Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Dr. Franze Thienen-Adlerflychta, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 26 Cdo 2510/2024-513, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Základní umělecké školy Luhačovice, Masarykova 228, Luhačovice, a Zlínského kraje jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Základní umělecká škola Luhačovice (vedlejší účastnice, dále jen "ZUŠ") si od roku 1993 pronajímala od města Luhačovice prostory v zámku na adrese Masarykova 76, Luhačovice. Rozhodnutím státního pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, které nabylo právní moci dne 12. 5. 2017, byla budova zámku vydána do vlastnictví matky stěžovatele, která jej následně postoupila právě stěžovateli.

2. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vstoupil stěžovatel do práv a závazků pronajímatele. Vzhledem k tomu, že mezi městem Luhačovice (dosavadním pronajímatelem) a ZUŠ bylo sjednáno toliko symbolické nájemné, zahájil stěžovatel jednání o uzavření nové nájemní smlouvy, která by lépe odpovídala skutečné ceně nájmu. Rada Zlínského kraje však na jednání dne 9. 12. 2019 nedala souhlas s uzavřením nájemní smlouvy, kterou mezi sebou stěžovatel a ZUŠ předjednali.

3. Stěžovatel se následně před obecnými soudy domáhal po ZUŠ vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 334 218,94 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že ZUŠ užívala nebytové prostory zámku v období od 12. 5. 2017 do 31. 3. 2020 bez právního důvodu. Nájemní smlouvu, uzavřenou dne 4. 1. 1993 mezi ZUŠ a městem Luhačovice považoval stěžovatel za absolutně neplatnou z důvodu neurčitosti vymezení předmětu nájmu. I kdyby smlouva platná byla, dodatkem č. 1 byla fakticky změněna na smlouvu bezúplatnou, a tedy na smlouvu o výpůjčce, a proto stěžovatel nemohl vstoupit do práv a povinností pronajímatele ve smyslu § 25 zákona č. 229/1999 Sb. Pokud by soudy ani tomuto argumentu nedaly za pravdu, pak stěžovatel opíral svůj nárok o předsmluvní odpovědnost ZUŠ, která vstoupila do jednání, aniž by bylo završeno podpisem smlouvy.

4. Okresní soud ve Zlíně, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ani Nejvyšší soud však stěžovateli nepřisvědčily. Původní smlouvu o nájmu nepovažovaly za absolutně neplatnou. Poukázaly na to, že sám stěžovatel výslovně vedl jednání o "nahrazení staré nájemní smlouvy", kterou za absolutně neplatnou nepovažoval. To začal tvrdit až ve chvíli, kdy se nezdařila jednání o nové nájemní smlouvě (srov. bod 94 rozsudku krajského soudu). Podle obecných soudů rovněž symbolická výše nájemného nevede k závěru, že ve skutečnosti nešlo o nájem, ale o výpůjčku, a to s ohledem na specifický společensky prospěšný účel nájemní smlouvy (srov. body 90-93 rozsudku krajského soudu). Sjednat mezi pronajímatelem a nájemcem symbolické nájemné je akceptováno i v judikatuře Nejvyššího soudu. Co se týče nároků z titulu předsmluvní odpovědnosti, obecné soudy poukázaly mj. na vnitřní rozpornost argumentace stěžovatele, který tvrdil, že ZUŠ od počátku neměla zájem smlouvu uzavřít (§ 1728 občanského zákoníku), ale současně, že smlouvu uzavřít chtěla, avšak jednání ukončila, aniž pro to měla spravedlivý důvod (§ 1729 občanského zákoníku). Obě tyto verze vedle sebe nemohou obstát, stěžovatel navíc částečně uplatnil nepřípustné novoty v odvolacím řízení. Stěžejní je však především to, že k neuzavření nájemní smlouvy došlo nikoli vinou ZUŠ či v důsledku její nepoctivosti, ale kvůli rozhodnutí Rady kraje. Této okolnosti, resp. podmínky si stěžovatel měl být vědom, přičemž nevědomost o ní nelze klást k tíži ZUŠ (srov. body 107-110 rozsudku krajského soudu).

5. Stěžovatel podává ústavní stížnost výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu. Fakticky však brojí proti závěrům všech tří obecných soudů. Stěžovatel tvrdí porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Znovu shrnuje celou svou odvolací a dovolací argumentaci ohledně absolutní neplatnosti nájemní smlouvy a předsmluvní odpovědnosti ZUŠ. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly tím, zda byl stěžovatel vázán nájemní smlouvou, a tedy, zda mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Restituční zákony je nutno interpretovat tak, aby byly ve vztahu k oprávněným osobám vstřícné. Smluvní svoboda, jakož i výklad ve prospěch zachování platnosti smlouvy musí být modifikovány právě účelem restitučního zákonodárství. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že existenci nároku na bezdůvodné obohacení posoudí obecné soudy tak, že mu vyhoví.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Pokud stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda jako pronajímatel vstoupil do práv a závazků z nájemní smlouvy, a zda ZUŠ vzniklo bezdůvodné obohacení, zcela opomíjí, že právě to bylo podstatou celého řízení. Stěžovatel tak ve skutečnosti pouze nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy věc posoudily v rovině podústavního práva. Není vůbec pravdou, že by se důležitými aspekty posuzované věci nezabývaly. Je rovněž třeba odmítnout přesvědčení stěžovatele o existenci něčeho jako ústavně chráněného legitimního očekávání, že obecné soudy rozhodnou věc tak, jak si stěžovatel přeje. Nelze tvrdit, že každé rozhodnutí, které konkrétnímu účastníkovi řízení nevyhovuje, je protiústavní proto, že "legitimně očekával" rozhodnutí jiné.

8. Podstata rozhodnutí obecných soudů je zřejmá a podrobně odůvodněná. Žalobní nárok stěžovatele ve skutečnosti není založen na jeho přesvědčení o absolutní neplatnosti původní nájemní smlouvy. To začal tvrdit až po neúspěšném jednání o nové nájemní smlouvě. Žaloba je reakcí právě až na neschválení smlouvy ze strany Rady kraje, které však nezakládá bezdůvodné obohacení ani předsmluvní odpovědnost ZUŠ.

9. V posuzované věci rozhodovaly (shodně) v pořadí tři obecné soudy, které jsou, na rozdíl od Ústavního soudu, povolány k výkladu a aplikaci podústavního práva, o které v posuzované věci jde. Krajský soud v celkem 120 bodech svého rozsudku precizně a srozumitelně vypořádal veškeré odvolací námitky stěžovatele a s jeho hodnocením se následně ztotožnil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Přesto stěžovatel v téměř nezměněné podobě znovu uplatnil totožnou argumentaci v ústavní stížnosti (body 1-28 části V.), aniž by na závěry obecných soudů ve skutečnosti jakkoli reagoval. To se projevuje např. v tom, že krajský soud stěžovatele upozornil, že nároky podle § 1728 a § 1729 nemohou vedle sebe obstát, jelikož se logicky vzájemně vylučují. Přesto stěžovatel v dovolání i ústavní stížnosti tuto argumentaci znovu uplatňuje. Za těchto okolností není povinností Ústavního soudu znovu rekapitulovat veškeré relevantní důvody napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejících. Ústavní soud je koneckonců v případě usnesení o zjevné neopodstatněnosti oprávněn své rozhodnutí odůvodnit pouhým odkazem na zákonný důvod odmítnutí ústavní stížnosti (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost, snad kromě neurčitých odkazů na účel restitučního zákonodárství, postrádá jakýkoli ústavněprávní přesah.

10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu