Plénum Ústavního soudu České republiky dne 28. února 1996
rozhodlo ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, zast. poslancem JUDr.
J. O. a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, o návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se
doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ve věci navrhovatele
- skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,
zast. poslancem JUDr. J. O. a účastníka řízení - Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení zákona č.
33/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č.
186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1970 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění
pozdějších předpisů, takto:

Návrhy se zamítají.

Odůvodnění:
ČÁST Ia)
Ia/1
Dne 3.4.1995 podala skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR návrh na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se
doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Návrhem napadený zákon č.
34/1995 Sb. doplnil ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb. tak,
že vyloučil zápočet určitých dob služeb do doby konání služby
rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši.
V přechodném ustanovení k úpravě účinné od 1. dubna 1995 dále
stanovil, že do nového vyměření výsluhového příspěvku, tj.
nejpozději do 31. října 1995, se jeho výplata pozastavuje (§ 37a).

Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že zákon č. 34/1995
Sb. je v rozporu s Ústavou České republiky a s Listinou základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Jmenovitě je vytýkána ta
skutečnost, že napadený zákon č. 34/1995 Sb. porušuje ústavní
zásadu rovnosti občanů před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny. Podle
čl. 28 Listiny mají občané právo na spravedlivou odměnu za práci,
jejíž součástí jsou, pokud jde o vojáky, též peněžité dávky
- výsluhový příspěvek, odchodné a úmrtné. Ve výsluhovém příspěvku
se promítají spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně
ztížené pracovní podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve
srovnání s občanskými zaměstnanci. Výsluhový příspěvek je dávka,
která se podle § 33 odst. 2 zákona č. 76/1959 Sb. posuzuje podle
zákona o sociálním zabezpečení. To znamená, že nárok na tuto dávku
nezaniká uplynutím času a že se promlčuje pouze nárok na výplatu
jednotlivých dávek nebo jejich částí (§ 97 zák.č. 100/1988 Sb.,o
sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Právo na
spravedlivou odměnu za vykonanou práci může být omezeno jen
zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), který musí platit stejně pro
všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3
Listiny), a nesmí znamenat diskriminaci kteréhokoliv jednotlivce
nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 3 odst.
1 Listiny).
Z hlediska ústavnosti je dále podle názoru navrhovatelů
podstatné, že napadený zákon má zpětnou účinnost, neboť počínaje
1. dubnem 1995 odnímá určité skupině občanů České republiky na
základě zákona nabytý nárok na výsluhový příspěvek. Zákon č.
34/1995 Sb. se zpětnou účinností reglementuje samotný vznik nároku
na nepromlčitelný výsluhový příspěvek a odnímá, resp. snižuje
nároky z něho vzešlé. Z definice pravé a nepravé retroaktivity
právních norem, obsažené v nálezu ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/94,
vyplývá, že v případě zákona č. 34/1995 Sb. jde o retroaktivitu
pravou, která je v právním státě zakázána.

Navrhovatelé dále upozorňují na skutečnost, že sama vláda
České republiky svým usnesením ze dne 21. prosince 1994, č. 729
vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu napadeného
zákona.

Zákon č. 34/1995 Sb., dle jejich názoru, se zpětnou účinností
ruší zákonným způsobem nabytá práva.

Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje
zákon č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb.,
o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších
předpisů, zrušit.
Ia/2
Návrh na zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, podala skupina čtyřicetidvou
poslanců, kteří ze svých řad pověřili zastupováním v řízení před
Ústavním soudem JUDr. J. O.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu ve
smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ani pro zastavení řízení podle
§ 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69
citovaného zákona zaslán Parlamentu České republiky s výzvou
k vyjádření. Vzhledem k zamítavému stanovisku vlády České
republiky k poslaneckému návrhu napadeného zákona č. 34/1995 Sb.
byl požádán její předseda o jeho zaslání Ústavnímu soudu. V rámci
zajišťování dalších listinných důkazů ve smyslu § 42 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal Ústavní soud stanoviska příslušných
ministerstev, tzn. obrany, vnitra, spravedlnosti a práce
a sociálních věcí, v nichž se měla vyjádřit k vlastní povaze
činnosti osob vyjmenovaných v § 33 odst. 9 písm. a) až g)
zák.č.76/1959 Sb., ve znění zák.č. 34/1995 Sb., vyžádáno bylo též
stanovisko prozatímního ředitele Bezpečnostní informační služby.

V průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba
důkazně doplnit ještě určitá tvrzení navrhovatelů, proto vyzval
jejich zástupce k potřebnému doplnění.

Zástupce navrhovatelů ve svém vyjádření konstatoval, že
tvrzení vztahující se k výsluhovému příspěvku se týká celé množiny
vojáků, to znamená včetně podmnožiny vojáků, které uvádí zákon č.
34/1995 Sb. v čl. I. bodě 1, písm. a) až g), rozlišování vojáků
pro účely jejich nároku na výsluhový příspěvek neprovedla skupina
poslanců, ale napadený zákon. Zástupce navrhovatelů dále
zdůraznil, že příspěvek za službu byl zaveden zákonným opatřením
předsednictva Národního shromáždění č. 165/1964 Sb. a změněn
zákonem č. 165/1978 Sb. Jeho pozdější další novelizace byla
provedena zákonem č. 226/1992 Sb., který též změnil jeho označení
na výsluhový příspěvek. Před novelizací zákonem č. 34/1995 Sb.
měli na výsluhový příspěvek za stanovených podmínek nárok všichni
vojáci propuštění ze služebního poměru bez ohledu na jejich
služební zařazení, protože pro to nebyl, vzhledem k povaze jejich
služby, opodstatněný důvod. Výsluhový příspěvek měl a má plnit
funkci výsluhového důchodu, protože se vždy vycházelo z toho, že
služba vojáků z povolání nemůže být a není - stejně jako je tomu
i v jiných armádách - jejich celoživotním povoláním (až na
výjimky). U propuštěných vojáků z povolání jim měl a má jejich
výsluhový příspěvek, poskytovaný do 60 let jejich věku, pomoci,
aby v jejich dalším zaměstnání v civilním životě nedošlo
k podstatnějšímu poklesu jejich výdělku a životní úrovně.

Protože se zákon č. 34/1995 Sb. vztahuje i na ty vojáky
zařazené do kategorie podle jeho čl. I, bodu 1. písm. a) až g),
kteří byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb.
a vykonávali službu po 13. květnu 1992, uvádí se ve vyjádření
souhrn právních předpisů, které omezovaly nebo jinak modifikovaly
práva vojáků, jimž při propuštění ze služebního poměru příslušel
nárok na výsluhový příspěvek, to ve srovnání s občanskými
zaměstnanci.
Ia/3
Rekapitulace vyžádaných stanovisek

A) Parlament České republiky

Parlament ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. uvedl, že je
třeba vycházet z důvodové zprávy k napadenému zákonu, která se
odvolává na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle tohoto
ustanovení byla Komunistická strana Československa zločinnou
a zavrženíhodnou organizací obdobně jako další organizace založené
na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování
lidských práv a demokratického systému. Touto další organizací
byla nepochybně i tajná služba komunistického režimu. Z uvedeného
důvodu bylo navrženo, aby doba služby ve vybraných složkách
a funkcích nebyla nadále započítávána pro účely přiznání
a stanovení výsluhového příspěvku, a to obdobně jako u bývalých
příslušníků SNB, resp. Policie České republiky. Návrh zákona
současně předpokládal, že dosud přiznané výsluhové příspěvky budou
co do základu, tak i jejich výše uvedeny do souladu s nově
stanoveným zápočtem doby služby.
K námitce navrhovatelů, že napadený zákon je retroaktivní, se
ve vyjádření Parlamentu ČR uvádí, že citovaný zákon vychází
důsledně z principu, podle něhož vztahy hmotného i procesního
práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují
zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po
jeho účinnosti se však řídí právem novým. Citovaný zákon nemá
retroaktivní účinky, neboť nepopírá, resp. nezrušuje platnost
předchozích právních vztahů ani nestanoví povinnost vracet již
vyplacené příspěvky.
Pokud jde o námitku navrhovatelů, že v souvislosti s přijetím
předmětného zákona nebyly prokázány důvody pro omezení výhod
určité skupině osob, odkazuje se ve vyjádření Parlamentu na výše
uvedenou důvodovou zprávou, jakož i těsnopisecký záznam ze schůze
Poslanecké sněmovny. Těsnopisecký záznam ze schůze Poslanecké
sněmovny (tisk č. 1463) uvádí k problematice odůvodnění menších
výhod určité skupině osob následující skutečnosti:

"Dalšími organizacemi ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č.
198/1993 Sb. jsou mimo jiné nepochybně i tajné služby
komunistického režimu, a to jak v bývalé Československé lidové
armádě, tak u všech složek ministerstva vnitra, federálního
ministerstva a podobně. Současná úprava zákona o služebním poměru
vojáků stanoví povinnost započíst dobu služby i v těchto
organizacích pro účely přiznání a stanovení výše peněžních
náležitostí. Navrhovaná úprava se týká pouze těch, kteří pracovali
nebo byli ve služebním poměru a sloužili v těchto organizacích.
Záměrem předkladatelů je odpočet těchto dob s tím, že pokud
některý z vojáků celou dobu sloužil v takové složce, neměl by mít
nárok na žádné peněžní výhody, pokud odešel do civilu."

V závěru svého vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké
sněmovny stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že
přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním
pořádkem České republiky a naším právním řádem.

Ve vyjádření Parlamentu ČR k doplněnému návrhu skupiny
poslanců se konstatuje, že toto doplnění obsahuje pouze takové
údaje, které byly a i v současné době jsou obecně známy, neboť
vyplývají z platných právních předpisů, a které byly tudíž vzaty
při zpracování návrhu předmětného zákona v úvahu. Zvláště pak se
upozorňuje na skutečnost, že doplnění neobsahuje naproti tomu
žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že
k uvedenému mimořádnému ztížení pracovních podmínek a k osobnímu
omezení zmíněných osob došlo právě v důsledku přijetí předmětného
zákona. Uváděná dřívější, resp. ani současná ztížení pracovních
podmínek a osobní omezení zmíněných osob nemohou být adekvátním
důvodem pro trvalé a navždy neměnné přiznání výsluhového příspěvku
a jiných náležitostí.
B) Vláda České republiky

Vláda ČR svým usnesením ze dne 21. prosince 1994 č. 729
k poslaneckému návrhu napadeného zákona, přijala stanovisko,
v němž se uvádí, že vláda s návrhem nevyslovila souhlas, a to
z následujících důvodů:

- Přijetí navrhované právní úpravy by znamenalo nepřímou
novelizaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
neboť doby služby uvedené v čl. I návrhu jsou potvrzeny
v ustanovení § 30 tohoto zákona.

- Zákon č. 76/1959 Sb. umožňuje souběh výsluhového příspěvku
a důchodu s tím, že podle volby náleží buď příspěvek nebo důchod
a zápočet doby služby je pro obě dávky stejný. Předkládaný návrh
souvztažnost uvedeného zákona s předpisy o sociálním zabezpečení
zcela pomíjí.

- Podle zákona č. 226/1992 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon
č. 76/1959 Sb., se příspěvky za službu, na něž vznikl nárok před
účinností této novely, tj. před 13. květnem 1992, považují za
výsluhové příspěvky v té výměře, ve které byly přiznány. Nelze
proto v návrhu přechodného ustanovení nově posuzovat zápočet
doby služby na výsluhový příspěvek s tím, že vojákovi byl podle
dosavadních předpisů vyměřen příspěvek vyšší nebo při novém
přepočtu doby by nenáležel, když tento příspěvek se považuje již
za přiznaný.

C) Ministerstvo obrany České republiky

Ze stanoviska ministra obrany především vyplynulo, že
provedenou revizí spisových a archivních fondů Ministerstva obrany
nebyly zjištěny interní předpisy, které by obsahovaly pracovní
charakteristiky jednotlivých skupin vojáků z povolání, kterých se
napadený zákon dotýká .

K jednotlivým skupinám vojáků z povolání, uvedeným v ust. §
33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění po provedené novelizaci
zákonem č. 34/1995 Sb., ze zmíněného stanoviska vyplývá:

1. § 33 odst. 9. písm. a)

V rámci organizační struktury bývalé vojenské kontrarozvědky
(VKR) nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž náplně činnosti
náleželo organizování a provádění kontrarozvědné činnosti, ale též
útvary, které se na plnění úkolů kontrarozvědné ochrany přímo
nepodílely (např. výkon administrativní a finanční služby,
materiálnětechnické zabezpečení). Podle názoru ministra obrany se
ust. § 33 odst. 9 písm. a) plošně vztahuje na všechny vojáky
z povolání, kteří sloužili v ozbrojených silách se zařazením ve
VKR, tj. i na vojáky z povolání zařazené ve VKR ve funkcích
týlového a administrativního charakteru, zejména na úseku
logistického, finančního, personálního, analytického
a administrativního zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem
kontrarozvědné činnosti. Citované zákonné ustanovení nezohledňuje
rovněž případy, kdy voják byl na pracovišti nebo ve funkci
s kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen, avšak z důvodu
vyslání ke studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou činnost
fakticky nevykonával.

Pokud se jedná o charakteristiku činnosti bývalé VKR, vyplývá
např. z předpisu Hlavní správy VKR (HS VKR) čj. 0071/19-1983,
předpisu HS VKR čj. 0040/19-1985.

2. § 33 odst. 9 písm. b)

Zákon č. 34/1995 Sb. zde používá neexistující právní pojem,
protože "útvar rozvědky Československé lidové armády" fakticky
v organizační struktuře bývalé ČSLA nebyl nikdy zřízen. Výkladem
organizačních řádů ohledně charakteru prováděných činností lze
dovodit, že zákonodárce měl na mysli zpravodajskou správu
Generálního štábu Československé lidové armády (ZS GŠ ČSLA), která
svými útvary a jednotkami ČSLA průzkum prováděla. ZS GŠ ČSLA byla
organizačními řády charakterizována jako orgán pro řízení
vojenského zpravodajství. Náplň činnosti náčelníka ZS GŠ ČSLA byla
zakotvena v čl. 15 Organizačního řádu Federálního ministerstva
národní obrany v míru (Všeob-Ř-10 ev. č. 000003).Na nižší úrovni
organizační struktury bývalé ČSLA ještě působili ve smyslu Řádu
vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR zpravodajští náčelníci pluku.

3. § 33 odst. 9 písm. c)

Vzhledem ke skutečnosti, že Hlavní politická správa bývalé
ČSLA (HPS ČSLA) a její podřízené součásti měly vlastní spisový
a archivní režim, nejsou její písemnosti již 25 let archivně
zpracovány. Základní charakteristiku a hlavní úkoly HPS ČSLA lze
dokumentovat za pomoci předpisu Všeob-Ř-10. Podle jeho čl. 28 byla
HPS ČSLA nejvyšším politickým orgánem ČSLA. Pracovala s právy
oddělení ústředního výboru KSČ. Ve své činnosti se řídila
usneseními sjezdů strany, stanovami strany, usneseními
a směrnicemi ÚV KSČ. Za veškerou svou činnost odpovídala ÚV KSČ.
HPS ČSLA plnila konkrétně úkoly uvedené v příloze č. 1.1)

Pokud jde o politické oddělení ministerstva národní obrany,
bylo ve smyslu čl. 29 Všeob-Ř-10 politickým orgánem pro řízení
a provádění veškeré stranickopolitické práce, zejména pro jednotné
a přímé řízení základních organizací KSČ a SSM na ministerstvu
(kromě organizací KSČ a SSM ZS GŠ). Ve své činnosti se řídila
usnesením sjezdů a stanovami KSČ, usneseními a směrnicemi ÚV KSČ,
směrnicemi a pokyny náčelníka HPS ČSLA, usneseními konferencí
komunistů ministerstva.
Povinnosti zástupce velitele pro politickovýchovnou práci
(pro politické věci), na úrovni pluku, praporu a roty, vymezoval
Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR (Zákl-Ř-1/4). Obecná
charakteristika činností zástupců velitelů pro politické věci na
příslušných úrovních byla v čl. 69., 111., 121. Řádu provedena
v podstatě shodně. Odpovídali v míru a za války za organizaci
a stav politické práce u příslušného útvaru, za práci spojenou
s politickou i vojenskou výchovou vojáků, za upevňování morálně
politického stavu a vojenské kázně, rovněž tak za účinnost
politické práce; byli podřízení příslušnému veliteli útvaru.

4. § 33 odst. 9 písm. d) - g)

Příslušníci uvedení v § 33 odst. 9 písm. d) - g) zák.č.
76/1959 Sb., ve znění napadeného zákona č. 34/1995 Sb., nepatří do
působnosti Ministerstva obrany, proto se ministr obrany nemohl
vyjádřit k jejich pracovním charakteristikám.

Ve stanovisku ministra obrany se dále uvádí, že politická
příslušnost (členství v KSČ a SSM) nebyla výslovně zákonným
požadavkem či podmínkou pro výkon jakékoliv funkce v ČSLA.
Požadavek politické angažovanosti však byl zakotven v zákoně č.
76/1959 Sb. do r. 1991. Promítal se v ustanovení § 23 jako jedna
z podmínek vzniku služebního poměru, v ustanovení § 5 odst. 2 jako
jedna z podmínek jmenování nebo povýšení do vyšších hodností
a v ustanovení § 10 odst. 1 jako jedna z podmínek pro ustanovování
vojáků do funkcí. K odstranění politického aspektu ve služebním
poměru vojáků z povolání došlo až zákonem č. 228/1991 Sb.
a zákonem č. 226/1992 Sb. Politická angažovanost tak byla do té
doby významným kritériem hodnocení vojáků z povolání a tím
i kritériem pro další průběh služby.
V souvislosti s poskytováním výsluhového příspěvku upozornil
dále ministr obrany na Doporučení Mezinárodní organizace práce
(MOP) č. 68/1944, dotýkající se služebního poměru, tj. aby při
propuštění z tohoto poměru byl poskytován příspěvek podle délky
služby, jakož i na Úmluvu č. 158/1982 o skončení pracovního
poměru, která se vztahuje na všechna odvětví hospodářské činnosti
a na všechny zaměstnance. Podle čl. 12 citovaného Úmluvy se
propuštěným vojákům z povolání zabezpečuje nárok na odchodné
a jiné podobné dávky, jejichž částka se stanoví se zřetelem na
délku trvání služebního poměru.

Pokud se jedná o počet osob, jichž se napadený zákon dotýká
z pohledu MO ČR, toto pozastavilo výplatu výsluhového příspěvku
u 2.024 dotčených.
D) Ministerstvo vnitra České republiky

V odpovědi ministra vnitra na žádost Ústavního soudu se
uvádí, že pracovní charakteristiky příslušníků Sboru národní
bezpečnosti dotčených ustanovením § 33 odst. 9 písm. d) zákona
č.76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., nebyly v písemné
formě vedeny. Velmi složitě a toliko plošně je lze odvodit
z interních předpisů vydávaných k činnosti složky Státní
bezpečnosti. Na základě získaných informací, zejména z tehdejších
interních norem byly tyto funkce vymezeny rozkazem ministra vnitra
(RMV) č. 21 ze dne 9. března 1995. Vymezení bylo o to složitější,
že pojem "úsek", uvedený v § 33 odst. 9 písm. d), není totožný
s pojmem "útvar", běžně užívaným v interních právních normách
bývalého Federální ministerstva vnitra. Proto citovaný rozkaz
ministra vnitra vylučuje ty funkce, které, ač byly zařazeny
v příslušném útvaru zaměřeném na kontrarozvědnou a rozvědnou
činnost, prokazatelně, vzhledem k jejich náplni, tuto činnost
nemohly zahrnovat. Analogickým způsobem bylo postupováno při
výkladu pojmu "politickovýchovné činnosti", ve smyslu § 153 odst.
2 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb.,
čemuž odpovídalo znění § 33 odst. 9 písm. e) zákona č. 76/1959
Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb. I zde se vycházelo ze
skutečnosti, že příslušník byl zařazen na příslušném útvaru, který
se politickovýchovnou činností zabýval s přihlédnutím k tomu, zda
politickovýchovnou činnost s ohledem na své funkční zařazení
skutečně vykonával. Jak v předchozím případě [písm. d)], tak
i zde, [písm. e) ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb.], je
výčet funkcí podle názoru ministra vyčerpávající.

Ve smyslu přílohy citovaného rozkazu, která konkretizuje
ustanovení § 153 odst. 2 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., ve znění
zákona č. 33/1995 Sb., jemuž koresponduje obsahově ustanovení §
33 odst. 9 písm. d), zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č.
34/1995 Sb. se za příslušníka SNB zařazeného ve složce StB na
úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením považuje
příslušník zařazený v útvarech uvedených v příloze č. 2.

Do kategorie osob dle písmene e) ve smyslu § 33 odst. 9
zákona č. 76/1959 Sb. spadají podle citovaného RMV č. 21/1995
příslušníci SNB zařazení v politickovýchovné správě (útvaru) FMV,
MV ČR nebo MV SR přímo vykonávající politickovýchovnou činnost,
jestliže přímo vykonávali tuto činnost, zabezpečovanou správami,
dále uvedenými v příloze RMV č. 21/1995.

Kategorie osob podle § 33 odst. 9, písm. d)

RMV č. 54/1972 obsahující "Směrnice pro zpravodajskou
činnost čs. kontrarozvědky" vymezil jako základní poslání tohoto
orgánu ochranu socialistické společnosti a státního zřízení,
bezpečnosti a obranyschopnosti ČSSR, socialistické ekonomiky,
bezpečnosti čs. občanů a jejich práv před činností zahraničních
a vnitřních nepřátel (dále viz příloha č. 3).1)

Pokud šlo o boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, ten se řídil
RMV č. 10/1975, jenž byl posléze nahrazen rozkazem RMV č.
43/1980. Ve smyslu citovaného rozkazu č. 43/1980 patřilo k jeho
obsahu zejména provádění a organizování kontrarozvědných opatření
k předcházení a zamezování vlivu ideologické diverze vedené proti
ČSSR a zemím socialistického společenství, vyhledávání, odhalování
a dokumentace protistátní činnosti osob, provádějících v objektech
vymezených ke kontrarozvědné ochraně nepřátelskou činnost proti
ČSSR ve spojení s nepřátelskými organizacemi v zahraničí, jakož
i pravicovými a antisocialistickými silami uvnitř státu.

RMV č. 39/1980 pokrýval činnost správy kontrarozvědky pro boj
proti vnějšímu nepříteli.

Kontrarozvědná činnost na úseku ochrany ekonomiky podléhala
RMV č. 41/1980.

To, co bylo charakteristické pro činnost příslušníků SNB
zařazených ve složce StB na úseku kontrarozvědném, platí podle
vyjádření ministra vnitra i pro činnost těchto příslušníků, pokud
byli zařazeni na úseku rozvědném.

Kategorie osob podle § 33 odst. 9 písm. e), f)

Odbor a oddělení pro politickovýchovnou práci [písm. e)]
podle znění RMV 21/95 představovaly organizační složky struktury
politickovýchovného aparátu VB, pro jehož činnost platilo nařízení
ministra vnitra (NMV) č. 18/1972. Zmíněný odbor, zřízený na úrovni
hlavního velitelství VB MV ČSR a MV SSR, zejména řídil propagandu
marxisticko-leninského učení, vnitřní a zahraniční politiky KSČ,
poskytoval metodickou pomoc při provádění politické výuky,
organizoval a prováděl školení politickovýchovného aparátu; řídil
a kontroloval činnost oddělení pro politickovýchovnou práci na
správách VB a městských správách VB a zástupců náčelníků pro
politickovýchovnou práci na okresních odděleních VB a poskytoval
jim praktickou pomoc (čl. II bod 12.). Oddělení pro
politickovýchovnou práci zřízené na správách VB, Městských
správách VB, plnilo věcně tytéž úkoly jako odbor na úrovni HV VB
MV ČSR a MV SSR, v relaci ke své úrovni působení.

Pokud jde o zástupce náčelníka (velitele) pro
politickovýchovnou práci, ten ve smyslu čl. II bodu 14., na úrovni
OVB, OOVB a školy VB, zejména vychovával příslušníky k naprosté
oddanosti KSČ, vlasti a lidu k proletářskému internacionalismu,
nesmiřitelnosti k buržoazní ideologii, k vysoké odpovědnosti při
plnění služebních povinností, k přesnému plnění rozkazů,
k důslednému dodržování socialistické zákonnosti, vysoké revoluční
bdělosti a ostražitosti.

Ustanovení § 33 odst. 9, písm. f) zákona č. 76/1959 Sb.
výslovně nedopadá na náčelníka (velitele), který stál nad svým
zástupcem pro politickovýchovnou práci.

Své místo ve struktuře politickovýchovného aparátu VB měla
i správa pro politickovýchovnou práci (NMV č. 18/1972), resp.
správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační
činnost FMV, zřízená NMV č. 28/1977. Mezi hlavní úkoly správy
zejména patřilo, podle zásad pro politickovýchovnou práci
schválených předsednictvem ÚV KSČ, zabezpečovat úkoly ministra
vnitra ČSSR při řízení politickovýchovné práce ve SNB; základním
principem této činnosti bylo přímé, individuální politickovýchovné
působení pracovníky politickovýchovného aparátu SNB na příslušníky
v určených útvarech SNB. Dále pomáhala orgánům a organizacím KSČ
v určených útvarech SNB při provádění stranickopolitické práce,
zejména při uplatňování vedoucí úlohy strany v podmínkách SNB
a při plnění úkolů bezpečnostní politiky atd. Zásadám práce tohoto
aparátu SNB odpovídaly i zásady pro výběr kádrů, které v něm
pracovaly. Ve smyslu NMV č. 22/1972 se výběr prováděl z politicky
vyspělých, třídně uvědomělých a Komunistické straně Československa
oddaných příslušníků SNB, z členů KSČ, kteří osvědčili ideovou
pevnost a internacionální věrnost, zejména v krizovém období let
1968-1969, působili v roce 1970 v pohovorových komisích pro očistu
strany a trvale se aktivně angažovali za politiku strany.

Jak uvádí ministr vnitra, z předkládané dokumentace je
zřejmé, že nelze konstatovat mimořádné ztížení pracovních podmínek
inkriminovaných tří kategorií příslušníků SNB oproti ostatním
příslušníkům. Určitou výjimku by mohli, podle jeho názoru,
představovat příslušníci SNB, kteří plnili rozvědné úkoly
v zahraničí bez krytí, tedy se změněnou identitou, tzv.
nelegálové. V zásadě lze říci, že riziko ohrožení života nebo
zdraví, jiná závažná rizika, psychická zátěž apod., byly
srovnatelné u všech příslušníků SNB zařazených ve stejném, resp.
srovnatelném typu funkcí, bez ohledu na složku, v níž byli
zařazeni. Srovnávání s pracovními podmínkami občanských pracovníků
není podle názoru dožádaného ministra účelné, a to se zřetelem ke
skutečnosti, že jednou ze zákonných podmínek pro poskytování
příspěvku za službu (výsluhového příspěvku) je skončení služebního
poměru, nikoliv poměru pracovního.

Ministr vnitra též potvrdil, že splnění podmínky celkové
politické angažovanosti bylo důsledně požadováno od všech
příslušníků SNB, bez ohledu na zastávanou funkci a dosaženou
hodnost. To nesporně vyplývá nejen z obecně závazných právních
předpisů (zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků
SNB) ale i z interních instrukcí. Bývalý ministr vnitra ČSR J. O.
ve svém vystoupení při odůvodnění vládního návrhu zákona č.
63/1983 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 100/1970 Sb., na
9. společné schůzi sněmoven FS ČSSR ze dne 14.6.1983 mimo jiné
uvedl: "...za uplynulých 12 let byla zcela provedena generační
obměna příslušníků SNB a očista SNB od těch, kteří se v době
společenské krize 1968-1969 vážně zpronevěřili služební přísaze,
ústavě a zákonům ČSSR. Výrazně se upevnilo třídní a politické
složení SNB. Ve SNB je dnes 75% příslušníků, kteří před přijetím
do bezpečnostního aparátu pracovali jako dělníci a družstevní
rolníci. K dnešnímu dni je z řad příslušníků SNB 76% členů
a kandidátů KSČ a u složky StB 84%." Ohledně členství v SSM lze
konstatovat slovy ministra vnitra, že v praxi každý věkově mladší
příslušník SNB byl členem této organizace, neboť na uvedenou
skutečnost byl kladen důraz již při výběru a v průběhu přijímacího
řízení. Právě tak lze konstatovat, že tzv. politické vzdělání
(absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu, nástavbového
studia VUML a dalších kurzů KSČ až po postgraduální studium na
Vysoké škole politické ÚV KSČ nebo Vojenské politické akademii
Klementa Gottwalda) bylo, byť diferencovaně, stanoveno jako
kvalifikační předpoklad pro výkon všech funkcí ve SNB. Striktní
stanovení podmínky (de facto) členství v KSČ lze z povahy věci
předpokládat pro obsazování funkce zástupce náčelníka (velitele
pro politickovýchovnou práci ve smyslu § 33 odst. 9 písm. f)
zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb.

V závěru svého stanoviska ministr vnitra sdělil, že počty
osob, které jsou zákonem č. 34/1995 Sb. dotčeny, nejsou
Ministerstvu vnitra známy, vzhledem ke skutečnosti, že MV (ani
jeho právní předchůdce) těmto osobám výsluhový příspěvek
nevyměřovalo.

E) Ministerstvo spravedlnosti České republiky

Náplň práce funkcionářů SNV uvedených v § 33 odst. 9, písm.
g) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění napadeného zák. č. 34/1995 Sb.,
jakož i podmínka politické angažovanosti těchto osob k výkonu
jejich činností se uvádí z Rozkazu ministra spravedlnosti č.
22/1973 o zřízení politickovýchovného aparátu Sboru nápravné
výchovy ČSR, jmenovitě z jeho přílohy: Směrnice pro činnost
politickovýchovného aparátu Sboru nápravné výchovy.

Politickovýchovný aparát SNV byl vytvářen z řad členů KSČ,
kteří pevně stáli na pozicích marxismu-leninismu a proletářského
internacionalismu, svými stranickými zkušenostmi, politickými
a odbornými kvalitami dávali záruku angažovaného uplatňování
politiky strany a úspěšného plnění poslání politickovýchovného
aparátu SNV. Ustanovení pracovníků tohoto aparátu do funkcí
a jejich odvolání prováděli odpovědní služební funkcionáři
s kádrovou pravomocí, po schválení příslušnými stranickými orgány
podle kádrové nomenklatury.

Ve struktuře politickovýchovného aparátu SNV působili
příslušníci SNV zařazení jak ve funkcích zástupce náčelníka správy
pro politickovýchovnou práci, kteří byli zároveň náčelníkem odboru
pro politickovýchovnou práci, tak zástupce náčelníka útvaru pro
politickovýchovnou práci (k náplni činnosti zmíněného odboru viz
příloha č. 4; k činnosti zástupce náčelníka útvaru viz příloha č.
5 - 1)
Z citovaného Směrnice dále vyplývá, že ust. § 33 odst. 9
písm. g) zákona č. 76/1959 Sb. výslovně nedopadá na náčelníky
útvaru SNV pro politickovýchovnou práci, ale pouze na jejich
zástupce.
Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření sdělil, že napadený
zák. č. 34/1995 Sb. se týká 18 bývalých zaměstnanců nynější
Vězeňské služby.

F) Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky

Ministr práce a sociálních věcí ve svém stanovisku sdělil, že
ocenění vyšší náročnosti činností vykonávaných příslušníky
ozbrojených sil, spočívající zejména v ohrožení jejich života

a zdraví, jakož i v rozdílech mezi služebním a pracovním poměrem,
bylo a je i podle platných předpisů vyjádřeno zvláštními formami
(příplatky, zvýšený platový tarif). Pokud jde o výsluhový
příspěvek, ten nemá přímou vazbu na vykonávanou činnost, což je
mimo jiné zřejmé i ze skutečnosti, že je poskytován až po skončení
služebního poměru. Výsluhový příspěvek nebyl součástí tzv.
služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků
ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii
peněžního příjmu, motivovanou do určité míry sociálními důvody
(ztráta odbornosti získané pro služební účely, obtížnější
vyhledávání nového zaměstnání v civilních sektorech po skončení
služebního poměru).

V závěru svého stanoviska ministr práce a sociálních věcí
zdůraznil dosah práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv
a svobod. Citované ustanovení Listiny zaručuje právo na
spravedlivou odměnu za práci zaměstnancům a nikoliv občanům. Je
zřejmé, že jde o odměnu za práci v průběhu zaměstnaneckého vztahu,
ať již ve služebním nebo pracovním poměru. Právo zakotvené v tomto
článku nelze proto rozšiřovat na plnění poskytované po skončení
zaměstnaneckého vztahu.

G) Bezpečnostní informační služba České republiky

Prozatímní ředitel Bezpečnostní informační služby ČR (BIS ČR)
na dotaz Ústavního soudu konstatoval, že postavení BIS je v dané
věci zcela okrajové a specifické.

Z analýzy vývoje právní regulace činnosti BIS plyne, že
napadený zákon č. 34/1995 Sb. by se mohl z pohledu BIS dotknout
pouze těch příslušníků dřívější FBIS, kteří se nestali příslušníky
BIS ČR a kterým byl současně podle zákona č. 100/1970 Sb.,
o služebním poměru příslušníků SNB, přiznán příspěvek za službu.
Po schválení zákona č. 34/1995 Sb. proto BIS provedla vyhodnocení
jeho možných dopadů na bývalé příslušníky FBIS, kterým je
příspěvek za službu vyplácen. V této souvislosti bylo zjištěno, že
žádného příslušníka bývalé FBIS se napadený zákon č. 34/1995 Sb.
netýká. Příslušníků její nástupnické organizace, tj. BIS ČR, se
ani dotýkat nemůže.

H) Výzva k posouzení rozkazu ministra obrany č. 35/1995

V průběhu řízení došlo Ústavnímu soudu upozornění od JUDr. J.
O., aby Ústavní soud posoudil rozkaz ministra obrany č. 35/1995
o jednotné aplikaci ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve
znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu.

Podle názoru pisatele je rozkaz aplikován i na případy
(funkce), na které se nevztahuje. V čl. I, bodě 1 zák. č. 34/1995
Sb. se uvádí, že dobou konání služby rozhodnou pro nárok na
výsluhový příspěvek a jeho výši není doba služby vojáka ČSLA
zařazeného v HPS ČSLA, který přímo vykonával politickovýchovnou
činnost anebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro
politickovýchovnou práci nebo propagandisty [viz § 33 odst. 9,
písm. c) zák. č. 76/1959 Sb., ve znění novely č. 34/1995 Sb.].
Uvedená funkce v ČSLA neexistovala a ministr obrany provedl
v rozkaze výklad tak, že se za takového vojáka považuje voják
z povolání zařazený do funkce zástupce velitele (náčelníka) pro
politické věci na všech stupních. Ministr (ministerstvo) obrany
nemůže autonomně vykládat a provádět zákony, aniž k tomu byl
(bylo) výslovně zmocněn (zmocněno) zákonem podle čl. 79 odst. 3
Ústavy.
Ia/4
Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., nejprve zkoumal, zda zákon č. 34/1995 Sb. byl přijat a vydán
v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem.
Ze zprávy Parlamentu České republiky, jakož
i z těsnopiseckého záznamu ze schůze Poslanecké sněmovny (tisk č.
1463) je zřejmé, že napadený zákon č. 34/1995 Sb. navrhla
k přijetí jako novelu zákona č. 76/1959 Sb., o některých
služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, skupina
poslanců, kteří tak využili svého práva na zákonodárnou iniciativu
podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou
sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl.
106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl.
39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Schůze Poslanecké sněmovny
dne 8. února 1995, jejího 69. hlasování, se zúčastnilo 119
poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 88 poslanců, proti
se vyslovilo 19 poslanců a 12 poslanců se hlasování zdrželo.

Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl
dodržen, zákon byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny,
prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl
vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 7, ročník 1995, rozeslané dne
3. března 1995. Tímto dnem nabyl zákon č. 34/1995 Sb. platnosti.
Účinným se stal podle svého čl. II dnem 1. dubna 1995.

ČÁST Ib)
Ib/1
Dne 3.4.1995 podala skupina 41 poslance Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR návrh na zrušení zákona č. 33/1995 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 186/1992 Sb. a zákon č. 100/1970 Sb., oba
ve znění pozdějších předpisů.

Podle navrhovatelů je napadený zákon v rozporu s čl. 1 Ústavy
a čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl. 41 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

Skupina poslanců proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR
s účinností od 1. dubna 1995 zrušil zákon č. 33/1995 Sb. Poslanci
zároveň vyslovili souhlas, aby je v řízení před Ústavním soudem ČR
zastupoval poslanec JUDr. J. O.

Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 33/1995 Sb.
vychází z analýzy zákona a je odůvodněn takto: Příspěvek za službu
je právním nárokem policisty, jehož služební poměr skončil bez
jeho zavinění jeho uvolněním nebo propuštěním ze zdravotních,
služebních nebo organizačních důvodů. V příspěvku se promítají
spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně ztížené pracovní
podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve srovnání
s občanskými zaměstnanci. Jeho podstatou je přiměřená a částečná
náhrada za ucházející služební příjem a náleží všem policistům,
kteří splnili obecně stanovené zákonné podmínky.

Příspěvek za službu byl a je ve všech zákonech, které jej
upravují, koncipován jako nepromlčitelný nárok. Promlčení
podléhají pouze nároky na jednotlivá plnění z něho vyplývající.

Podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod mají občané
právo na spravedlivou odměnu za práci, jejíž meze mohou být
stanoveny jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv
omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují
stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Při stanovení těchto
podmínek se musí respektovat zásada rovnosti v právech a zákaz
diskriminace kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu
jejich "jiného postavení" (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud ČR v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 37/93 s odvoláním na
nález ÚS ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92 při výkladu ústavní zásady
rovnosti občanů před zákonem vyslovil právní názor, že "je věcí
státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než
jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro
veřejné blaho". Tato skutečnost však prokázána nebyla.

Zákon č. 33/1995 Sb. má zpětnou účinnost, neboť počínaje 1.
dubnem 1995 odnímá určité skupině občanů ČR na základě zákona
nabyté právo na příspěvek za službu. Podle nálezu Ústavního soudu
ČR sp.zn. Pl.ÚS 16/93 platí v ústavním pořádku ČR všeobecný zákaz
retroaktivity, odvozený ze zásad právního státu, k jehož
definičním znakům patří též princip právní jistoty a ochrany
důvěry občanů v právo.

V případě zrušení už uskutečněného zápočtu trvání služebního
poměru určité skupiny osob pro přiznání nepromlčitelného příspěvku
za službu a odnětí tohoto nároku na příspěvek už realizovaného je
důsledkem pravé retroaktivity zákona č. 33/1995 Sb., neboť
reglementuje jak samotný vznik právního vztahu, tak nároky z něho
vzešlé (Pl. ÚS 3/94).

Ustanovením čl. II zákona č. 33/1995 Sb. byla provedena
novelizace zákona č. 100/1970 Sb., a to upravením nároků na
příspěvek za službu ve Federální bezpečnostní informační službě.
Na služební poměr příslušníků FBIS se podle § 35 odst. 2 zákona č.
244/1991 Sb. přiměřeně vztahoval zákon č. 100/1970 Sb. Zákon č.
244/1991 Sb. však byl s účinností od 31.12.1992 zrušen zákonem č.
543/1992 Sb., takže i pro tento orgán a jeho příslušníky pozbyl
zákon č. 100/1970 Sb. platnosti.

Úprava právního poměru bývalých příslušníků zrušeného orgánu
je v rozporu se zásadami právního státu podle čl. 1 Ústavy, které
nepřipouštějí stanovit retroaktivitu právních norem a provádět
změny a doplnění neplatného zákona.

Zákon č. 33/1995 Sb. byl usnesen z podnětu skupiny poslanců
a vláda ČR svým usnesením č. 730 ze dne 21.12.1994 vyslovila
nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.

Zákon č. 33/1995 Sb. se zpětnou účinností ruší zákonným
způsobem nabytá práva, proto je třeba jej zrušit s účinností od
1. dubna 1995.

Ib/2
Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud ČR uvedený návrh k vyjádření
Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Její předseda PhDr. M. U.
potvrdil stanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené hlasováním
o návrhu zákona č. 33/1995 Sb. a zdůvodnil je následující
argumentací: "Důvodová zpráva k tomuto zákonu se odvolává na § 2
odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu, podle něhož byla Komunistická strana
Československa zločinnou organizací obdobně jako další organizace
založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly
k potlačování lidských práv a demokratického systému. Touto další
organizací byla podle důvodové zprávy nepochybně i tajná služba
komunistického režimu. Z tohoto důvodu bylo navrženo, aby doba
služby ve vybraných složkách a funkcích nebyla nadále započítávána
pro účely přiznání a stanovení příspěvku za službu." K namítané
retroaktivitě zákona předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že
citovaný zákon vychází důsledně z principu, že právní vztahy
hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva
starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby
účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem
novým. Citovaný zákon nezahrnuje a neupravuje též vznik právních
vztahů a nároky z nich vzniklé před jeho účinností, nýbrž pouze
stanoví do budoucnosti podmínky pro jejich přiznání a vyplácení.
Z uvedeného vyplývá, že citovaný zákon nemá retroaktivní účinky,
totiž nepopírá, resp. nezrušuje platnost předchozích právních
vztahů ani nestanoví povinnost vracet již vyplacené příspěvky.
V této souvislosti se předseda Poslanecké sněmovny odvolává na
nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Uvádí, že zákon byl
schválen potřebnou většinou poslanců dne 8. února 1995, podepsán
příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření ústředních orgánů,
kterých se aplikace zákona dotkla - Bezpečnostní informační služby
ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva obrany,
Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti a požádal je
o charakterizování činností, které vykonávali úředníci v dotčených
funkcích.

A) Bezpečnostní informační služba

Z vyjádření prozatímního ředitele Bezpečnostní informační
služby (dále jen "BIS") Ústavní soud zjistil, že po listopadu
1989 došlo v několika fázích k zásadním organizačním změnám
Federálního ministerstva vnitra (dále jen "FMV").

Kontrarozvědné úkoly státu postupně plnili příslušníci Úřadu
na ochranu ústavy a demokracie, později příslušníci Federální
bezpečnostní informační služby (dále jen "FBIS"). Oba tyto úřady
byly organizačními útvary FMV, jejichž příslušníci byli ve
služebním poměru příslušníků SNB podle zákona č. 100/1970 Sb.
Zákonem č. 527/1992 Sb. byla zřízena BIS ČR, která se stala
právním nástupcem FBIS, nikoliv FMV nebo SNB. Stejným zákonem byl
pro příslušníky BIS ČR upraven i jejich služební poměr. V tomto
zákoně spojil zákonodárce nárok na příspěvek za službu příslušníků
BIS ČR pouze s dobou trvání služebního poměru příslušníků SNB
zařazených v Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie či ve FBIS
nebo s dobou trvání služebního poměru příslušníka FBIS. Poslední
úprava je pak obsažena v nyní platném zákoně č. 154/1994 Sb.,
o Bezpečnostní informační službě České republiky.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený zákon č. 33/1995 Sb. se
dotýká pouze těch příslušníků bývalé FBIS, kteří se nestali
alespoň příslušníky BIS ČR a kterým byl současně podle zákona č.
100/1970 Sb. přiznán příspěvek za službu. Po schválení zákona č.
33/1995 Sb. BIS ČR provedla vyhodnocení jeho možných dopadů na
bývalé příslušníky FBIS, kterým je příspěvek za službu vyplácen.
Na základě tohoto zákona byl příspěvek za službu pozastaven pouze
3 příslušníkům bývalé FBIS. K provedení zákona č. 33/1995 Sb.
vydal ředitel BIS ČR rozkaz, kterým blíže konkretizoval osobní
rozsah funkcí uvedených v § 134 odst. 3 písmena a) a d) zákona č.
100/1970 Sb. Tento rozkaz podle sdělení prozatímního ředitele BIS
ČR důsledně sleduje výklad jediného kompetentního orgánu v této
věci - Ministerstva vnitra.
B) Ministerstvo práce a sociálních věcí

Z vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí bylo
zjištěno, že předpisy pro odměňování policistů, vydané do nabytí
účinnosti nařízení vlády č. 79/1994 Sb. měly resortní působnost,
vydávalo je bývalé FMV a Ministerstvo práce a sociálních věcí je
nemá i vzhledem ke stupni jejich utajení k dispozici. Totéž platí
o pracovních charakteristikách příslušných kategorií osob. Vyšší
náročnost činností vykonávaných policisty byla a také podle
platných předpisů je oceňována přímo v platu (příplatky, zvýšený
platový tarif). Příspěvek za službu nebyl součástí služebního
příjmu a není ani součástí platu podle platných předpisů. Nemá
přímou vazbu na vykonávanou činnost a poskytuje se až
v souvislosti se skončením služebního poměru. Jde o zvláštní
kategorii peněžního příjmu, její poskytování je zdůvodněno
převážně sociálními aspekty (obtížné vyhledávání nového zaměstnání
v civilních sektorech při skončení služebního poměru, ztráta
odbornosti získané pro služební účely).

C) Ministerstvo obrany

Ve vyjádření Ministerstva obrany se uvádí, že provedenou
revizí spisových a archívních fondů Ministerstva obrany nebyly
nalezeny interní předpisy, které by obsahovaly pracovní
charakteristiky jednotlivých skupin vojáků z povolání, u nichž
zákon č. 33/1995 Sb. vylučuje zápočet doby služby do doby konání
služby rozhodné pro nárok na příspěvek za službu a jeho výši.
K jednotlivým ustanovením zákona pak uvádí: - bývalá vojenská
kontrarozvědka ("VKR") byla v letech 1951 až 1990 podřízena
Ministerstvu vnitra a zařazena do jeho struktury jako III. správa
SNB. Personálně byla složena z vojáků z povolání, kteří byli
povoláni k plnění úkolů SNB při ochraně bojeschopnosti ozbrojených
sil. V rámci VKR nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž
náplně činnosti náleželo organizování a provádění kontrarozvědné
činnosti, ale též útvary, které se na plnění úkolů kontrarozvědné
ochrany přímo nepodílely (např. výkon administrativní a finanční
služby, materiálně technické zásobování).

Ustanovení § 153 odst. 2 písmeno b) zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebních poměrech příslušníků Policie ČR, ve znění zákona č.
33/1995 Sb., se plošně vztahuje na všechny vojáky z povolání,
kteří sloužili v ozbrojených silách se zařazením ve VKR.
Nerozlišuje mezi vojáky z povolání zařazenými ve VKR podle jejich
funkcí a povahy činnosti vykonávané v útvarech VKR.

Z hlediska právních následků ust. § 153 odst. 2 písmeno b)
zákona č. 186/1992 Sb. stejným způsobem dopadá i na vojáky
z povolání zařazené ve VKR ve funkcích týlového
a administrativního charakteru, zejména na úseku logistického,
finančního, personálního, analytického a administrativního
zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem kontrarozvědné
činnosti. Nezohledňuje rovněž případy, kdy voják byl na pracovišti
nebo ve funkci s kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen, avšak
z důvodu vyslání ke studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou
činnost fakticky nevykonával.

- Příslušníci vojenské rozvědky, podle dikce § 153 odst. 2 písmeno
c) zákona č. 186/1992 Sb. "...se zařazením v útvaru rozvědky
Československé lidové armády...", který fakticky v organizační
struktuře bývalé ČSLA nikdy nebyl zřízen. Lze dovodit, že
zákonodárce měl na mysli zpravodajskou správu Generálního štábu
ČSLA, která průzkum prováděla. Ústavnímu soudu byly zaslány
vnitřní předpisy, které stanoví některé povinnosti příslušníků
tohoto orgánu.

- Příslušníci Hlavní politické správy ČSLA. Ustanovení § 153 odst.
2 písmeno g) zákona užívá pro vymezení funkcí a činností nepřesné
označení. Požadované charakteristiky nelze Ústavnímu soudu
poskytnout, neboť Hlavní politická správa ČSLA měla vlastní
spisový a archívní režim. Sama prováděla skartaci písemností.
Vzhledem k tomu nejsou písemnosti HPS ČSLA od roku 1970 archivně
zpracovány a v současné době probíhá jejich studium Historickým
ústavem Armády ČR. Základní charakteristiku a hlavní úkoly HPS
ČSLA vymezují příslušné řády.

Přiložený Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR, který
platil v období od 1.10.1979 do 1.6.1992, dává dostatečný obraz
o náplni činnosti příslušníků HPS ČSLA. Mezi jinými stanovil např.
i povinnost zástupce velitele pluku pro politické věci, zástupce
velitele praporu pro politické věci i zástupce velitele roty pro
politické věci. Na příslušné úrovni byli povinni:

- organizovat a provádět politickou práci a zaměřovat ji na
semknutí příslušníků pluku (praporu, roty) kolem KSČ;

- vychovávat vojáky k bezmezné oddanosti socialistické vlasti,
KSČ...v duchu socialistického a proletářského internacionalismu,
nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií;

- vysvětlovat vojákům vedoucí a řídící úlohu KSČ;

- vychovávat vojáky k třídní nenávisti...;

- organizovat a provádět politické školení a informace, masovou
politickou práci;

- organizovat ideově teoretickou a metodickou přípravu vedoucích
skupin politického školení;

- řídit politickovýchovnou práci důstojníků a praporčíků,
formovat jejich pracovní, politické a morální kvality, osobně vést
výchovnou práci s důstojníky a řídit jejich marxisticko-leninskou
přípravu;

- navazovat a neustále udržovat styk s místními stranickými
a státními orgány.

Pro jednotnou aplikaci zákona vydal ministr obrany rozkaz,
kterým stanovil osobní rozsah ustanovení. Byl publikován v č.
35/1995 Věstníku Ministerstva obrany.

Stanovisko dále upozorňuje na Doporučení Mezinárodní
organizace práce č. 68/1944 a Úmluvu Mezinárodní organizace práce
č. 158/1982, které se vztahují na propuštěné vojáky, jímž se
zabezpečuje nárok na odchodné a jiné podobné dávky, jejichž částka
se stanoví se zřetelem k délce trvání služebního poměru. V této
souvislosti upozorňuje ministr obrany na stanovisko vlády obsažené
v jejím usnesení ze dne 21. prosince 1994.

D) Ministerstvo vnitra

Vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 6.11.1995 konstatuje, že
pracovní charakteristiky příslušníků SNB uvedených v novém znění
§ 153 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie ČR, nebyly v písemné formě vedeny. Velmi
složitě a toliko plošně je lze dovodit z interních předpisů
vydávaných k činnosti StB.

Přes výše uvedenou skutečnost však bylo nutné pro účely
aplikace zákona č. 33/1995 Sb. provést hlubokou analýzu všech
funkcí za účelem zjištění, zdali je splněna zákonem stanovená
podmínka výkonu služby ve složce StB na úseku s kontrarozvědným
nebo rozvědným zařazením. Na základě získaných informací zejména
z tehdejších interních norem bylo provedeno vymezení těchto funkcí
rozkazem ministra vnitra č. 21 ze dne 9. března 1995.

Vymezení bylo o to složitější, že pojem "úsek" uvedený
v citovaném zákoně není totožný s pojmem "útvar", běžně užívaným
v interních právních normách bývalého FMV. Proto rozkaz ministra
vnitra vylučuje ty funkce, které, ač byly zařazeny v příslušném
útvaru zaměřeném na kontrarozvědnou a rozvědnou činnost,
prokazatelně vzhledem k jejich náplni tuto činnost nemohly
zahrnovat. Analogickým způsobem bylo postupováno při výkladu pojmu
"politickovýchovná správa (útvar)" a "přímý výkon
politickovýchovné činnosti". I zde se vycházelo ze skutečnosti, že
příslušník byl zařazen na příslušném útvaru, který se
politickovýchovnou činností zabýval s přihlédnutím k tomu, zda
politickovýchovnou činnost s ohledem na své funkční zařazení
skutečně vykonával.

Ústavní soud ČR má k dispozici některá nařízení ministra
vnitra ČSSR. Tato nařízení charakterizují některé činnosti, jež
jsou předmětem posuzování.

Např. směrnice pro činnost politicko-výchovného aparátu
Veřejné bezpečnosti (příloha k nařízení ministra vnitra č.
18/1972) uvádí, že

* posláním politicko-výchovného aparátu je mimo jiné:
- vychovávat v duchu ideí marxismu-leninismu a proletářského
internacionalismu třídně uvědomělé a politicky vyspělé
příslušníky VB oddané KSČ, uznávající její politické ideje,
kteří budou respektovat a uplatňovat její vedoucí úlohu při
výstavbě a rozvoji socialistické společnosti;

* úkolem politicko-výchovného aparátu je především: - vychovávat
příslušníky VB k marxisticko-leninskému světovému názoru
a oddanosti věci komunismu, ideologickému upevnění jejich
názorů, k nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií, k rozvíjení
jejich lásky a oddanosti ke KSČ, proletářskému
internacionalismu...;
- vychovávat příslušníky k práci na základě pokrokových tradic
KSČ, k vysoké revoluční bdělosti a ostražitosti;
- rozvíjet vysokou ideovost a stranickost v odborné
bezpečnostní práci tak, aby každý příslušník VB se stal
přesvědčeným, uvědomělým a obětavým bojovníkem proti třídním
nepřátelům;
- vést příslušníky VB k plnění usnesení strany a vlády...;
- poskytovat pomoc orgánům a organizacím KSČ v součástech,
útvarech a školách VB;

* politicko-výchovný aparát plně při své práci respektuje
stanovy KSČ, usnesení sjezdů KSČ, jakož i usnesení ÚV KSČ
a územních orgánů strany;

* činnost politicko-výchovného aparátu VB je uskutečňována na
základě perspektivních a krátkodobých plánů vycházejících
z linie KSČ. Obsah těchto plánů je konzultován s příslušnými
územními orgány KSČ.

Hlavní úkoly správy pro politicko-výchovnou, vzdělávací,
kulturní a propagační činnost FMV (příloha č. 1 k nařízení MV ČSSR
č. 28/1977) stanoví mimo jiné, že

* správa pro politickou-výchovnou atd. práci plní tyto základní
úkoly:

- pomáhá orgánům a organizacím KSČ v určených útvarech SNB při
provádění stranickopolitické práce, zejména při uplatňování
vedoucí úlohy strany v podmínkách SNB;
- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy
příslušníků SNB včetně marxisticko-leninské přípravy... .

Zásady pro politicko-výchovnou práci ve Sboru národní
bezpečnosti (příloha č. 2 k nařízení MV ČSSR č. 28/1977) mimo jiné
stanovily:
* Politicko-výchovná práce ve SNB vychází z marxisticko-
leninské ideologie a z bezpečnostní politiky KSČ,

* Politicko-výchovný aparát SNB se ve své činnosti řídí
usneseními sjezdů KSČ, směrnicemi pro práci orgánů
a organizací KSČ ve SNB, usneseními stranických orgánů
a stranických konferencí...,

* Politicko-výchovný aparát SNB je složen z členů KSČ, kteří
pevně stojí na pozicích marxismu-leninismu a proletářského
internacionalismu, angažují se za politiku strany a svými
stranickými zkušenostmi, politickými, morálními a odbornými
kvalitami dávají záruku úspěšného plnění úkolů
v politicko-výchovné práci,

Povinností pracovníků politicko-výchovného aparátu SNB je
- důsledně plnit stranická usnesení a se znalostí věci v praxi
prosazovat požadavky bezpečnostní politiky strany;
- soustavně si osvojovat marxismus-leninismus, odborně se
vzdělávat a ideologicky upevňovat.
Organizační řád správy pro politicko-výchovnou, vzdělávací,
kulturní a propagační činnost FMV (příloha k rozkazu MV ČSSR č.
29/1978) mimo jiné stanovil úkoly této správy opět ve vztahu
k orgánům KSČ:

- připravuje podklady k rozpracování a aplikaci usnesení
vrcholných orgánů KSČ;

- organizuje a zabezpečuje propagaci a popularizaci SNB...
k hlavním úkolům, které pro SNB vyplývají z usnesení orgánů
KSČ;

- stanoví závaznou studijní literaturu a didaktické pomůcky
pro školy přímo podřízené a ve vymezeném rozsahu pro
jednotlivé složky rezortního vzdělávacího systému;

- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy
příslušníků SNB včetně marxisticko-leninské přípravy...
kontroluje průběh marxisticko-leninské přípravy a její
účinnost.

Dále byly stanoveny konrétní úkoly jednotlivým organizačním
útvarům správy ve stejných intencích.

E) Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti se k zaslanému návrhu na zrušení
zákona č. 33/1995 Sb. nevyjádřilo, zaslalo však své vyjádření
k návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. (Viz část Ia/3,
písm.E).) Na tomto místě je třeba pouze konstatovat, že náplň
práce politickovýchovného aparátu SNV byla stanovena jen velmi
obecně "Směrnicí pro činnost politickovýchovného aparátu SNV České
republiky" (příloha k rozkazu ministra spravedlnosti č. 22 z roku
1973), která dokumentuje úzkou spolupráci s aparátem KSČ a důraz
na prosazování jejich principů (výchova v duchu ideí
marxismu-leninismu, oddanost KSČ, nesmiřitelnost k projevům
buržoazní ideologie, boj proti třídnímu nepříteli atd.). Uplatnění
zákona se v rezortu Ministerstva spravedlnosti dotklo cca 18 osob.

F) Vláda České republiky

Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko vlády ČR k návrhu
napadeného zákona, které je přílohou usnesení vlády ze dne
21.12.1994 č. 730. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že nesouhlasí
s předloženým zněním návrhu zákona. Vedle věcných a legislativních
nedostatků vytýká návrhu, že "vychází ze situace, že až dosud se
otázkou redukce výhod pro příslušníky bývalé StB nikdo nezabýval.
To však neodpovídá skutečnosti. Již v roce 1990 byly na základě
zákona č. 169/1990 Sb. ustaveny občanské komise, které prověřovaly
příslušníky StB a vyjadřovaly se k jejich způsobilosti k dalšímu
výkonu služby. Příslušníci propuštěni na základě rozhodnutí
občanských komisí neměli nárok na odchodné, platové vyrovnání ani
příspěvek za službu. Předložený návrh novely nebere v úvahu
princip individuálního posuzování provedený občanskými komisemi
a nahrazuje jej plošným posuzováním bývalých příslušníků SNB
a policistů ve výkonu služby bez zkoumání míry individuálního
podílu na křivdách minulosti. Navrhovaná novela je rovněž
nesystémovým zásahem do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích."

Ib/3
Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, též zkoumal, zda zákon č. 33/1995 Sb. byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
Ze zprávy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,
jakož i z těsnopiseckého záznamu ze schůze Poslanecké sněmovny je
zřejmé, že napadený zákon č. 33/1995 Sb. navrhla k přijetí skupina
poslanců, kteří tak využili svého práva na zákonodárnou iniciativu
podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou
sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl.
106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl.
39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Schůze Poslanecké sněmovny
dne 8. února 1995, jejího 70. hlasování, se účastnilo 129
poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 93 poslanců, proti
přijetí zákona hlasovalo 23 poslanců a 13 poslanců se zdrželo
hlasování.
Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl dodržen.
Zákon byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem
republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve
Sbírce zákonů v částce č. 7, ročník 1995, rozeslané dne 3. března
1995. Tímto dnem nabyl zákon č. 33/1995 Sb. platnosti. Účinným se
stal podle svého čl. III dnem 1. dubna 1995.

ČÁST II.

Důvodové zprávy k napadeným zákonům, z nichž je zřejmý úmysl
zákonodárce, se odvolávají na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Podle tohoto ustanovení byla KSČ zločinnou a zavrženíhodnou
organizací, obdobně jako další organizace založené na její
ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských
práv a demokratického systému. Takovou organizací byla nepochybně
i tajná služba komunistického režimu a další organizace, útvary
a činnosti, založené na ideologii KSČ, jako byla Státní bezpečnost
(zejména její složky na úseku s kontrarozvědným a rozvědným
zařazením), Hlavní politická správa ČSLA, jakož i útvary
a činnosti zaměřené k tzv. politickovýchovné práci v bývalé ČSLA,
SNB či SNV.

Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. jsou v kontextu
s trendem vyjádřeným již v zákoně č. 198/1993 Sb., zákoně č.
451/1991 Sb., zákonech restitučních a dalších a tvoří spolu s nimi
systém právního vyrovnávání se s komunistickým režimem.

Stěžejní je v této souvislosti zákon č. 198/1993 Sb. Jak
konstatoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 19/93,
zákon hovoří o "spoluodpovědnosti těch, kteří komunistický režim
aktivně prosazovali". Osoby, vykonávající funkce označené
napadenými zákony, nepochybně aktivně prosazovaly komunistický
režim a jeho totalitní principy, bez ohledu na to, zda byly členy
KSČ nebo ne a také v zásadě bez ohledu na to, zda byly přímo
důležitým, zásadním a určujícím činitelem, či pouze nástrojem
(zcela jistě vědomým) nebo i svého druhu zajatcem těch, kteří
režim aktivně prosazovaly. Jak vyplývá z výše citovaných dokumentů
měly to "v náplni práce".

Ústava ČR není založena na hodnotové neutralitě, není jen
pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu
i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné
hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje
princip legality jako součást celkové koncepce právního státu,
neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad
a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu
smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních
hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití
právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým
právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto pojetí
ústavního státu odmítá formálněracionální legitimitu režimu
a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě,
který se označuje za demokratický a proklamuje princip
svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní, než
režim demokratický.
Příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány
v právním řádu ČR spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace
práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních
omezení, vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách
státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Jsou
součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících
s ukončením služebního poměru. Vedle příspěvku za službu to jsou
odchodné a platové vyrovnání (viz § 114 - 119 zákona č. 186/1992
Sb. a § 33a zákona č. 76/1959 Sb.). Nárok na všechny tyto dávky se
zachovává.

Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten navíc na rozdíl od návrhu
skupiny poslanců, nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž
podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se
Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl
součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu
příslušníků ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde
o zvláštní kategorii peněžního příjmu, odůvodněnou do určité míry
sociálními důvody.
I když odůvodnění poslaneckého návrhu výslovně zmiňuje pouze
tajné služby, vlastní text zákona evidentně dopadá i na politický
aparát. Tento závěr potvrzuje např. i dikce zákonného opatření
předsednictva Národního shromáždění č. 165/1964 Sb., které
příspěvek za službu, později přejmenovaný na výsluhový příspěvek,
pro vojáky z povolání zavedlo. Podle jeho § 33 odst. 2 "Příspěvek
nenáleží vojákům z povolání přeloženým do zálohy na vlastní žádost
nebo z morálněpolitických důvodů; nenáleží rovněž při odnětí nebo
ztrátě vojenské hodnosti". Jinými slovy řečeno, splňoval-li tehdy
voják z povolání všechny věcné podmínky pro přiznání příspěvku za
službu, nebyl-li však morálně politicky spolehlivý, příspěvek
nedostal, na rozdíl od ostatních. Důvodová zpráva k tomuto
zákonnému opatření neobsahovala vyjádření k morálněpolitickým
důvodům. Ty byly ve své době natolik známé, že

je patrně nebylo třeba komentovat. Zároveň se tím umožňovalo
zmíněné hledisko vykládat velmi široce, účelově a tak vlastně
prohlubovat již tímto obecně závazným právním předpisem od počátku
založenou nerovnost mezi "spolehlivými a nespolehlivými".

Jestliže se v současné době zákonodárný sbor rozhodl zastavit
či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí
morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských
práv a demokratického systému, protože působili ve složkách
vyjmenovaných v napadených zákonech, stanovil ve srovnání se
zákonným opatřením č. 165/1964 Sb., daleko objektivnější kritérium
pro přiznání tohoto příspěvku.

Zmenšení nebo odnětí prospěchu jedné skupině občanů v důsledku
přijetí zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. zároveň neznamená,
že by zákonodárce takto stanovil neúměrné povinnosti této skupině.

Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových
prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků (viz např. § 33c
odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.). Bylo by proto nemorální, aby
z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané
(i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory
komunistického režimu. Politický aparát a tajné služby patřily
jistě k základním pilířům, bez kterých totalitní moc nemohla
existovat. Ústavní soud je přesvědčen o správnosti úvahy
zákonodárce, vyjádřené v napadeném zákoně, že neexistují žádné
důvody (morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický
stát vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali
jeho vznik.
Bylo by absurdní a protismyslné, kdyby demokratický stát
zhodnocoval činnost výše uvedených osob (zákonem č. 198/1993 Sb.
odsouzenou a zavrženou), jako činnost mimořádně náročnou pro účely
zvýhodnění v oblasti sociálního zabezpečení. Jestliže příslušné
osoby byly prověřeny občanskými komisemi a shledány jako způsobilé
výkonu služby v nově se tvořícím politickém systému, je to
projevem velkorysosti a humánnosti demokratického systému vůči
svým odpůrcům. Neznamená to však nic víc a nic méně,

než to, že tyto osoby byly shledány způsobilými výkonu další
služby v již demokratickém státě (jak uvádí ve svém vyjádření
Ministerstvo obrany "dostatečně prokázaly svoji loajalitu vůči
demokratickému zřízení") a nikoliv schválení jejich činnosti ve
prospěch komunistického režimu, či zvýšeného ocenění jejich
činnosti v exponovaných organizacích a na exponovaných místech,
která představovala důležité opory tohoto režimu samotného,
schválení takového významu, že za popsanou činnost by měly být
demokratickou společností zvýhodněny.

Bez povšimnutí k výše uvedenému nemůže zůstat ani skutečnost,
že profese "voják z povolání" či "příslušník SNB" závisely pouze
a jenom na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy,
vzhledem k ostatním profesím, nadprůměrně honorovány.

Ustanovení napadených zákonů se nevztahují na všechny
příslušníky SNB, SNV či vojáky ČSLA, ale pouze na některé funkce
a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy
demokratického státu. Je sice pravdou, že oba zákony se plošně
vztahují na všechny osoby, které sloužily v inkriminovaných
funkcích, jak na to poukazují i vyjádření ministerstev obrany
a vnitra. Jak však vyplývá z výše uvedených interních předpisů
(rozkazů), všechny osoby, které v těchto oblastech činnosti
působily, byly těmito předpisy zavázány k činnostem neslučitelným
s demokratickým řádem a lze jen ztěží předpokládat, že své
povinnosti "řádně" neplnily. Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995
Sb. mají přímý vztah ke speciálním orgánům ministerstev vnitra,
obrany a spravedlnosti, provádějícími sociální zabezpečení (§ 3
zákona č. 582/1991 Sb.), které jsou tak přímým adresátem úkolu,
jež z uvedených zákonů vyplývají a tyto orgány posuzují, zda
a jakou dobu v konkrétní funkci příslušné osoby působily.

Na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
který stanoví její vnitřní strukturu, resp. zákona č. 76/1959 Sb.,
jsou pak uvedené zákony rozvedeny rozkazy příslušných ministrů
(tedy vnitřní normativní instrukcí, nikoliv obecně závazným
právním předpisem). Ty zavazují pouze zmíněné orgány sociálního
zabezpečení a jsou východiskem při aplikaci činností uvedených
v napadených zákonech, a to právě jen pro potřeby těchto orgánů,
které pak mohou samozřejmě v případech pochybnosti či nejasnosti
učinit dotaz na ministerstvo. Nutno totiž v těchto souvislostech
uvést, že funkční zařazení popsané v příslušných rozkazech (MV,
MO, BIS, MS) je zcela odlišný pojem, než popis jednotlivých
činností uvedených v samotných napadených zákonech. V zákonech jde
jednoznačně o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná
a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy
činnosti, která je po právu odsouzena demokratickou společností
jako činnost výrazně podporující předchozí nedemokratický režim
(viz zákon č. 198/1993 Sb.).
Obecně lze konstatovat, že neurčitost některého z ustanovení
právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní
jistoty a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) toliko tehdy,
jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení
normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých
interpretačních postupů. V daném případě tomu tak není a nutno
znovu poukázat na to, že popsané činnosti v rámci doby služby jsou
z hlediska jejich náplně označeny určitě. Jejich další vymezení
interními předpisy (rozkazy příslušných ministrů, jak jsou uvedeny
v přílohách), koresponduje s vymezením provedeným v napadeném
zákoně samotném. Je třeba vycházet z toho, že terminologie zákona,
jako je např. "na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným
zařazením..." apod., je věcným a naprosto jasným vymezením
určitých činností. Rozkazy ministrů a prozatímního ředitele BIS
(které se nepochybně drží přesného zákonného vymezení)
konkretizují, ve kterých organizačních útvarech (odbory, správy,
event. jiné články) byla tato činnost vykonávána.

I kdyby se Ústavní soud se zákonným vymezením okruhu dotčených
osob neztotožňoval a viděl důvody pro vymezení širšího stanovení
okruhu osob, které se intenzivněji v posuzované souvislosti
podílely na fungování komunistického režimu, bylo by věcí
zákonodárce se touto skutečností zabývat.

Jak je uvedeno na jiném místě tohoto odůvodnění, vláda ČR
svými usneseními č. 729 a 730 ze dne 21. prosince 1994 vyslovila
nesouhlas se zněním poslaneckých návrhů napadených zákonů.
Vycházeje z předmětných usnesení, dospěl Ústavní soud
k následujícím závěrům.

Přestože se v mnoha směrech jedná o námitky věcně velmi
závažné, zejména ohledně kolize se zákonem č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
nemohl k nim Ústavní soud přihlédnout, neboť svým charakterem
vybočují z rámce jeho kompetence. Nicméně, pokud by v důsledku
nepřímé novelizace § 30 zákona č. 87/1991 Sb. napadenými zákony
došlo v konkrétních případech k tvrdostem (tzn. v případech
mimosoudně rehabilitovaných vojáků, jakož i bývalých vojáků,
jejichž služební poměr neplatně skončil v době od 25.2.1948 do
1.1.1990, a kteří vykonávali službu v útvarech VKR nebo rozvědky
ČSLA, pokud byli posléze reaktivováni), mají možnost ministři
zmírnit tvrdost zákona svým individuálním rozhodnutím. Z RMO č.
35/95 písm. E) např. plyne, že toto své moderační oprávnění, ve
vztahu k zákonům č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ministr vnitra použil. Další využitelný
prostředek je regulován v § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje vojákům z povolání,
propouštěným ze stanovených důvodů ze služebního poměru,
rekvalifikaci na náklady Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra
apod. Naznačený problém rovněž nespadá do kompetence Ústavního
soudu.

Přes shora uvedené je ovšem potřebné na tomto místě dodat, že
nic přirozeně nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se
aplikace zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb.,
a zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně
dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech,
protože ve skutečnosti nevykonávali inkriminovanou funkci, se
obrátili na obecný soud.

Jak již bylo uvedeno výše, v průběhu řízení před Ústavním
soudem upozornil zástupce skupiny poslanců na potřebu posoudit RMO
č. 35/1995 k jednotné aplikaci § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb.,
ve znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

RMO č. 35/95 je interní normativní směrnicí (instrukcí). Jimi
lze zavazovat v příslušných oblastech podřízené subjekty.
Z hlediska právní teorie jde o podřízené orgány či úřady a osoby
ve veřejné službě. Tyto instrukce nemusí být veřejně vyhlášeny;
stačí, když jsou vhodným způsobem sděleny těm, jichž se týkají.
Interní instrukce nejsou prameny práva. Jejich vydávání je
uskutečňováním oprávnění řídit činnost podřízených, jejich plnění
je zachováním právní povinnosti řídit se pokyny nadřízených. Toto
oprávnění a povinnost vyplývá z obecně závazných právních aktů,
jež jsou prameny práva; v případě ministra obrany se jedná
o ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona,
ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákonného zmocnění
Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra v oboru své působnosti
upraví podrobnosti o právních poměrech příslušníků ozbrojených sil
služebními předpisy. Řád vnitřní služby (Zákl-Ř-1/4), jakožto
konkrétní služební předpis, potom v čl. 7 stanoví, že nadřízení
mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat
jejich provedení. Ve skutečnosti mají mnohé interní instrukce
fakticky externí důsledky, neboť často obsahují pokyny, jak
postupovat při aplikaci obecně závazných předpisů. To je i případ
RMO č. 35/95.

Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že
interními instrukcemi nejsou vázány orgány nepodřízené a orgány
uplatňující určité právní záruky zákonnosti (např. obecné soudy).
To má význam pro případy nesouladu mezi obecně závaznými právními
předpisy a interními instrukcemi.

Ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, hovoří o prováděcích předpisech k zákonu, jenž byl Ústavním
soudem zrušen. Tímto prováděcím předpisem třeba rozumět prováděcí
právní předpis, tj. předpis, jehož obsahem je obecně závazný
normativní akt, obsahující vlastní právní normu. Jen takovéto
normativní akty jsou pramenem práva, v nichž se uvedené akty
konkretizují.
Jelikož interní normativní instrukce pramenem práva nejsou,
nemůže jít v jejich případě ani o právní předpis. Na tom nic
nemění ani jejich normativní povaha, jakož ani zmíněné externí
důsledky těchto instrukcí.

Nejsou-li interní normativní instrukce právním předpisem,
nedopadá na ně ani ustanovení § 70 odst. 3 citovaného zákona.
Ústavní soud jako orgán soudní ochrany ústavnosti v případě
zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení řeší v té
návaznosti pouze otázku další platnosti prováděcích předpisů.
Nemůže se zabývat též otázkou další platnosti navazujících
interních normativních instrukcí, neboť k tomu nemá zákonné
zmocnění. Řešit uvedený problém je úkolem subjektů, které v rámci
vztahů nadřízenosti a podřízenosti příslušné interní normativní
instrukce vydaly.

Osobám, které byly postupem příslušných orgánů
uskutečňovaným na základě interní normativní instrukce dotčeny ve
svých právech a právem chráněných zájmech, zůstávají zachovány
všechny instrumenty právní ochrany, včetně možnosti podat ústavní
stížnost.
ČÁST III.
K JEDNOTLIVÝM BODŮM NÁVRHŮ SKUPINY POSLANCŮ

1. Body č. 1 obou návrhů konstatují známé skutečnosti, totiž že
zákonem č. 33/1995 Sb. a zákonem č. 34/1995 Sb. byly novelizovány
určité zákony (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, zákon č. 100/1970 Sb.,
o služebním poměru příslušníků SNB a zákon č. 76/1959 Sb.,
o některých služebních poměrech vojáků), a dále konstatují obsah
napadených zákonů.

2. V bodech č. 2 obou návrhů jsou obsaženy dvě námitky:

A) v prvé se tvrdí, že napadenými zákony byla stanovena určitá
nerovnost v právech mezi občany a zákony jsou tudíž v rozporu
s čl. 28, čl. 41 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 1 a čl. 3 odst. 1
Listiny základních práv a svobod,

B) ve druhé se tvrdí, že zákony jsou retroaktivní, neboť
odnímají nebo snižují již přiznané nároky.

Ad A) Z hlediska porušení rovnosti, jak ji namítá skupina
poslanců, nutno poukázat na to, že Ústavní soud se již vícekrát
solidarizoval s chápáním ústavního principu rovnosti jak byl
vyjádřen v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR,
1: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl,
že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však
nemůže postupovat libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné
skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty".
V posuzované věci se nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce,
který svůj postup zdůvodnil dostatečně přesvědčivým způsobem.
Právě odvoláním se na veřejné hodnoty, kterými jsou základní
principy demokracie a jejich ochrana, jsou zřetelné a jasné
a jejich oprávnění z uvedených hledisek nelze zpochybnit (viz
zákon č. 198/1993 Sb.). Stejně tak nutno připomenout i náplň
činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná a která zcela
jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie a tedy
proti veřejnému zájmu směřovala a působila. Zvoleným postupem
zákonodárce nezasáhl do jiných ústavou garantovaných principů, ale
naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako
takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou resp. byly
zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která
zhusta proti těmto občanům směřovala.

Skupina poslanců v obou návrzích namítá, že občané mají právo
na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv
a svobod), jejíž meze mohou být stanoveny jen zákonem (čl. 41
odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv omezení musí platit stejně pro
všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3
Listiny). Při stanovení těchto podmínek se musí respektovat zásada
rovnosti v právech a zákaz diskriminace kteréhokoliv jednotlivce
nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 1 a čl.
3 Listiny), což se všechno projevuje v příspěvku za službu a ve
výsluhovém příspěvku.

Je třeba konstatovat, že zvýšené ocenění za mimořádně ztížené
pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytovány
těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu,
nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Odměna
za takto vykonanou "práci" by mohla v demokratické společnosti být
jen stěží chápána jako spravedlivá. Policie a armáda jsou v každém
státě složkami mocenského aparátu, jejichž prostřednictvím stát
udržuje určitý společenský, v demokratickém státě všeobecně
uznávaný, status quo. Zvýšené nároky se projevují v samotné
konstrukci odměny za práci. Příspěvek za službu ani výsluhový
příspěvek však nejsou odměnou za práci, mají jiný charakter - jsou
dávkami kompenzačními.

Námitka skupiny poslanců, že nebylo prokázáno, že stát ve
veřejném zájmu a pro veřejné blaho poskytl méně výhod určité
skupině (obyvatel), neobstojí. Napadené zákony neupravují odnětí
výhod určité skupině, nýbrž v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb.
upravují zápočet let pro přiznání mimořádných výhod určitým
skupinám.

Je ostatně věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje
určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve
veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně
je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak
naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností
osob, které (ať přímo nebo nepřímo) byly potlačováním lidských
práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického
systému totalitního.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o Doporučení MOP
č. 68/1944 a Úmluvu MOP č. 158/1982, o skončení pracovního poměru,
na které upozorňuje ve svém stanovisku Ministerstvo obrany, není
možné je považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Doporučení MOP nemají charakter mezinárodní smlouvy obecně. Úmluva
MOP č. 158/1982 nebyla ČR ani jejími právními předchůdci
ratifikována a vyhlášena ve Sbírce zákonů, není tudíž také
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

K porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl.
41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto nemohlo přijetím
zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. dojít.

Ad B) Skupina poslanců namítá, že napadené zákony jsou přímo
retroaktivní ve vztahu k zákonům č. 186/1992 Sb. a č. 100/1970
Sb., resp. zákonu č. 76/1959 Sb., což je v rozporu se všeobecným
zákazem retroaktivity, odvozeným ze zásad právního státu, k jehož
definičním znakům patří též princip právní jistoty a ochrany
důvěry občanů v právo. K tomu je třeba konstatovat, že ke znakům
právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrana
důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz
retroaktivity právních norem. Tento zákaz, který je pro oblast
trestního práva hmotného formulován výslovně v čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví
dovodit z čl. 1 Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud ČR
již několikrát.

Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá
retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje
i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její
účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy
hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva
starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby
účinnosti práva nového. Po její účinnosti se však řídí právem
novým (viz Pl. ÚS 3/94, Sb.n.u. ÚS sv. 1, díl I., č. 38).

Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou
úpravu považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého
právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede
dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních
následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex
nunc, jak je tomu v případě posuzovaných zákonů (viz nález pléna
Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.). Aby se jednalo o retroaktivitu,
musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový
příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené
částky musely být vráceny. Tak tomu však není. Napadené zákony
výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené
podmínky pro přiznání příspěvku za službu nebo splňuje-li podmínky
pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti
zákonů tyto příspěvky na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání
nebo se jeho výplata zastaví. Oba zákony tedy zcela jednoznačně
stanoví svou účinnost do budoucna a jsou z tohoto hlediska
v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

3. V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina
poslanců namítá, že napadený zákon je retroaktivní i ve vztahu
k zákonu č. 100/1970 Sb., který je dnes neplatný, a proto jej
nelze novelizovat.

Zde je třeba konstatovat, že tento zákon doposud platí
a upravuje i některé vztahy příslušníků Policie ČR vzniklé před
účinností zákona č. 186/1992 Sb., mimo jiné právě v souvislosti
s poskytováním dávek sociálního charakteru a určitou dobu se
aplikoval i na příslušníky FBIS. Jak vyplývá z vyjádření
prozatímního ředitele BIS, kontrarozvědné úkoly státu po roce
1990 postupně plnili příslušníci několika institucí, přičemž
právní vztahy některých z nich se dočasně řídily ustanovením
zákona č. 100/1970 Sb. Již v zákoně č. 527/1992 Sb. však spojil
zákonodárce nárok na příspěvek za službu příslušníků BIS ČR pouze
s dobou trvání služebního poměru příslušníků SNB zařazených
v Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie či ve FBIS nebo s dobou
trvání služebního poměru příslušníka FBIS. Zákonodárce se tedy
musel při přijímání zákona č. 33/1995 Sb. zabývat i jeho vztahem
k nárokům vzniklým na základě zákona č. 100/1970 Sb.

Napadený zákon č. 33/1995 Sb.se dotýká pouze těch příslušníků
bývalé FBIS, kteří se nestali alespoň příslušníky BIS ČR a kterým
byl současně podle zákona č. 100/1970 Sb. přiznán příspěvek za
službu.

O tom, že zákon č. 33/1995 Sb. neobsahuje retroaktivní
ustanovení ve vztahu k zákonu č. 186/1992 Sb., bylo pojednáno
výše. Platí to i ve vztahu k zákonu č. 100/1970 Sb. Zákonem č.
33/1995 Sb. se upravil zákon č. 100/1970 Sb. ve znění platném do
31. března 1995. Dotýká se pouze nároků vzniklých podle zákona č.
100/1970 Sb. Ustanovení § 35 odst. 2 dnes zrušeného zákona č.
244/1991 Sb. bylo přechodnou odkazující normou, podle které se do
přijetí předpisů upravujících služební poměry příslušníků FBIS na
služební poměry příslušníků FBIS přiměřeně vztahoval zvláštní
předpis - zákon č. 100/1970 Sb.

Rozpadem ČSFR bylo vyvoláno i zrušení FBIS a zvláštní předpis
upravující služební poměry jeho členů nebyl nikdy přijat. Nárok na
příspěvek za službu proto byl a je založen u bývalých příslušníků
FBIS zákonem č. 100/1970 Sb. a zrušení zákona č. 244/1991 Sb. se
jej nikterak nedotklo. Vydáním zákona č. 33/1995 Sb. proto nedošlo
a nemohlo dojít ke změnám či doplněním neplatného zákona, jak
tvrdí skupina poslanců v bodě 3 in fine svého návrhu.

4. V bodě č. 4. návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina
poslanců uvádí, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců
(tisk č. 1365) a na základě společné zprávy výborů Poslanecké
sněmovny (tisk č. 1464). Vláda ČR svým usnesením č. 730 ze dne
21. prosince 1994 vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého
návrhu zákona.

V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. se rovněž
konstatuje, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců (tisk
č. 1364) a na základě společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny
(tisk č. 1463). Vláda ČR svým usnesením ze dne 21. prosince 1994
vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.

K tomu je třeba konstatovat, že podle čl. 42 Ústavy ČR mají
poslanci i skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
právo podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů (zákonodárná
iniciativa). Návrh zákona podala skupina poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, byl tedy podán v souladu s Ústavou ČR.

Zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu (čl. 15 Ústavy), vláda
má pouze zákonodárnou iniciativu (čl. 41 Ústavy). Její stanovisko
nic nemůže změnit na skutečnosti, že zákon byl přijat předepsaným
způsobem, řádně podepsán a vyhlášen. Že se tak stalo plyne ze
stenografického záznamu z projednání návrhů zákonů v Poslanecké
sněmovně Parlamentu ČR, z vyjádření předsedy této sněmovny i ze
samotných zákonů, které byl zveřejněny předepsaným způsobem ve
Sbírce zákonů, částka 7 z roku 1995 na stranách 427 a 428 (zákon
č. 33/1995 S.) a 429 (zákon č. 34/1995 Sb.).

Námitky skupiny poslanců v tomto bodě jsou tedy irelevantní.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že nejsou
dány důvody ke zrušení zákonů č. 34/1995 Sb. a 33/1995 Sb., jak
požadovaly skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, a proto jejich návrhy ve smyslu ust. § 70 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Řízení o zrušení zákona č. 33/1995 Sb. a o zrušení zákona č.
34/1995 Sb. byla zahájena doručením dvou samostatných návrhů
a věci byly také samostatně připraveny k projednání v plénu.
Vzhledem k tomu, že jde v obou věcech o totožnou právní
problematiku a případy spolu souvisí, plénum Ústavního soudu
v zájmu hospodárnosti řízení spojilo tyto dvě věci ke společnému
řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu použitého
přiměřeně v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením z 30.
ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a obě věci projednalo a rozhodlo
o nich při společném jednání jedním nálezem.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.

V Brně dne 28. února 1996

1)Přílohy k nálezu jsou zveřejněny ve Sb. nálezů a usnesení.SP 1.5
Ústavního soudu České republiky