IV. ÚS 77/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti M., zastoupené advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1994, sp. zn. 4 Cdo 57/94-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1993, sp. zn. 22 Co 300/93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.12.1992, sp. zn. 18 C 535/91, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků MUDr. J.M., MUDr. P.M., ing. V.M., Doc. MUDr. A.Ch. a RNDr. A.Š., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. J.B.,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.prosince 1994, sp.zn. 4 Cdo 57/94, jímž bylo

2 - IV. ÚS 77/95

zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1993, sp. zn. 22 Co 300/93, a dále zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.12.1992, sp. zn. 18 C 535/91, a to proto, že výše uvedená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s ustanoveními čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 a odst. 2 , čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv a svobod.

Předmětem řízení před těmito obecnými soudy byla otázka posouzení povinnosti stěžovatele, jako osoby povinné, uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), s vedlejšími účastníky řízení, jako osobami oprávněnými, dohodu o vydání nemovitostí, konkrétně domu čp. 241 se stavební parcelou č. 197, v k.ú. M. Současně byla předmětem řízení otázka práva stěžovatele na náhradu za případné zhodnocení předmětných nemovitostí stěžovatelem.

V ústavní stížnosti se stěžovatel - který se neztotožnil s právními závěry soudů obecných ohledně svého postavení osoby povinné a důsledků z toho plynoucích - dovolává u Ústavního soudu ČR ochrany svých práv zaručených Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska práva na spravedlivý proces poukazuje stěžovatel především na skutečnost, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Za konkrétní projevy porušení tohoto práva považuje skutečnost, že spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 18 C 535/91, je podle jeho názoru neúplný. Současně uvádí, že na tuto skutečnost poukázal již osobně, přímo u soudce obvodního soudu, a to dne 18.6.1993, v souvislosti s podáním odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Za nejzávažnější skutečnost pak považuje, že ze soudního spisu zmizel protokol o jednání soudu I. stupně ze dne 7.5.1992, a že

- 3 - IV. ÚS 77/95

v předmětném spise není zařazeno osobní podání stěžovatele spolu s předloženými listinami ze dne 20.5.1992. Vedle toho stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně svého postavení osoby povinné k vydání předmětných nemovitostí, včetně jejich závěrů ve věci náhrad za zhodnocení předmětné nemovitosti a vzájemného vztahu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění, a konečně závěrů ohledně vztahu výše citovaných právních předpisů k obecné občanskoprávní úpravě závazků. To vše s tvrzením, že jejich použitím a výkladem došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

Ústavní soud ČR poté, co se seznámil jak s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 , sp. zn. 18 C 535/91, tak s obsahem vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že spis nebyl úplný, když v něm není založen protokol o jednání soudu I. stupně ze dne 7.5.1992 a není v něm založeno také podání zástupce stěžovatele ze dne 20.5.1992 s předloženými listinami, z kterýchžto okolností dovozuje pak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy, rozhodující na podkladě takového neúplného spisu, nemohly být podle jeho názoru nezávislé a nestranné, je třeba sice stěžovateli přisvědčit v tom, že ve spise skutečně chybí protokol o jednání ze dne 7.5.1992, avšak na druhé straně z vyjádření vedlejších účastníků je patrno, že uvedeného dne bylo jednání odročeno v podstatě bez provedení dokazování. Podání zástupce stěžovatele ze dne 19.5.1992, soudu předložené 20.5.1992, poskytující údaje o zhodnocení předmětných nemovitostí, bylo původně ve spise založeno jako příloha, na pokyn odvolacího soudu, Městského soudu v Praze (č.l. 61), bylo dodatečně do spisu založeno. Tímto pokynem odvolacího soudu byl soud I. stupně v podstatě upozorněn na nesprávnosti při vedení spisu. Uvedenými okolnostmi se také ke stížnosti stěžovatele zabývala správa soudů ve smyslu ustanovení § 33 a násl. zákona

4 - IV. ÚS 77/95

č. 436/1991 Sb., která, jak to také stěžovateli sdělila, jeho stížnosti považovala zčásti za důvodné. Uvedené nedostatky při vedení spisu však svojí povahou nedosahují intenzity, která by opodstatňovala závěr o tom, že by uvedeným postupem mohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom směru, že by ve věci rozhodovaly nikoliv nestranné a nezávislé soudy. Tento nesprávný postup soudu I. stupně při vedení spisu také neměl vliv na věcné posouzení případu, které, jak bude dále uvedeno, považuje Ústavní soud za správné.

Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci případu, je totiž třeba přisvědčit názorům odvolacího i dovolacího soudu, které zcela správně při posuzování dané věci vycházely z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, v návaznosti na ustanovení § 47a zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, když je nepochybné, že stěžovatel není organizací vyjmenovanou v ustanovení § 1 zákona č. 92/1991 Sb., a v řízení bylo prokázáno, že původním vlastníkům předmětných nemovitostí nebyla při jejich znárodnění v roce 1948 za ně poskytnuta přiměřená náhrada. V takových případech, kdy k majetku, který přešel na stát znárodněním bez poskytnutí náhrady, nemá právo hospodaření nebo vlastnické právo právnická osoba uvedená v § 1 zákona č. 92/1991 Sb. (tj. státní podnik, státní peněžní ústav, státní pojišťovna a jiná státní organizace, popř. podnik zahraničního obchodu a účelová organizace zahraničního obchodu), vztahuje se na zmírnění majetkových křivd podle § 47a zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, zákon č. 87/1991 Sb. Uvedené ustanovení, jak již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze, tak stanoví další případ přechodu věci na stát v rozhodném období, který zakládá nárok oprávněné osoby na vydání věci či finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., aniž by bylo třeba prokazovat, že odnětí vlastnického práva k věci znárodněním bez poskytnutí náhrady je případem, jaký má na mysli ustanovení § 6 odst. 2 ve spoj. s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Přisvědčit lze rovněž právním závěrům obecných soudů ohledně charakteru závazku oprávněných osob vůči povinné osobě z titulu zhodnocení vydávané nemovitosti.

5 - IV. ÚS 77/95

Za stavu, kdy stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uváděl již v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, s nimiž se jak soud odvolací, tak i soud dovolací náležitě vypořádaly, nezbylo Ústavnímu soudu, který, jak již vyjádřil ve svých dřívějších nálezech, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, než ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 1. března 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj