Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavních stížnostech 1) X a 2) R. Z., obou zastoupených Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti příkazu Okresního soudu Praha-západ k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 9. ledna 2025 sp. zn. 33 Nt 410/2024, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení a Krajského ředitelství policie Středočeského kraje a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Druhý stěžovatel je jednatelem prvního stěžovatele. Okresní soud Praha-západ vydal příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků - šlo o rodinný dům užívaný druhým stěžovatelem a víceúčelovou stavbu užívanou prvním stěžovatelem. Oba stěžovatelé byli ke dni vydání příkazu osobami prověřovanými ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

2. Okresní soud v příkazu uvedl, že existuje důvodné podezření, že se skutek, pro který je vedeno trestní řízení, stal (bod 11 příkazu). Informace získané v rámci domovní prohlídky by podle okresního soudu mohly vést ke shromáždění dostatku podkladů pro zahájení trestního stíhání. Účelem je zajištění důkazů, které by bylo v případě pouhé výzvy k jejich vydání možné upravit či zničit ve snaze zabránit vyvození trestněprávní odpovědnosti, a proto se jedná o úkon neodkladný a zároveň neopakovatelný (bod 11 a 12 příkazu). Zásah do soukromí dotčených osob považoval soud vzhledem k okolnostem za přiměřený (bod 13 příkazu).

3. Stěžovatelé podali dvě totožné ústavní stížnosti; fakticky se jedná o totožnou osobu se shodnou argumentací, která pouze vystupuje ve dvou různých postaveních (jako jednatel společnosti a jako fyzická osoba). Ústavní soud proto usnesením ze dne 21. 5. 2025 spojil obě ústavní stížnosti (I. ÚS 1031/25 a II. ÚS 1036/25) ke společnému řízení. Nadále v tomto usnesení označuje oba stěžovatele souhrnně jako "stěžovatel".

4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti příkazu okresního soudu k domovní prohlídce. V záhlaví ústavní stížnosti sice uvedl, že ústavní stížnost směřuje také proti na základě tohoto příkazu provedenému úkonu v trestním řízení ze strany Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje - provedení domovní prohlídky dne 4. 2. 2025 v prostorách ve vlastnictví stěžovatele, avšak v závěrečném petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení příkazu k domovní prohlídce; právě petit ústavní stížnosti je přitom určující. Také samotné odůvodnění ústavní stížnosti směřuje primárně proti příkazu k domovní prohlídce, a nikoli proti faktickému průběhu domovní prohlídky.

5. Stěžovatel tvrdí, že příkaz nebyl dostatečně odůvodněn, čímž okresní soud porušil čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Prohlídka byla provedena navzdory tomu, že stěžovatel chtěl spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Podle stěžovatele nebyly splněny ani podmínky pro neodkladný a neopakovatelný úkon. Dále se v ústavní stížnosti vyjádřil k "obchodnímu sporu - k základu trestního řízení". Tato část argumentace je však s podstatou napadeného příkazu mimoběžná. Jde ve skutečnosti o obhajobu stěžovatele, co se týče samotného stíhaného skutku, a nikoli o námitky proti příkazu k prohlídce (např. úvahy stěžovatele, zda "není oznamovatel součástí kriminálního uskupení a prověřované osoby jeho pouhou obětí"). Ústavní soud proto tuto část argumentace stěžovatele nerekapituluje.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

7. Byť má ústavní stížnost 9 stran, neobsahuje žádnou věcnou polemiku s obsahem napadeného příkazu, ale pouze obecně tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. V některých částech ústavní stížnosti navíc stěžovatel kopíruje pasáže z judikatury Ústavního soudu, která s napadeným příkazem vůbec nesouvisí, např. co se týče podmínek zajištění peněžních prostředků, když přitom proti příkazu k zajištění věcí ústavní stížnost nesměřuje.

8. V napadeném příkazu k prohlídce jsou, jak plyne již z jeho stručného shrnutí výše, uvedeny všechny podstatné okolnosti posuzované věci a zákonné i ústavní podmínky pro jeho vydání. Příkaz zejména obsahuje odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, důvodnosti podezření, že se skutek stal, a označení věcí, které mají být při prohlídce nalezeny či zjištěny. Příkaz splňuje všechny náležitosti vyžadované judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 536/06 či Pl. ÚS 47/13). Pokud stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci nenastala žádná z typických situací, které Ústavní soud uvedl v bodě 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13, toto tvrzení jednak není pravdivé, jelikož napadený příkaz je odůvodněn okolnostmi pod písm. c) bodu 54 nálezu, a současně tyto situace byly Ústavním soudem uvedeny pouze jako typické v praxi (ilustrativní), nikoli jako kritéria ústavnosti každého příkazu k prohlídce.

9. Skutečnost, že se stěžovatel podle jeho tvrzení chtěl účastnit vyšetřovacích úkonů, není překážkou provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, pokud soud dospěje k závěru, že je tu riziko zničení nebo ztráty důkazu, tedy pokud je naplněna zákonná podmínka podle § 160 odst. 4 trestního řádu. Tento závěr okresní soud řádně odůvodnil.

10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu