ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 67/96
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o návrhu D.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 4 Cao 197/94,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu bylo dne 1. 3. 1996 doručeno podání označené jako odvolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, s odůvodněním, že je stěžovatelce ČSSZ odmítána výplata důchodu od jejích 55 let.

Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle § 72 odst. 2 tohoto zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plynula ode dne
1

právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 4 Cao 197/94. Jak Ústavní soud zjistil na základě vyžádaného sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem, výše uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 7. 1995. Jestliže tedy návrh byl podán teprve dne 27. 2. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle š 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Zcela na závěr Ústavní soud považuje za nutné uvést, a to s ohledem na označení podaného návrhu, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem poslední instance, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je ochraňovat ústavně zaručená základní práva a svobody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 1996

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj
2