Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 26. března 1996
v plénu ve věci návrhu skupiny 31 poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR na zrušení obecně závazné vyhlášky města Nové Paky
ze dne 25. 10. 1994 o zákazu komunistické, nacistické a fašistické
propagandy na území města Nové Paky, takto:

Vyhláška města Nové
Paky ze dne 25. 10. 1994 o zákazu komunistické, nacistické
a fašistické propagandy na území města Nové Paky se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění: Skupina 31
poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR navrhla, aby Ústavní
soud České republiky zahájil řízení o zrušení vyhlášky města Nové
Paky ze dne 25. 10. 1994 o zákazu komunistické, nacistické
a fašistické propagandy na území města Nové Paky.

Znění napadené vyhlášky je následující: "Město Nová Paka
vydává vyhlášku o zákazu komunistické, nacistické a fašistické
propagandy na území města Nové Paky

I.
Komunistická, nacistická a fašistická propaganda se na území
města zakazuje.

II.
Komunistickou, nacistickou a fašistickou propagandou se
rozumí: a) Požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku b)
Užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci c)
Zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí představovala

III.

Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni
jejího vyhlášení, tj. dne 9. listopadu 1994

V Nové Pace dne 25. 10. 1994

Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 2 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina poslanců uvádí, že
oprávnění obce vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech
samostatné působnosti obce je sice zakotveno v článku 104 odst.
3 Ústavy ČR, současně je však omezeno působností, která může být
stanovena jen zákonem (článek 104 odst. 1 Ústavy). Tímto zákonem
je v prvé řadě zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v jehož ustanovení § 13
odst. 2 se uvádí, že při výkonu samostatné působnosti se obec řídí
jen zákony a obecně závaznými právními předpisy, vydanými
ústředními orgány k jejich provedení. Podle § 16 odst. 2 tohoto
zákona musí být obecně závazné vyhlášky v souladu se zákony
a uvedenými právními předpisy. Nové ustanovení § 17 zákona
o obcích, ve znění zákona č. 279/1995 Sb., rozšiřuje pravomoc obcí
obecně závaznou vyhláškou omezovat nebo zakazovat činnosti, které
by mohly narušit veřejný pořádek na některých veřejně přístupných
místech v obci. Tato rozšířená pravomoc se však vztahuje jen na
místní záležitosti veřejného pořádku [podle § 14 odst. 1 písm.
o)], a je tedy nesporné, že "činností" ve smyslu nového znění §
17 není výkon práva "vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem,
obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat
a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu"
[článek 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina")]. Podle článku 17 odst. 4 Listiny mohou být svoboda
projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezeny jen zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu
práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost,
ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Jde o právo, korespondující
s článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, jež může být omezeno jen zákonem ve speciálních případech
[podle odst. 3 písm. a) a b) citovaného článku]. Takové právo na
svobodu projevu garantuje též ustanovení článku 10 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že výkon tohoto
práva může být omezen jen zákonem a jen za podmínek, stanovených
v odst. 2 tohoto článku. Svou pružnou dikcí zasahuje napadená
vyhláška rovněž do práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti,
chráněného bez jakéhokoli omezení ustanovením článku 34 odst. 1
Listiny. Napadená vyhláška je dále v rozporu s ustanovením článku
2 odst. 4 Ústavy ČR a článku 2 odst. 3 Listiny, podle nichž každý
může činit to, co není zakázáno zákonem (nikoli podzákonným
právním předpisem), a nesmí být nucen činit něco, co neukládá
zákon. Jde též o rozpor s ustanovením článku 4 odst. 1 Listiny,
podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona
a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Napadenou vyhláškou města Nové Paky byla tedy porušena zejména
ustanovení článku 2 odst. 4 a článku 104 Ústavy ČR, ustanovení
článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1 a 2, článku 17 odst. 1,
2 a 4 a článku 34 Listiny, ustanovení § 13 odst. 2 a § 16 odst.
2 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ustanovení článku 19 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, jakož i ustanovení článku 10 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů
skupina poslanců navrhuje zrušení napadené vyhlášky.

Město Nová Paka ve vyjádření starosty města z 11. 1. 1996
uvedlo, že podnět k vydání výše uvedené vyhlášky byl iniciován
místní organizací Konfederace politických vězňů. Návrh vyhlášky
byl předložen městské radě k projednání dne 15. 9. 1994
a doporučen k projednání na veřejném zasedání městského
zastupitelstva, které dne 25. 10. 1994 znění vyhlášky schválilo.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah
zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu
s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle článku 10
Ústavy, popř. zákony, jedná-li se o jiný právní předpis,
a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto směru ze zápisu
z 5. jednání městského zastupitelstva, konaného dne 25. 10. 1994
v Nové Pace, Ústavní soud zjistil, že napadená vyhláška byla
schválena při uvedeném jednání hlasy 18 členů z celkového počtu
19 přítomných členů, přičemž 1 člen se zdržel hlasování. Vzhledem
k tomu, že městské zastupitelstvo má celkem 23 členů, lze
konstatovat, že napadená vyhláška byla přijata kvalifikovaným
způsobem (§ 38 odst. 5 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Vyhláška byla řádným způsobem vyvěšena na
úřední desce Městského úřadu v Nové Pace dne 26. 10. 1994
a sejmuta dne 10. 11. 1994, takže nabyla účinnosti dne 9. 11.
1994 (§ 16 odst. 3, 4 citovaného zákona). Ústavní soud má proto za
to, že napadený předpis byl přijat a vydán ústavně předepsaným
způsobem.

Podle názoru Ústavního soudu nebyla však napadená vyhláška
přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence. Ústava
stanoví v tomto směru v článku 79 odst. 3, že orgány územní
samosprávy, stejně jako ministerstva a jiné správní úřady, mohou
na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li
k tomu zákonem zmocněny. Vzhledem k zařazení tohoto článku do
hlavy třetí, upravující moc výkonnou, lze mít za to, že obec zde
vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony.
Naproti tomu článek 104 Ústavy, v jehož odstavci 3 se stanoví, že
zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně
závazné vyhlášky, je zařazen do hlavy sedmé o územní samosprávě.
V zákoně ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů, je uvedená pravomoc orgánů územní samosprávy
vydávat normativní právní akty rozvedena v hlavě druhé s názvem
"Působnost obce", a to tak, že jde o působnost samostatnou (§ 13
a násl. zákona) nebo o působnost přenesenou (§ 21 a násl. zákona).
Vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech, náležejících do
přenesené působnosti, může obec pouze na základě zmocnění v zákoně
a jeho mezích (§ 24 odst. 1 zákona). O takový případ vydání obecně
závazné vyhlášky v rámci přenesené působnosti v projednávané věci
evidentně nejde. Ústavní soud se proto zabýval dále otázkou, zda
napadenou vyhlášku lze považovat za obecně závaznou vyhlášku ve
věcech, náležejících do samostatné působnosti obce [§ 14 odst. 1
písm. i) zákona]. Samostatná působnost obce je upravena
v ustanovení § 14 citovaného zákona, a to tak, že v odst. 1 tohoto
ustanovení jsou jednotlivé činnosti, patřící do samostatné
působnosti obce, uvedeny demonstrativně, zatímco v odst. 2 je
samostatná působnost obce extenzivněji upravena tak, že obec
v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu
hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu zdravého
životního prostředí, s výjimkou těch činností, které jsou
zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy.
Podle názoru Ústavního soudu lze pod samostatnou působností obce
stěží rozuměti zákaz činností, který v podstatě není ničím jiným,
než parafrází skutkových podstat trestných činů, uvedených v §
260, § 261 trestního zákona. Tím, že vyhlášku takového obsahu
vydalo, překročilo tedy město Nová Paka meze, Ústavou ČR a zákonem
ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů, stanovených kompetencí. K tomu Ústavní soud
dodává, že chce-li obec v tomto směru výslovně projevit svou
politickou vůli, může tak případně učinit jinými adekvátními
prostředky, nikoli však právním normativním aktem.

Na podkladě výše uvedeného dospěl proto Ústavní soud
k závěru, že napadená vyhláška je v rozporu s článkem 104 odst.
3 Ústavy ČR, ustanoveními § 13, § 14 a § 16 odst. 2 zákona ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, a proto, aniž by považoval za nezbytné se zabývat
dalšími důvody, uváděnými v návrhu, rozhodl tak, že vyhláška města
Nové Paky ze dne 25. 10. 1994 o zákazu komunistické, nacistické
a fašistické propagandy na území města Nové Paky se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (§ 70 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1996