Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky M.D., zastoupené advokátem JUDr. V.Š., o ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 1996, došlé Ústavnímu soudu dne 5. 1. 1996, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1995, čj. 14 Co 325/95-16, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 1995, čj. 7 C 319/94-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 7. března 1995, čj. 7 C 319/94-6, zamítl žalobu na určení, že spor ve věci Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 8 C 156/87, není pravomocně skončen v otázce zaplacení prostředku vnesených z osobního majetku žalobkyně do osobního majetku O.R., neboť se nejedná o určení, zda právo či právní vztah existuje a žalobkyně má právo podat žalobu na plnění.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek dne 3. října 1995, pod čj. 14 Co 325/95-16, jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně podala M.D. ústavní stížnost, kde zejména vytýká oběma soudům porušení čl. 36 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod a požaduje, aby stížnosti bylo vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze výše uvedený byl zrušen.
Podle čl. 36 usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 uveřejněného pod č. 2/1993 Sb. Listin základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva U nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu
Stěžovatelka tvrdí, že tento článek byl porušen s odůvodněním, že postupem soudu za situace, kdy nebyl uznán fakt, že původně žalovala v souladu se zákonem a nemůže se domoci toho, aby vůbec bylo o této původní žalobě rozhodnulo, byl postup porušující obecně lidská práva a svobody.

II. ÚS 6/96
Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 3. 10. 1995, čj. 14 Co 325/95-16, v němž uvedl, že obsahově se v podstatě domáhala stěžovatelka přezkumu správnosti rozhodnutí Okresního soudu v Přerově, čj. 8 C 156/87-256, ze dne 9. 6. 1993 i Krajského soudu v Ostravě, čj. 8 C l 56-87, ze dne 28. 9. 1993, které dospěly k závěru, že předmět řízení byl zcela vyčerpán a není možné vydat ani doplňující rozhodnutí. Městskému soudu v Praze však z hlediska věcné příslušnosti není povoleno občanským soudním řádem přezkoumávat správnost rozhodnutí výše uvedených soudů, mohl se tedy zabývat pouze opodstatněností žaloby stěžovatelky ve světle žalob na určení dle § 80 písm. c) o. s. ř., což učinil.
Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník řízení, je názoru, že určovací žaloba, směřující proti České republice, a podaná u obvodního soudu, v jehož obvodu je sídlo ministerstva spravedlnosti, není prostředkem, jímž by bylo možné přezkoumávat, zda je či není pravomocné skončeno řízení vedené u jiného okresního soudu. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti lze za stěžejní pokládal otázku, zda se stěžovatelka domáhala ochrany jí tvrzených práv právě právně stanoveným postupem. Je tedy na místě zkoumat, zda pro případ, kdy účastník namítá, že soud ve věci, projednávané podle občanského soudního řádu, nevyčerpal celý předmět řízení, je stanoven určitý zákonný postup, či zda je nutné postupovat cestou podání určovací žaloby.
Občanský soudní řád v ustanoveních § 166 a § 167 upravuje procesní postup soudu i účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozhodnutí, kterým se řízení končí, nevyčerpal celý předmět řízení. Účastník občanského soudního řízení tedy disponuje procesními prostředky, kterými se lze domáhat ochrany i pro případ, kdy soud řízení skončil, aniž vyčerpal celý jeho předmět. Žaloba o určení, zda řízení před okresním soudem je skončeno, nemá v zákoně oporu.
Pro další řízení se ministerstvo spravedlnosti v souladu s ustanovením §j 28 odst. 2 zák. č. 182-1993 Sb., vzdává práva být vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti.
Ustavní soud České republiky poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 7 C 319/94, týkajícího se předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelka reaguje v ústavní stížnosti na rozhodnutí obecných soudů s tím, že se domnívá, že jsou nesprávná, pokud jde o právní posouzení věci. Podstata její ústavní stížnosti spočívá jak v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ustavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Postup v soudním řízeníi, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitosti soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Jak plyne z ústavní stížnosti, oba soudy v naříkaných rozhodnutích žalobu navrhovatelky projednaly, tedy ji neodepřely ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod ochranu. O její žalobě bylo meritorně rozhodnuto, proč však nebyla shledána důvodnou, je uvedeno v odůvodnění rozsudku jak soudu I. tak II. stupně.

II. ÚS 6/96
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
P o učení: Proti usnesení Ústavního soudu neni odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 1997

Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu