Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VISION SWORD s.r.o., sídlem U Stavu 174/5, Havířov, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1229/2024-347 z 29. 1. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 318/2023-319 z 21. 11. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 161/2020-274 z 22. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení 39 379,08 EUR z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I). Stěžovatelce současně uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 250 979 Kč (výrok II).

2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil výrok I obvodního soudu, nicméně změnil nákladový výrok, a to tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 220 729 Kč. Současně stěžovatelce uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení 30 202 Kč.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost.

4. Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obvodní soud vypořádal důkaz notářským zápisem z 21. 9. 2021 (čestné prohlášení Marka Klimeše, MBA, a Ing. Roberta Topiarze), a tím, jak městský soud a Nejvyšší soud tento způsob aprobovaly. Tvrdí, že notářský zápis jednoznačně prokazoval skutečnosti, které měly soudy za neprokázané. Odkaz Nejvyššího soudu v napadeném usnesení na zásadu přímosti se stěžovatelce nejeví jako vhodný. Poukazuje na to, že notářský zápis měl být hodnocen v souvislosti se svědeckou výpovědí, nikoli izolovaně. Stěžovatelka tak zejména nesouhlasí s tím, že obecné soudy daly přednost výpovědím svědků o jednání před obsahem čestného prohlášení (ve formě notářského zápisu) těchto svědků.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně chráněných práv a svobod jejich účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Na úvod Ústavní soud shrnuje, že přestože se stěžovatelka dovolává ústavního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), nesměřují její námitky do oblasti vedení soudního řízení, nýbrž jde toliko o pokračující polemiku se skutkovým a hmotněprávním (podústavním) hodnocením soudů v napadených rozhodnutích. Těmi se však Ústavní soud může zabývat toliko z hlediska obecného vyloučení svévole a dodržení nepřekročitelných ústavních mantinelů daných čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 z 25. 9. 2007 a v něm rozvedené důvody, kdy se může už jednat o svévoli či porušení nepřekročitelných ústavních mantinelů). K závěru, že takového pochybení se obecné soudy v posuzované věci dopustily, však Ústavní soud nedospěl.

8. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily obsah notářského zápisu a skutečností, které z něj vyplývají (i v souvislosti s jinými důkazy), jde z její strany právě o výše zmíněný postup (tj. o polemiku se skutkovým posouzením věci), který ale nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud navíc poukazuje na to, že tuto námitku stěžovatelka vznáší opakovaně a zabýval se jí už jak městský soud (bod 46), tak Nejvyšší soud (bod 11 a 12). Z tohoto pohledu tedy nelze obecným soudům vytýkat jakéhokoliv pochybení. Obvodní soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč z notářského zápisu nezjistil žádné právně významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé, když notářský zápis obsahoval prohlášení osob, které soud jako svědky vyslechl. Z pohledu Ústavního soudu tímto postupem obvodní soud nepostupoval svévolně, když navíc - jak již bylo řečeno - městský soud a Nejvyšší soud takový způsob vypořádání důkazu náležitým odůvodněním aprobovaly.

9. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu