Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Ivem Koulou ml., advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2024 č. j. 4 To 361/2024-512, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Chomutově a Jana B., jako vedlejších účastníků řízení takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2024 č. j. 4 To 361/2024-512 byla porušena práva stěžovatelky dle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2024 č. j. 4 To 361/2024-512 se proto ruší.

III. Krajský soud v Ústí nad Labem je povinen nahradit stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 6 670 Kč k rukám JUDr. Iva Kouly.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na nedotknutelnost její osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že obecné soudy nerozhodly o jejím řádně uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení; současně byla soudy dále porušena její práva vyplývající ze statusu zvlášť zranitelné oběti.

2. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení proti jejímu bývalému partnerovi Janovi B. (vedlejší účastník), který se vůči ní dopustil trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, a společně s nimi i přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Skutku se dopustil (zkráceně) tím, že v období více než dvou let mimo jiné opakovaně fyzicky napadal stěžovatelku, vulgárně jí nadával, ponižoval ji a pod pohrůžkami násilí ji nutil k domácím pracím. Za to byl vedlejší účastník odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 5. 2024 č. j. 2 T 65/2023-476 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu; dále mu byl uložen trest propadnutí věci a ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Stěžovatelka byla se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci trestního řízení stěžovatelka uplatňovala své nároky plynoucí z jejího statusu zvlášť zranitelné oběti podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o obětech"), konkrétně nárok na zamezení kontaktu s obžalovaným a zabránění další viktimizaci, později také nárok na přenesení nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát. O těchto žádostech stěžovatelky však okresní soud nijak nerozhodoval a nezohlednil je v průběhu řízení.

3. Proti adheznímu výroku okresního soudu se stěžovatelka odvolala, přičemž napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") její odvolání zamítl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu v tom, že z provedených důkazů nebylo možné jednoznačně rozhodnout o uplatněném nároku stěžovatelky a další dokazování v tomto směru - přibrání soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví (dříve stanovení nemateriální újmy na zdraví) - by nepřiměřeně prodloužilo celé trestní řízení, a nebylo tak účelné. Co se týče nevyhovění stěžovatelčině žádosti o zamezení kontaktu s vedlejším účastníkem, konstatoval sice krajský soud, že došlo k nesprávnému postupu ze strany okresního soudu, ten se však již nedá napravit. Aproboval rovněž nevyhovění přenesení nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát, byť i zde shledal krajský soud pochybení v absenci rozhodnutí podle § 151a trestního řádu. Stěžovatelce, potažmo jejímu zmocněnci, však podle krajského soudu nic nebránilo, aby si nechali znalecký posudek zpracovat na vlastní náklady, o jejichž úhradu by pak požádali podle § 154 trestního řádu.

II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení

4. Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv, a to konkrétně do práva na nedotknutelnost její osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Před obecnými soudy stěžovatelka opakovaně uplatňovala svá práva coby zvlášť zranitelná oběť, včetně nároku na náhradu způsobené újmy, to vše s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. O těchto jejích návrzích však soudy vůbec nerozhodovaly, nebo je vypřádaly v rozporu s uváděnou judikaturou. Okresní soud v rozporu s právem provedl výslech stěžovatelky za přítomnosti obviněného, což jí způsobilo další trauma a sekundární viktimizaci, a zasáhlo tak do její důstojnosti i osobní integrity. Toto pochybení uznal i krajský soud v napadeném usnesení, nicméně konstatoval, že již není možné je zhojit.

5. Okresní soud také vůbec nerozhodoval o řádně učiněném návrhu zmocněnce stěžovatelky podle § 151a trestního řádu o tom, aby náklady na zpracování znaleckého posudku nesl stát. Tím byla stěžovatelce upřena tato forma ochrany a fakticky odepřena možnost domáhat se svých práv, když nebylo zohledněno její zvláštní postavení i finanční situace. I pokud by soud nebyl dostatečně přesvědčen o důvodnosti tohoto návrhu, musel o něm formálně rozhodnout nebo stěžovatelku vyzvat k doložení konkrétních skutečností, které přenesení nákladů odůvodňují. To se však nestalo a okresní soud návrh stěžovatelky zcela ignoroval. To jí v následku znemožnilo rovněž uplatnit bezvadně její nárok na náhradu nemajetkové újmy. Byl to přitom právě okresní soud, který vypracování znaleckého posudku k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy vyžadoval, a když stěžovatelka vyvinula snahu žádosti vyhovět, nebylo jí to umožněno. Dle stěžovatelky nemůže obstát ani vysvětlení krajského soudu, který seznal, že došlo k pochybení ze strany okresního soudu, když o návrhu nerozhodoval, nicméně podle krajského soudu mohla stěžovatelka, resp. její zmocněnec nechat znalecký posudek zpracovat a náklady později nechat proplatit jako náklady k uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy podle § 154 trestního řádu. Takový postup je dle stěžovatelky pošlapáním jejích práv jako oběti trestného činu a v rozporu s právem na spravedlivý proces.

6. Konečně, okresní ani krajský soud v rozporu s právem nerozhodly o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy a odkázaly ji do občanskoprávního řízení, přestože k rozhodnutí alespoň o části uplatněného nároku měly dostatečné podklady. Dle stěžovatelky je základním pravidlem pro poskytnutí odškodnění kritérium slušnosti a není namístě lpět na zpracování konkrétních znaleckých posudků, ostatně například pro složku duševních útrap a zásahů do přirozených práv ani takový znalecký obor neexistuje. Stěžovatelka soudům mimo své aktuální životní situace doložila znalecké posudky z oborů zdravotnictví, odvětví klinická a dopravní psychologie a odvětví psychiatrie. Při kalkulaci uplatněných částek vycházela z obvyklé výše odškodnění v obdobných případech. Měla za to, že pokud by tyto podklady nebyly pro soud dostatečné, bude vyzvána k jejich doplnění. Ve spojení s výše namítaným nerozhodováním o přechodu nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát je však zjevné, že stěžovatelka možnost nechat zpracovat další znalecký posudek fakticky neměla. Soudy se nadto nijak nevypořádaly se stěžovatelčinou argumentací a nechaly ji zcela bez reakce, stěžovatelka tak nemá jak adekvátně reagovat na tato nepřezkoumatelná rozhodnutí obecných soudů.

7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako účastníku řízení, ten se však nevyjádřil. Ústavní soud vyzval k vyjádření jako vedlejší účastníky rovněž Okresní státní zastupitelství v Chomutově a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření stručně vypořádalo námitku odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 a ve zbytku odkázalo na obsah napadených rozhodnutí s tím, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta. Krajské státní zastupitelství navrhlo vyhovění ústavní stížnosti, neboť obdobně jako stěžovatelka shledalo zásadní vady v napadených rozhodnutích ohledně adhezního nároku stěžovatelky. Dle krajského státního zastupitelství totiž oba soudy nedostatečně oddělily jednotlivé uplatněné nároky stěžovatelky, přestože pokud by tak učinily, mohly alespoň o části uplatněného nároku rozhodnout přímo. Přitěžujícím aspektem je rovněž viktimizující postup obou soudů vůči stěžovatelce. Vzhledem k obsahu obou vyjádření je Ústavní soud stěžovatelce k replice nezasílal.

III.
Posouzení Ústavním soudem

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

10. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do dvou skupin - směřující proti rozhodnutí o jejím nároku v adhezním řízení a směřující proti procesním pochybením okresního soudu ve vztahu k jejímu statusu zvlášť zranitelné oběti. V obou těchto oblastech shledal Ústavní soud pochybení obecných soudů a přisvědčil námitkám stěžovatelky.

11. Ústavní soud se otázkou náhrady újmy způsobené trestnou činností v rámci tzv. adhezního řízení v minulosti zabýval již mnohokrát. Zdůraznil přitom povinnost státu vytvořit efektivní systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností. Uplatnění těchto institutů nelze hodnotit jen z pohledu soukromého zájmu poškozeného jednotlivce, neboť souvisí s veřejným zájmem na zjištění trestné činnosti a potrestání pachatele (nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14), nápravě způsobené újmy na základních právech poškozeného a na zajištění přiměřené ochrany oběti před opakováním trestné činnosti (nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15).

12. Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškození mohli dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemuseli podstupovat rovněž řízení občanskoprávní, což může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků. Toto riziko je ještě umocněno tím, že zatímco v trestním řízení slouží na ochranu obětí trestné činnosti před retraumatizací a viktimizací různé nástroje podle zákona o obětech, v řízení občanskoprávním této ochrany dosáhnout nelze. I proto je primární variantou rozhodování o nároku poškozených řízení adhezní, kde je ochrana jejich práv široká a specifická. Do řízení občanskoprávního je možné poškozené odkazovat až tehdy, není-li možné o jejich nároku rozhodnout v rámci řízení trestního, a i tehdy musí obecné soudy své rozhodnutí náležitě odůvodnit.

13. Odkazování poškozených do řízení ve věcech občanskoprávní tedy nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11 citované v nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22). Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelné, pokud trestní soudy odkáží poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení (již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 297/22).

14. Ve vztahu k prokazování způsobené újmy pro účely jejího vyčíslení Ústavní soud opakovaně judikoval, že nemůže obstát teze, že jediným myslitelným podkladem pro rozhodování o adhezním nároku je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví (dříve stanovení nemateriální újmy na zdraví). Takový postup je v přímém rozporu s § 2958 občanského zákoníku, neboť jedním z kritérií pro určování náhrady nemajetkové újmy na zdraví nebo životě je zásada slušnosti a je pak na úvaze soudu, jak stanoví a odůvodní výši odškodnění (srov. § 136 občanského soudního řádu). Soudy tedy musí nejprve samy posoudit, zda je pro rozhodnutí o uplatněném nároku nezbytné vypracování znaleckého posudku, případně další důkazy, a úvahy o stanovení a prokázání výše náhrady srozumitelně odůvodnit v konečném rozhodnutí (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22). Stejně tak nelze rezignovat na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování, do nějž se promítá také princip závaznosti judikatury a potřeba ji v rozhodování zohledňovat - ať již pozitivně (tedy se jí řídit) nebo negativně (s náležitým odůvodněním se od ní odlišit). Ani to však obecné soudy ve věci stěžovatelky nedodržely, neboť na její argumentaci rozhodnutími Ústavního soudu nijak nereagovaly.

15. Obdobné závěry lze vztáhnout rovněž na rozhodování o náhradě za újmu na přirozených právech ve smyslu § 2956 ve spojení s § 2957 občanského zákoníku. V případech domácího a sexualizovaného násilí to bude nejen zejména zásah do lidské důstojnosti, soukromí, svobody rozhodování či dalších přirozených práv člověka, ale také další negativní prožívání různé intenzity, které však nedosáhne medicínské kvalifikace a bude je možné pod § 2956 občanského zákoníku podřadit (viz PÚRY, F., VOJTEK, P., Nároky poškozeného v adhezním řízení. C. H. Beck: 2024, s. 156). Tuto újmu je nutné odlišit od jiných, byť rovněž psychických druhů újmy (např. posttraumatická stresová porucha, úzkostná porucha apod.), které lze klasifikovat jako újmu na zdraví, resp. od tzv. další nemajetkové újmy (§ 2958 občanského zákoníku). Toto odlišení však nic nemění na povinnosti soudů rozhodovat o adhezních nárocích poškozených v trestním řízení a tato rozhodnutí náležitě odůvodňovat, a to bez lpění na konkrétních podkladech, které zákon za povinné nepokládá. Současně poškozeným nemůže být kladena k tíži nikoli precizní kvalifikace jejich újmy, neboť jejich úkolem je vylíčit a odůvodnit újmu v takové míře, aby o ní mohl soud rozhodnout na základě vlastní právní kvalifikace (srov. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20, bod 43). Ve vztahu k rozsahu náhrady nemajetkové újmy je pak třeba postupovat v souladu s § 2951 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

16. Okresní soud své rozhodnutí o adhezním nároku stěžovatelky neodůvodnil dostatečně. Pouze konstatoval, že nesouhlasí se způsobem stanovení výše odškodnění navrhovaným stěžovatelkou a že nemá k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, a tedy o nároku stěžovatelky nemůže na základě provedených důkazů rozhodnout. Následně okresní soud rovněž odmítl možnost zpracování takového znaleckého posudku s odkazem na jeho časovou náročnost. S tímto postupem se nelze ztotožnit z výše uvedených důvodů. Okresní soud v rozhodnutí nijak nereflektoval různou povahu stěžovatelkou uplatněných nároků ani nevzal do úvahy závěry znaleckých posudků v trestní věci vypracovaných, na které sama stěžovatelka poukazovala. Neobstojí ani ospravedlnění tohoto postupu krajským soudem s tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl uplatněn řádně a neobsahoval konkrétní vyčíslení způsobené újmy, ale byl pouze odhadní, a že ani v průběhu řízení stěžovatelka nedoplnila další podklady, které by rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy dostatečně odůvodnily.

17. Porušení práv stěžovatelky je o to zásadnější, že sama nabízela zpracování znaleckého posudku z požadovaného odvětví s návrhem na přenos nákladů za vyhotovení tohoto znaleckého posudku na stát podle § 151a trestního řádu, o kterém však okresní soud v rozporu se zákonem vůbec nerozhodl. Tím stěžovatelce zcela upřel možnost domáhat se svého nároku, neboť jí stanovil požadavek (vypracování znaleckého posudku), který nemohla sama splnit, a následně v rozporu s účelem daného institutu ignoroval její návrh na přenesení nákladů na stát. Právě tento institut má přitom sloužit k tomu, aby svá práva v adhezním řízení mohli uplatňovat i ti poškození, jejichž majetková situace by to jinak nedovolovala. V tomto kontextu se jeví absurdním vysvětlení krajského soudu, který uvedl, že náklady za zpracování znaleckého posudku mohla uhradit poškozená nebo dokonce její zmocněnec a až následně je uplatnit jako náklady účelně vynaložené na uplatnění nároku na náhradu škody podle § 154 trestního řádu. Taktový postup je zcela v rozporu s §151a trestního řádu, což ostatně krajský soud ve vztahu k okresnímu soudu konstatoval; nicméně o nápravu se nepokusil a jeho vysvětlující odůvodnění nemůže obstát. Ústavní soud rovněž shledal pochybení okresního soudu v tom, že nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o provedení jejího výslechu v nepřítomnosti obžalovaného (srov. nález ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23). Lze souhlasit s krajským soudem, že tento faktický zásah již zpětně odčinit nelze, jde však o další aspekt v hodnocení míry respektu k právům stěžovatelky.

IV.
Závěr

18. Ústavní soud shledal, že okresní i krajský soud svými rozhodnutími i postupy zasáhly do základních práv stěžovatelky v tom, že nezohlednily stěžovatelčin status zvlášť zranitelné oběti podle zákona o obětech a že nerozhodly o uplatněném nároku stěžovatelky, přestože pro to minimálně ve smyslu § 2956 občanského zákoníku měly podklady, přičemž tento postup ani dostatečně neodůvodnily. Ústavní soud z výše uvedených důvodů přistoupil ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, neboť vady vytýkané rozhodnutím obecných soudů lze alespoň částečně zhojit v rámci odvolacího řízení před krajským soudem.

19. V následujícím řízení bude povinností krajského soudu, aby na základě předložených důkazů a s ohledem na skutková zjištění mající odraz ve výroku o vině rozhodl o výši náhrady nemajetkové újmy stěžovatelky (§ 2951 odst. 2 v návaznosti na § 2956 občanského zákoníku). Shledá-li, že v dosavadním řízení nebyly předloženy důkazy postačující k posouzení nároku stěžovatelky ve smyslu § 2958 občanského zákoníku, bude jeho úkolem zvážit doplnění dokazování znaleckým posudkem či odborným vyjádřením, jejichž zpracování nemůže jít k tíži nemajetné stěžovatelky, která má status zvlášť zranitelné oběti podle zákona o obětech.

20. Stěžovatelka ve své stížnosti uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve výši 13 340 Kč [dva úkony po 6 220 Kč a dva režijní paušály po 450 Kč v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Ačkoliv je obecnou zásadou, že účastníci řízení před Ústavním soudem si své náklady hradí sami (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), může Ústavní soud v odůvodněných případech uložit některému z účastníků, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (srov. § 62 odst. 4 téhož zákona). V projednávané věci Ústavní soud podmínky pro použití uvedeného ustanovení shledal. Z výše popsaných skutečností i obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka je nemajetná. Nejenže jí svědčilo a svědčí v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníku Janovi B. postavení zvlášť zranitelné oběti, ale neústavním postupem obecných soudů jí bylo zabráněno domáhat se uspokojení svého nároku. Ústavní soud rovněž při úvaze o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce přihlédl k tomu, že vlivem trestního řízení, v jehož rámci jí nebyla poskytnuta adekvátní ochrana coby poškozené, došlo ke zhoršení její sociální i finanční situace, na čemž sama nenese žádnou vinu. To ve svém souhrnu odůvodňuje, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Výši této náhrady stanovil ve výši 6 670 Kč (6 220 Kč za jen úkon právní služby (podání návrhu ve věci samé, vč. převzetí věci) a 450 Kč režijní paušál podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 6, § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal požadovanou náhradu nákladů za úkon převzetí zastoupení, neboť ze spisu okresního soudu vyplývá, že se JUDr. Ivo Koula ml. (ev. č. 20870) významně podílel na zastupování stěžovatelky v trestním řízení na základě substituční plné moci ze dne 16. 10. 2023 od zmocněnce stěžovatelky JUDr. Ivo Kouly st. (ev. č. 00303) a tedy byl s věcí seznámen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. května 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu