Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, sídlem Mezírka 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2025 č. j. 9 To 44/2025-2501 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. ledna 2025 č. j. 1 T 2/2022-2486, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadá v záhlaví citovaná usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v prvním kole řízení byl stěžovatel shledán vinným z trestných činů zpronevěry a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. V této věci na okresním soudě rozhodoval jako přísedící J. Felkr; stěžovatel podal v odvolacím řízení námitku podjatosti proti tomuto přísedícímu; námitce podjatosti nebylo vyhověno. Nejvyšší soud však následně k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 8. 2024 č. j. 6 Tdo 208/2024-2434 zrušil rozsudky krajského a okresního soudu (výrok I) a všechny na ně navazující rozhodnutí (výrok II) a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí okresnímu soudu (výrok III). Nejvyšší soud tak učinil jednak proto, že nižší soudy (procesně) pochybily při rozhodování o stěžovatelově námitce podjatosti, jednak proto, že svá rozhodnutí založily na nedostatečných a nepřesvědčivých skutkových zjištěních, resp. důkazech. Věc se proto vrátila k projednání a rozhodnutí okresnímu soudu, a to jak meritorně, tak ve věci stěžovatelovy námitky podjatosti.

3. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením o stěžovatelově námitce podjatosti tak, že přísedící J. Felkr není vyloučen z projednávání věci stěžovatele. Shrnul, že podle stěžovatele měla podjatost přísedícího spočívat v tom, že se dlouhá léta živí certifikací vah, které používají úhelné sklady; přísedící měl v minulosti (v letech 2006 a 2010) provádět certifikaci vah mj. i pro stěžovatele. Přísedící se vyjádřil, že se necítí podjatý a uvedl některé podrobnosti o svém podnikání v oblasti certifikace vah. Okresní soud doplnil dokazování o zprávu Českého metrologického ústavu (dále jen "ČMÚ") ze dne 16. 12. 2024. Ten se k dotazu soudu vyjádřil, že se nepodařilo dohledat žádné záznamy o tom, že by ČMÚ spolupracoval s přísedícím při poskytování certifikace mostních vah pro dotazované subjekty. Okresní soud shledal, že s ohledem na okolnosti věci nelze mít za to, že přísedící je podjatý.

4. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost, přičemž se v podstatných bodech ztotožnil se závěry okresního soudu. Konstatoval, že z obsahu spisu neplynou žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že přísedící je podjatý. Tvrzení stěžovatele o podjatosti přísedícího označil za čirou spekulaci a subjektivní pocit, nikoli objektivní okolnosti.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, že přísedící je podjatý pro svůj vztah k věci a k účastníkům řízení. Má za to, že segment certifikace vah je značně specifický a malý. Tím, že stěžovatel po roce 2010 přešel z používání mechanických mostních vah (certifikovaných přísedícím) na používání digitálních vah (certifikovaných a servisovaných přímo výrobcem), připravil přísedícího o práci a peníze, resp. jejich část. Dále uvádí, že trestní soudy se dopustily celé řady procesních pochybení (některé důkazy opomenuly, k některých důkazům mu neumožnily vyjádřit se, nevypořádaly se se specifickou povahou segmentu certifikace mechanických mostních vah). Soudy navíc podle stěžovatele nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, který byl vysloven v usnesení č. j. 6 Tdo 208/2024-2434. Nakonec stěžovatel vyslovuje také své pochybnosti o tom, kdo vůbec psal druhé vyjádření přísedícího k věci, jelikož mj. mělo být napsáno - na rozdíl od jeho předchozího vyjádření - stejným typem písma (fontem) a v podobné grafické úpravě jako písemnosti soudu. Má za to, že tím došlo k porušení jeho práva na soudních ochranu a práva na zákonného soudce.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná.

7. Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce (potažmo přísedícího) pro podjatost podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)."

8. Odůvodnil to tím, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po stránce materiální projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval při ochraně ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (tedy až když je pro ně věc definitivně "uzavřena"). Z toho plyne, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.

9. Řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí. Ústavní soud tak není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná a nejsou proti nim přípustné opravné prostředky.

10. Z tohoto pravidla jsou ve striktně vymezených případech možné výjimky, avšak pouze tehdy, pokud 1) je rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a současně 2) se námitka porušení základních práv omezuje jen na příslušné stádium řízení, pročež nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

11. U rozhodnutí o nepodjatosti soudce - event. přísedícího - přitom podle citovaného stanoviska pléna není splněna ani jedna z těchto kumulativních podmínek. Zaprvé, samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele. Ta by mohla být negativně zasažena teprve meritorním rozhodnutím, jímž by stěžovatel byl (znovu) odsouzen za shora uvedené trestné činy. Zadruhé, stěžovatel může námitku podjatosti uplatňovat v dalším řízení v rámci řádných, příp. i mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí o vině a trestu, event. také v ústavní stížnosti proti nim.

12. Závěry stanoviska pléna (zejm. jeho body 23 až 28) plně dopadají i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud proto musí odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost, aniž by jakkoliv blíže zkoumal důvodnost jím namítaných důvodů podjatosti přísedícího. To bude případně úkolem obecných soudů. Stěžovatel před nimi může mj. v rámci opravných prostředků proti samotnému rozhodnutí o vině a trestu uplatnit i námitku podjatosti přísedícího, uzná-li to za žádoucí a vhodné. O tom, že stěžovatel tuto možnost
má a že tato možnost je efektivní, ostatně svědčí i usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 208/2024 vydané v stěžovatelově věci.

13. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2025

Dita Řepková v. r.
soudkyně zpravodajka