Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 6 As 15/2025-36, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2025 č. j. 57 A 29/2024-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Jihočeského kraje a Ředitelství silnic a dálnic s. p., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podstatou nyní řešeného případu je posouzení přiměřenosti rozhodnutí o odnětí vlastnického práva podle liniového zákona (zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury). Stěžovatel namítá, že vyvlastnění jeho pozemků pro účely vybudování úseku dálnice nepřiměřeně zasahuje do jeho práva vlastnit majetek. Veřejného zájmu totiž bylo možné dosáhnout šetrnějším způsobem v podobě uzavření nájemní smlouvy.

I. Vymezení věci

2. Stěžovatel byl vlastníkem pozemků konkrétně specifikovaných v předcházejícím řízení. Krajský úřad Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, jako vyvlastňovací úřad, rozhodl o odnětí vlastnického práva stěžovatele a o přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na Českou republiku s právem hospodaření pro Ředitelství silnic a dálnic s. p. ("vyvlastnitel"). Důvodem vyvlastnění bylo uskutečnění stavby "Silniční okruh kolem Prahy, stavba 511 Běchovice - dálnice D1" jako veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury.

3. Proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatele o dostatečnosti nájemní smlouvy místo vyvlastnění a jednání vyvlastnitele se stěžovatelem považoval za dostačující. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Namítal jeho nepřezkoumatelnost a nesprávné posouzení právní otázky nezbytnosti vyvlastnění. Stěžovatel opakovaně projevil zájem umístit stavbu na svých pozemcích na základě nájemní smlouvy. Tím by se dosáhlo stejného výsledku pro účel vyvlastnění a veřejný zájem jako v případě vyvlastnění dotčených pozemků, jen by byla lépe chráněna stěžovatelova práva. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Rozsudek krajského soudu shledal přezkoumatelným a ztotožnil se s právním posouzením otázky nezbytnosti vyvlastnění.

4. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní namítal, že vyvlastnitel mohl práva k pozemkům stěžovatele získat dohodou nebo jiným způsobem, konkrétně uzavřením nájemní smlouvy. K vyvlastnění tudíž nedošlo použitím nejšetrnějšího z více možných prostředků. Z tohoto důvodu je vyvlastnění nepřiměřeným zásahem do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a bylo provedeno v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel také namítá porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

6. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatele důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatel znovu uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatel poukazuje.

8. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. Spornou otázkou v nynější věci bylo pouze to, zda vyvlastnitel mohl práva k pozemkům stěžovatele získat uzavřením nájemní smlouvy. Jiné okolnosti vyvlastnění stěžovatel nerozporoval. Krajský soud i Nejvyšší správní soud posoudily nezbytnost vyvlastnění. Zabývaly se hlavně otázkou, zda by nájemní smlouva byla schopná dosáhnout stejného veřejného zájmu, tak jak to navrhoval stěžovatel v rámci komunikace ohledně obsahu případné dohody o získání práv k pozemku podle § 3 liniového zákona, ve spojení s § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění (zákon č. 184/2006 Sb., odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě).

9. Krajský soud v bodech 47 až 49 napadeného rozsudku přiblížil, proč uzavření nájemní smlouvy nemůže v konkrétním případě nahradit účel vyvlastnění. Poukázal na to, že se jedná o výstavbu dálnice, která je kritickou infrastrukturou, a proto se jeví jako účelné získání vlastnického práva k pozemku pod touto trvalou stavbou. Proto vyvlastnění převažuje nad holým vlastnictvím k předmětným pozemkům stěžovatele v případě navrhovaného pronájmu. Nejvyšší správní soud v bodech 23 až 25 také uzavřel, že nemá pochyb o nemožnosti nahradit vyvlastnění potřebných pozemků uzavřením nájemní smlouvy, a to zejména s ohledem na nejistotu spojenou s nájemním vztahem a povahu a trvalost plánované stavby dálnice, na jejímž vybudování panuje veřejný zájem. Uvedl, že na tom nic nemění stěžovatelův odkaz na jiné případy, kdy byla realizována stavba pozemní komunikace na základě nájemní smlouvy. Stěžovatel nedoložil žádné konkrétní odůvodnění, proč v jeho případě by tomu mělo být stejně. Tyto závěry shledává Ústavní soud ústavně souladnými. Závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu tohoto soudu a odpovídají i dřívějším závěrům Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2458/23). Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí tedy odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími přiměřenost vyvlastnění z důvodu možnosti uzavření nájemní smlouvy.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu