Plénum Ústavního soudu České republiky

dne 26. března 1996
rozhodlo ve věci návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č.
441/1992 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. a zákona č.
30/1996 Sb., podaného podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,
t a k t o :

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.
Dne 29. 12. 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh
Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Senát 30 Ca
Krajského soudu v Brně v řízení o opravném prostředku MUDr. V. K.,
proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 22. srpna 1994, čj. PÚ 5521/92-Ha, ve věci, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 61/95, dospěl ve smyslu
čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že ustanovení
§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992
Sb., je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, na základě čehož podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu. Spolu s návrhem
na zrušení uvedeného zákonného ustanovení byl Ústavnímu soudu
předložen i spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 61/95.

Ve věci, rozhodované Krajským soudem v Brně v rámci řízení
o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ztratila
právní předchůdkyně oprávněné osoby majetek ve smyslu § 1 odst.
1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osoba
německé národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Krajský
soud v Brně ve svém návrhu dále uvedl, že k tomu, aby navrhovatel
ve správním řízení a v řízení před obecným soudem mohl být
považován za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., musela by jeho
právní předchůdkyně mimo jiné nabýt zpět státní občanství podle
zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak
již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
V této souvislosti upozornil na skutečnost, že zpětnému nabytí
občanství by mělo logicky vždy předcházet pozbytí zpětně
nabývaného občanství, přičemž z uvedeného pak lze dospět k závěru,
že státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který
nepozbyl občanství (a nenabyl je tudíž ani zpět), by neměl být
považován ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
zákona č. 441/1992 Sb., za oprávněnou osobu.

Krajský soud v Brně odmítá takovou možnost výkladu napadeného
ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992
Sb., podle níž podmínka zpětného nabytí občanství je splněna
i v případech, kdy oprávněná osoba nenabyla zpět státní občanství,
a to například z toho důvodu, že u ní k pozbytí občanství vůbec
nedošlo. Podle názoru soudu by takový výklad znamenal negaci
zákonné podmínky, stanovené pro žadatele o restituci z hlediska
jejich postavení jako oprávněných osob a nároků z toho
vyplývajících. Ve prospěch svého stanoviska dále uvádí, že
zmírnění následků některých majetkových křivd se netýká všech
osob, které ztratily majetek podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. nebo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., nýbrž mimo jiné pouze těch z nich, které pozbyly občanství
a podle určitých právních předpisů občanství nabyly zpět.

Krajský soud v Brně tudíž dochází k závěru, že zákon č.
243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., se nevztahuje na
osoby německé národnosti, které, byť ztratily majetek na základě
příslušných dekretů prezidenta republiky, občanství nepozbyly,
a tudíž je nenabyly ani zpět.

Uvedený důsledek považuje posléze soud za rozporný s čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože vlastnické právo
osob německé národnosti, které ztratily majetek na základě dekretů
prezidenta republiky, současně však nepozbyly československé
občanství, je, vzdor takovému právu ostatních restituentů německé
národnosti (tj. těch, kteří státní občanství pozbyli a následně
jej nabyli zpět), zákonem upíráno.

II.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.
Ve svém vyjádření ze dne 13. února 1996 předseda Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky potvrdil, a to v souladu
s požadavky, obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., že zákon č. 243/1992 Sb. byl schválen potřebnou
většinou poslanců České národní rady dne 15. dubna 1992, byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve
vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
je vysloveno přesvědčení o souladu napadeného ustanovení
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
České republiky. Poukazuje se v něm přitom na skutečnost, že
podmínku opětovného nabytí státního občanství podle zákona č.
245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp.
podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,
stanovil zákonodárce v souladu s účelem zákona č. 243/1992 Sb. (§
1), jímž je zmírnění následků některých dalších majetkových křivd,
vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých
právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České
republiky.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj
vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušný tisk
(č. 628, ČNR, VI. volební období, 1992) a záznam projednávání
zákona České národní rady č. 243/1992 Sb.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní
soud České republiky může se souhlasem účastníků upustit od
ústního jednání, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci.
Vzhledem ke skutečnosti, že citované ustanovení lze vztáhnout na
posouzení předmětné věci, Ústavní soud České republiky si vyžádal
od účastníků řízení vyjádření, zdali souhlasí s upuštěním od
ústního jednání. Podáními ze dne 12. března 1996 předseda senátu
30 Ca Krajského soudu v Brně a předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky vyjádřili souhlas s postupem
navrhovaným Ústavním soudem.

III.
III/1

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, aktivní legitimace pro uplatnění nároků podle
uvedeného zákona je dána státním občanstvím, ztrátou majetku podle
dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb.,
neproviněním se proti československému státu a opětovným nabytím
československého občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č.
194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

Při zkoumání právních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, těch osob, které československé
občanství nepozbyly, a tudíž jej nenabyly zpět, nutno na prvním
místě zodpovědět otázku, zdali vůbec tato skupina osob existovala,
resp. existuje.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. byl zkonfiskován zemědělský majetek, jenž byl ve
vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez
ohledu na státní příslušnost. Okruh osob německé a maďarské
národnosti vymezil § 2 uvedeného dekretu prezidenta republiky
přihlášením se k německé nebo maďarské národnosti při kterémkoliv
sčítání lidu od roku 1929 nebo členstvím v národních skupinách,
útvarech či politických stranách, sdružujících osoby německé,
resp. maďarské národnosti. Obdobně stanovil pro všechen movitý
i nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti dekret
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 bod
1.

Na základě § 1 odst. 1, 2 ústavního dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb. českoslovenští občané německé nebo
maďarské národnosti pozbyli československého státního občanství,
a to buď nabytím jiného státního občanství podle předpisů cizí
okupační moci nebo dnem, kdy uvedený ústavní dekret prezidenta
republiky nabyl účinnosti (tj. dnem 10. 8. 1945). Státního
občanství nepozbyli jenom ti občané německé a maďarské národnosti,
kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu
prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) přihlásili v úředním hlášení
za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 ústavního dekretu č. 33/1945
Sb.), jakož i ti, kteří prokázali, že se ničím neprovinili proti
Československé republice a účastnili se aktivního
protifašistického odboje nebo trpěli pod fašistickým nebo
nacistickým terorem (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945
Sb.).

Ze srovnání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. s ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. vyplývá, že
vznikla skupina osob německé a maďarské národnosti, které
nepozbyly československého státního občanství, u nichž ale došlo
ke konfiskaci jejich majetku.

III/2
Z hlediska posouzení restitučních nároků osob, které
československé občanství nepozbyly, a tudíž jej nenabyly zpět,
ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené
v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na
základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu
a minore ad maius.

Argument z opaku, na základě kterého interpretoval ustanovení
§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění
podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek
aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona.
Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle
tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším
rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci
rámce závažnějšího).

Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se v posuzovaném
kontextu Ústavní soud České republiky již zabýval, a to v řízení
o ústavních stížnostech.

V nálezu ze dne 4. října 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, Ústavní
soud konstatoval, že "vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb.
majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni
občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm,
kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého
určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela
odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné
nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství."
Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud i v nálezu ze dne
12. října 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující
osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyly
československého státního občanství, z restitučních nároků podle
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, označil za
"diskriminační" a stojící "v rozporu s úmyslem zákonodárce
vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.".

Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 243/1992 Sb. s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, setrvává na
stanovisku, vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu
v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná
interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, by byla diskriminační a rozporná s účelem
uvedeného zákona.

V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje
dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České
republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení
tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem.

S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu
v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.,
ve znění pozdějších právních předpisů, podle § 70 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb. zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze
odvolat.

V Brně 26. března 1996