Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Václava Hejtmánka, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 48c, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 25 Cdo 3501/2024-501, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 55 Co 135/2024-463 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. prosince 2023 č. j. 15 C 74/2020-406, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 2024 č. j. 15 C 74/2020-420, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a PREdistribuce a. s., Svornosti 3199/19a, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že společnost PREdistribuce, a. s., jakožto dodavatelka elektrické energie (dále jen "žalobkyně) podala proti stěžovateli žalobu o zaplacení částky 683 925,47 Kč s příslušenstvím jakožto škody - vypočtené podle příslušných pomůcek - způsobené dlouhodobým neoprávněným odběrem elektrické energie ze strany stěžovatele.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud vyšel z toho, že žalobkyně pojala podezření, že stěžovatel dlouhodobě neoprávněně odebírá elektrickou energii. Na kabel, jímž byla do domu stěžovatele distribuována elektřina, byla zaměstnanci žalobkyně osazena měřící souprava. Ta měřila v patnáctiminutových intervalech množství odebírané elektrické energie v období od 23. 1. 2018 do 13. 2. 2018. Dle měření bylo stěžovatelem za toto období skutečně odebráno 4 575 kWh, kdežto elektroměr za podstatně delší období (od 24. 7. 2017 do 13. 2. 2018) naměřil spotřebu pouze 1 910 kWh. Následně byla dne 13. 2. 2018 provedena i samotná kontrola, při které bylo zjištěno vyvedení neměřené odbočky mimo elektroměr do elektroinstalace nemovitosti. Po provedení různých pokusů a měření bylo podle provedených důkazů zjištěno, že i po odebrání elektroměru (což by standardně mělo zastavit dodávání elektrické energie do nemovitosti) byly různé spotřebiče, zásuvky atp. pořád pod proudem. Dům zůstal bez elektrické energie až poté, co byl mj. odstřižen kabel vyvedený mimo elektroměr. Obvodní soud tyto závěry dovodil z řady důkazů včetně listinných důkazů, svědeckých výpovědí, tří znaleckých posudků (dvou standardních a jednoho revizního) a výslechů znalců.

4. Co se týče znaleckých posudků, obvodní soud konstatoval, že stěžovatelem předložený znalecký posudek M. Škopka se od zbylých dvou mohl lišit mj. i proto, že znalec provedl místní šetření až cca 2 roky po provedení předmětné kontroly; tehdy již byla stěžovatelova nemovitost napojena na jinou přípojku elektrické energie. Ačkoli znalci (zejm. znalec T. Sikora a revizní znalec P. Mužík) shledali dílčí pochybení v postupu zaměstnanců žalobkyně (např. předložení pouze sestříhané verze videozáznamu ze dne 13. 2. 2018), dospěli k závěru, že nashromážděné důkazy jednoznačně poukazují na neměřený a neoprávněný odběr elektrické energie ze strany stěžovatele. Podrobně popsali, jakým způsobem mělo k neoprávněnému odběru docházet, a jak byla tato skutečnost zjištěna a prokázána. Znalci se navíc zabývali také správností výpočtu výše škody ze strany žalobkyně. Uvedli, že z důvodu objektivní nemožnosti zpětně určit přesné množství neoprávněně odebrané elektrické energie bylo nutné vycházet ze zákonem, resp. vyhláškou stanovených pomůcek. Žalovaná podle znalců vypočetla výši (předpokládané) škody podle pomůcek správně. Obvodní soud proto opřel své rozhodnutí z velké části právě o závěry znalců.

5. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve svém rozhodnutí se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu, které považoval za správné, přiléhavé a založené na dostatečných důkazech. Neztotožnil se s námitkou stěžovatele, že pro (tvrzené) vady videozáznamu ze dne 13. 2. 2018 žalobkyně nemohla unést a neunesla své důkazní břemeno. Městský soud zdůraznil, že neoprávněný odběr elektrické energie lze prokázat rozličnými důkazy, nejen videozáznamem. V nyní posuzované věci byl tento neoprávněný odběr spolehlivě prokázán celou řadou dalších důkazů.

6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zdůraznil, že hodnocení důkazů (vč. znaleckého posudku) ani zpochybnění právních závěrů, které je ale založeno na odlišném hodnocení důkazů a potažmo odlišných skutkových závěrech, nemohou založit přípustnost dovolání. Obecně se však dovolací soud ztotožnil se závěry nižších soudů.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozsudky jsou založeny na nezákonně získaném důkazu (sestříhaném videozáznamu z kontroly ze dne 13. 2. 2018) bez odpovídající důkazní hodnoty. Podle stěžovatele proběhla nezákonně i samotná kontrola neoprávněného odběru elektrické energie, jež měla být zatížena celou řadou nespecifikovaných pochybení, a při níž neasistovala policie nebo zástupce obce jako nestranní pozorovatelé. Má za to, že se zde uplatní zásada ovoce z otráveného stromu, dle níž nelze použít důkazy, které jsou odvozené od nezákonně získaného prvotního důkazu. Dále kritizuje závěry revizního znaleckého posudku P. Mužíka a uvádí, že jeho závěry měly být navíc soudy dezinterpretovány. Stěžovatel rovněž namítá, že mu byl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu, jenž svévolně odmítl jeho dovolání, aniž by ho meritorně posoudil.

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ústavní soud předně podotýká, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

10. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance v soustavě obecných soudů, která mu nepřísluší. Z principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů, jež je rozvedena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, jakož i to, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Občanský soudní řád přitom nestanoví prakticky žádná pravidla, pokud jde o druh nebo množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, jejich váhu nebo přesvědčivost. To se stane patrným až při vyhodnocení důkazů - každého zvlášť i ve vzájemných souvislostech - ze strany soudů. Přesvědčení soudu o tom, že určitá skutečnost byla nebo nebyla prokázána, musí být založeno na pečlivém uvážení všech relevantních okolností případu a všech relevantních důkazů provedených před soudem. Toto přesvědčení musí navíc být řádně a logicky odůvodněno. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší toto hodnocení "přehodnocovat".

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Stěžovatel zpochybňuje důkazy, na kterých je postaven závěr soudů o tom, že neoprávněně odebíral elektrickou energii, zejm. důkazy získané při kontrole dne 13. 2. 2018 (v podrobnostech viz výše, odst. 2); v rámci toho se pak obzvlášť zaměřuje na videozáznam pořízený během kontroly. V návaznosti na to tvrdí, že by se měla uplatnit tzv. doktrína plodů z otráveného stromu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na celé řadě důkazů (listinných důkazů, svědeckých výpovědí, výsledků rozličných měření, znaleckých posudcích a podpůrně mj. také na videozáznamu z kontroly), přičemž všechny důkazy směřovaly jednoznačně k závěru, že stěžovatel po delší specifikované období neoprávněně odebíral velké množství elektrické energie. Videozáznam - jakkoliv může být jeho vypovídací hodnota omezena - byl pouze jedním z mnoha jiných důkazů, nikoli důkazem osamoceným. Obecné soudy proto správně konstatovaly, že jejich závěr by se nijak nelišil, ani kdyby k videozáznamu nijak nepřihlížely. Současně ve věci neexistují žádné indikátory toho, že měření a kontrola byly provedeny nezákonně.

12. Stran stěžovatelem namítané doktríny plodů z otráveného stromu, její původ lze najít v americkém trestním právu, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Silverthorne Lumber Co., Inc. v. United States, 251 U.S. 385 (1920) a v rozhodnutích na ně navazujících. Tato doktrína se ovšem nikdy (plně) neprosadila dokonce ani v oblasti českého trestního práva [v podrobnostech viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197); usnesení sp. zn. I. ÚS 2878/14 ze dne 26. 10. 2015, bod 36], natož práva občanskoprávního.

13. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že obecné soudy dezinterpretovaly obsah revizního znaleckého posudku. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, ačkoli znalec vyslovil jisté formální a metodické výhrady k postupu pracovníků žalobkyně, konstatoval, že "výsledek jejich práce byl jednoznačně správný. ... Postupem pracovníků PRE bylo nade vší pochybnost prokázáno, že touto odbočkou byl prováděn neměřený - tedy neoprávněný odběr." Ke stejnému závěru ostatně dospěl také znalec T. Sikora, jemuž zadala zpracování znaleckého posudku žalobkyně; k (mírně) odlišným závěrům dospěl pouze znalec M. Škopek, jemuž zadal zpracování znaleckého posudku stěžovatel, a jenž evidentně provedl místní šetření až cca dva roky po předmětné kontrole za značně odlišného stavu nemovitosti (ta byla v mezidobí připojena na jinou přípojku vedoucí ze sousední nemovitosti).

14. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele, že postupem Nejvyššího soudu mu byl odepřen přístup k soudu a potažmo spravedlnosti. Jak totiž plyne z usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelovo dovolání bylo podrobeno kvazimeritornímu posouzení, nikoli (vadně) odmítnuto z procesních důvodů. Samotný fakt, že Nejvyšší soud nerozhodl rozsudkem (natož rozsudkem ve stěžovatelův prospěch), nelze považovat za odepření přístupu k soudu.

15. Co se týče výroků o nákladech řízení, stěžovatel je napadá, aniž by proti nim uplatňoval jakékoliv relevantní námitky; tyto tak nedosahují ústavněprávní dimenze.

16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu