Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. G., t. č. Věznice Opava, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 33/2024-1236 ze dne 24. 4. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 931/2024-1311 ze dne 22. 1. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 9/2023 ze dne 13. 2. 2024 uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozenému náhradu ušlého výdělku ve výši 6 117,33 Kč a náhradu nemajetkové újmy (bolestné) ve výši 27 278,28 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu ušlého výdělku na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo stěžovatelce podle § 228 odst. 1 trestního řádu uloženo nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně a poškozenému společenství vlastníků jednotek.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které směřovala jak proti výroku o vině, výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, tak i do výroku o uložení povinnosti nahradit poškozenému majetkovou škodu z titulu ušlého výdělku. Odvolání podalo také poškozené společenství vlastníků jednotek, a to do výroku jeho se týkajícího.

4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, kterým obě odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním.

5. Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelčině dovolání tak, že (výrokem I.) podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu zčásti zrušil usnesení vrchního soudu, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovatelce uložena povinnost, aby nahradila poškozenému na náhradě škody - ušlého zisku - částku ve výši 6 117,33 Kč, i jemu předcházející rozsudek městského soudu v tomto výroku o náhradě škody. Dále Nejvyšší soud (výrokem II.) podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň (výrokem III.) podle § 265m odst. 2 trestního řádu, s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu, poškozeného podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že podle § 89 odst. 2 trestního řádu je každá ze stran řízení oprávněna vyhledat, provést nebo navrhnout provedení důkazu. Stěžovatelka namítá, že soudy opomenuly její důkazní návrhy na provedení důkazu fotokopií záznamu o kontrolním měření zraku stěžovatelky oční optikou v roce 2020, na provedení znaleckého posudku nebo odborného vyjádření z oboru lékařství, odvětví oftalmologie, a kopie jejího deníku. Odkazuje přitom na body 20 a 29 doplnění odvolání ze dne 2. 4. 2024. Stěžovatelka má za to, že opomenutí důkazních návrhů vrchním soudem a potvrzení tohoto postupu dovolacím soudem bylo nepřípustným formalismem, který odepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a zasáhl do principu presumpce neviny. Stěžovatelka se domnívá, že větší ohleduplnost a vstřícnost obecných soudů k právu a zájmům oprávněného jednotlivce je nezbytná proto, že v daném případě soud rozhodoval o závažné trestné činnosti, kdy ve výsledku byl stěžovatelce uložen vysoký trest odnětí svobody. Individuální zájmy, které byly předmětem trestního řízení, jsou podle názoru stěžovatelky natolik významné, že jejich ochrana musí mít přednost před lpěním na formální správnosti vyjádření v podáních obhajoby.

7. Zároveň stěžovatelka zpochybňuje závěry, které soudy dovodily z provedeného dokazování, když podle ní není jisté, jaký měla u stěžovatelky vliv na schopnost přizpůsobení se zraku šeru silná krátkozrakost (5 dioptrií), jak tato krátkozrakost ovlivňuje schopnost jejích očí v šeru vidět a zda tedy mohla přes tuto oční vadu v šeru místnosti stěžovatelka rozeznat, do jaké části těla poškozeného směřují její útoky nožem. Dodává, že v řízení ani nebyly dostatečně odstraněny pochybnosti o tom, že při útoku jednala v rozrušení mysli, které mohlo být způsobeno tím, že krátce před útokem prodělala umělé přerušení těhotenství, když po prodělané interrupci vzrostla míra násilných incidentů stěžovatelky vůči sobě i vůči ostatním. Podle stěžovatelky tak nebyla spolehlivě odstraněna důvodná pochybnost, že její jednání mohlo být ovlivněno tzv. postinterrupčním syndromem, resp. postabortivním syndromem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Část usnesení vrchního soudu, jehož zrušení stěžovatelka navrhuje, byla zrušena napadeným usnesením Nejvyššího soudu. V této části představuje ústavní stížnost návrh, o kterém Ústavní soud není příslušný rozhodnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť není povolán k tomu rušit rozhodnutí, která již byla zrušena.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předně shrnuje, že s veškerými námitkami stěžovatelky se obecné soudy vypořádaly ústavně souladným způsobem již v samotných napadených rozhodnutích, zvláště pak Nejvyšší soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že by části spisu, na které Nejvyšší soud odkazuje, neobsahovaly uvedené závěry. Nesouhlasí však s hodnocením Nejvyššího soudu, že jí uvedené části doplnění dovolání nepředstavovaly návrhy na doplnění dokazování.

10. Ústavní soud však neshledal jakékoli ústavněprávní deficity dokazování před odvolacím soudem. V tomto smyslu je možné odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího soudu pod bodem 34 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud v něm uvedl, že v rámci doplnění odvolání (č. l. 1206-1218 spisu) obhájce stěžovatelky v bodě 20 poukázal na to, že teprve po vynesení rozsudku se mu dostalo informace o tom, že stěžovatelka trpí krátkozrakostí. Tuto skutečnost uvedl s tím, že stěžovatelka nemusela být dostatečně zrakově orientována a rány vedené na hlavu poškozeného tak byly spíše dílem náhody než předem cíleným útokem. Dále uvedl "Důkaz: fotokopie záznamu o kontrolním měření zraku z 1. 12. 2020, vystaveno Gemini oční optikou, s. r. o, se sídlem Františkánská 136, Uherské Hradiště, případně znalecký posudek nebo odborné vyjádření z oboru lékařství, odvětví oftalmologie". U bodu 29 doplnění odvolání je uvedeno "Důkaz: kopie rukou psaného deníkového záznamu obžalované", kdy v předešlé části textu rozebírá sebevražedné sklony stěžovatelky. V bodě 41 (a dále v bodech 45 a 49) doplnění odvolání bylo poukázáno na to, že stěžovatelka podstoupila interrupci, což mohlo mít vliv na její psychický stav, k čemuž podle obhajoby soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl. Podle Nejvyššího soudu se z takové struktury textu nepodává ničeho v tom smyslu, že by bylo navrhováno doplnění dokazování, pouze, že z těchto podkladů je možno, případně by bylo možno ověřit závěry či hypotézy obhajoby uváděné v doplnění odvolání.

11. Nejvyšší soud tak v napadeném usnesení uzavřel, že ve stěžovatelkou zmiňovaných bodech doplnění odvolání (v ústavní stížnosti zmiňované body 20 a 29) nebyl výslovně vznesen jakýkoli návrh na doplnění dokazování. Dodal, že řádný návrh na doplnění dokazování byl soudu doručen až přípisem ze dne 22. 4. 2024, kdy se jednalo o fotokopii výsledku vyšetření zraku ze dne 4. 9. 2021 (nahrazující tak k doplnění dovolání přiloženou kopii o provedeném vyšetření zraku ze dne 1. 12. 2020) a kopii zdravotního záznamu z ordinace ošetřující dětské psychiatričky stěžovatelky. V rámci veřejného zasedání konaného dne 24. 4. 2024 byly tyto návrhy krátkou cestou doručeny státnímu zástupci a podle § 263 odst. 6 trestního řádu bylo dokazování v tomto směru doplněno. Nejvyšší soud dodal, že odvolací soud pro nadbytečnost zamítl návrh na doplnění dokazování deníkem stěžovatelky, tento postup byl krátce odůvodněn, přičemž uzavřel, že navržené důkazy tedy byly provedeny, případně byly zamítnuty pro nadbytečnost.

12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti správnost uvedených informací ze spisu, podaných Nejvyšším soudem, nijak nerozporuje. Argumentaci Nejvyššího soud toliko označuje za nepřípustný formalismus a domáhá se vstřícnější interpretace jejího podání. Fakticky tak předkládá Ústavnímu soudu znovu argumentaci, kterou již uvedla v dovolání. Závěry Nejvyššího soudu jsou podrobné, nikterak svévolné, a proto jim Ústavní soud nemá co vytknout, jelikož i hodnocení obsahu podání účastníků řízení je primárně věcí obecných soudů.

13. Konečně, pokud jde o stěžovatelčiny námitky proti hodnocení důkazů (schopnost stěžovatelky rozeznat detaily v šeru, její stav mysli v době útoku), domáhá se stěžovatelka především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelčině věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Část ústavní stížnosti proti již zrušené části usnesení vrchního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025

Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu