěžovatelčiných protiargumentů. Není ostatně nezbytné, aby soudy v odůvodnění reagovaly zvlášť na každý jednotlivý argument, předloží-li vlastní ucelenou argumentaci, v jejímž světle argumenty účastníků neobstojí. Tak tomu bylo, jak bude ještě dále rozvedeno, i nyní.

10. Nelze dále souhlasit s tím, že v řízení došlo k opomenutí navrhovaných důkazů. Okresní soud se před skončením dokazování dotázal účastníků, zda navrhují provést další důkazy, načež právní zástupkyně stěžovatelky sdělila, že nikoliv. V následném odvolání proti prvostupňovému rozsudku pak stěžovatelka neprovedení navrhovaných důkazů nenamítala (naopak tvrdila, že z prokázaného skutkového stavu vyplývá, že mezi ní a vedlejší účastnicí nikdy neexistoval žádný vztah). Řada ze stěžovatelkou zmiňovaných "opomenutých důkazů" koneckonců provedena byla (výzvy velitele zásahu, námitky stěžovatelky, předávací protokoly, usnesení vlády č. 980/2014). Z uvedeného (jakož i z povahy údajně opomenutých důkazů v podobě usnesení vlády či důvodové zprávy) tak plyne, že i tato stěžovatelčina námitka míří (opět) spíše na to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s její argumentací, jak ostatně zástupkyně stěžovatelky uvedla v závěrečném návrhu v odvolacím řízení.

11. Tato argumentace se přitom upíná zejména k okolnostem převozu jejího materiálu do skladů v Květné, resp. k okolnostem a důvodům zprovoznění tohoto skladu. Soudy ale tyto okolnosti v zásadě nezpochybňovaly, nýbrž vysvětlily, že jakkoliv stěžovatelka mohla být v podřízeném postavení vůči subjektům veřejné správy při odvozu materiálu ze skladu ve Vlachovicích, neznamená to, že by tento veřejnoprávní vztah trval i po dobu následného skladování materiálu v Květné. Tento závěr se jeví přiléhavým a není vyvrácen ani důvody, pro které byly sklady v Květné znovu zprovozněny a provozovány; ty totiž neznamenají, že by žádné využití daných skladů nemohlo mít soukromoprávní povahu (za této situace pak skutečně hlavním argumentem o neexistenci soukromoprávního vztahu zůstává tvrzená absence smluvního základu, jak uvedl Nejvyšší soud).

12. V řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka byla velitelem zásahu opakovaně vyzývána k odvozu materiálu z Vlachovic. Pouze proto, že tyto výzvy (ať už z jakéhokoliv důvodu) nerespektovala, bylo rozhodnuto o převozu materiálu do skladů v Květné. Z hlediska složek integrovaného záchranného systému ale zjevně bylo podstatné dostat materiál z místa zásahu a sklady v Květné byly jen cestou, jak toho dosáhnout. Následné ponechání materiálu v těchto skladech už nemělo veřejnoprávní základ a stěžovatelka si jej mohla kdykoliv a kamkoliv odvézt (stejně jako si jej původně mohla a měla odvézt z Vlachovic). Nestalo-li se tak, využívala cizí prostory a není rozumného důvodu, proč by za uskladňování materiálu neměla podle práva platit (ostatně pokud by splnila výzvy k odvozu materiálu z Vlachovic, také by jej musela někde uskladnit na své náklady), a jelikož tak nečinila, bezdůvodně se obohacovala (přičemž výše bezdůvodného obohacení vycházela ze znaleckého posudku a soudy se zabývaly i efektivitou uskladnění). Stejně tak není důvod, aby místo bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice požadovala např. náhradu škody podle zákona o integrovaném záchranném systému - materiál zůstával ve skladech v Květné z vůle stěžovatelky (v odvolacím řízení stěžovatelka uvedla, že "se snažila opatřit náhradní prostory pro uskladnění, nicméně žádné prostory se jí zajistit nepodařilo, resp. jiné uskladnění by pro ni bylo neekonomické"), nikoliv z pokynu velitele zásahu (právě na to poukazoval i Nejvyšší soud, který opakovaně zdůrazňoval, že stěžovatelčiny argumenty jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, jak je popsal v bodě 13 napadeného usnesení). Stěžovatelkou uváděné argumenty a důkazy nejsou s to uvedené závěry zpochybnit a posunout věc do ústavní roviny.

13. Jde-li pak o škodu, která stěžovatelce v celé věci měla vzniknout, soudy už vysvětlily, že jde o samostatnou otázku řešenou v jiném řízení.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu