IV. ÚS 276/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 76/95, ze dne 30.6.1995, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a D.P., jako vedlejší účastnice,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení článků 37 odst. 3 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, shora označeného, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci, čj. 9 C 356/93-47, ze dne 31.10.1994. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, zejména na právo svého zákonného soudce, právo na zachování rovnosti účastníků v řízení

- 2 - IV. ÚS 276/95

i právo účastníka řízení na projednání věci v jeho přítomnosti s možností jeho vyjádření se ke všem prováděným důkazům. V odůvodnění ústavní stížnosti pak uvádí, že rozsudkem soudu I. stupně - Okresního soudu v Olomouci - byl zamítnut návrh jeho manželky D.P. na stanovení výživného manželky, když uvedený soud dospěl k závěru, že přiznání výživného by bylo v rozporu se zásadami morálky ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině. Z podnětu odvolání D.P. se věcí pak zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, který nařídil v pořadí druhé odvolací jednání na den 27.6.1995. Jak stěžovatel dodatečně zjistil, obsílka k jednání byla doručena na adresu pracoviště jeho právní zástupkyně 8.6.1995 a téhož dne, dle údajů pošty, měla být obsílka k jednání doručována i na jeho adresu. Uvedeného dne však již nemohl být poštovním doručovatelem zastižen na adrese svého trvalého bydliště, neboť téhož dne v ranních hodinách nastupoval na lázeňské léčení, které ukončil 5.7.1995. Svou právní zástupkyni informoval pouze o tom, že počátkem června nastupuje lázeňské léčení, neuvedl však již, ve kterých lázních a ve kterém termínu. Za této situace ho pak v místě bydliště nezastihl ani dopis, kterým jej jeho právní zástupkyně vyrozumívá o termínu odvolacího jednání, kterého se z uvedených důvodů nemohl zúčastnit. Proto ho také jeho zástupkyně u jednání omluvila a současně soud informovala o tom, že z důvodu neznalosti adresy jeho lázeňského pobytu není stěžovatel informován o konání odvolacího jednání a požádala o odročení jednání. Přesto krajský soud ve věci jednal, prováděl doplnění dokazování a jednání pak odročil na 30.6.1995 za účelem vyhlášení rozsudku, kterým pak rozsudek soudu I. stupně změnil, když dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud I. stupně. Stěžovatel pak na základě uvedeného dovozuje, že za situace, kdy bylo naprosto jednoznačné, že uložení zásilky obsahující obeslání k odvolacímu jednání pro jeho osobu nebylo zaviněno jeho liknavostí, ale objektivními příčinami, a že nemohl být vyrozuměn o konání tohoto úkonu žádným způsobem předpokládaným zákonem, tedy ani prostřednictvím své právní zástupkyně, konání tohoto jednání v jeho nepřítomnosti, doplnění dokazování a následné rozhodnutí podstatně měnící skutkové i právní závěry soudu I. stupně znamená výrazné porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení na zachování práva na účast při jednání a práva

3 - IV. ÚS 276/95

vyjádřit se k provedeným důkazům. Tato okolnost, podle něj, vystupuje o to více do popředí za situace, kdy právě v důsledku jím nezaviněné neúčasti nemohl reagovat na skutková tvrzení vedlejší účastnice, v této souvislosti přednést nové poznatky a navrhnout nové důkazy, které by výraznou měrou podpořily právní názor soudu I. stupně odůvodňující posouzení věci z hlediska ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V daném případě, s ohledem na důvody stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti, je třeba učinit závěr, že stěžovatel všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nevyčerpal. Porušení svých ústavně zaručených práv totiž stěžovatel spatřuje v postupu krajského soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, ač, podle tvrzení stěžovatele (a nasvědčuje tomu i obsah spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 9 C 356/93, který si Ústavní soud připojil), byl informován o tom, že stěžovatel se o konání odvolacího jednání, u kterého pak bylo provedeno dokazování, nemohl dovědět. V podstatě tedy stěžovatel namítá, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. V takovém případě mu však zákon - občanský soudní řád - a to i ve znění platném do 31.12.1995, poskytoval možnost dovolání, když tento dovolací důvod je výslovně uveden v ustanovení § 237 písm. f) o.s.ř., přitom dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. (i ve znění platném do 31.12.1995) bylo přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na povahu předmětu řízení. Nepřípustnost dovolání v dané věci, posuzované podle zákona o rodině, nelze dovozovat ani z ustanovení § 238 odst. 3 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.1995, jehož se stěžovatel ústavní stížností dovolává, neboť toto ustanovení, jak plyne z jeho systematického zařazení, vylučovalo dovolání jen v případech, kdy bylo přípustné podle § 238 odst. 1 a 2, ve znění platném do 31.12.1995, nikoliv však tam, kde přípustnost dovolání byla založena ustanovením § 237

o.s.ř. Za tohoto stavu je tedy třeba uzavřít, že stěžovatel, pokud nepodal dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost je proto z tohoto důvodu nepřípustná a byla proto podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 1996

JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj