.
IV. ÚS 18/96

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. února 1996 ve věci ústavní stížnosti R.P., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1995, čj. 13 Co 167/95-120,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 1994, čj. 8 C 69/92-98, jímž žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí v k. ú. O., ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, oproti vrácení kupní ceny Kčs 149 586,--, nyní Kč, byla zamítnuta, stěžovatelka opakuje svá tvrzení, jež uvedla již v odvolání, že totiž zneužitím svého postavení, jako rozhodujícího stavebního úřadu, proti kterému nebylo možno se právně účinně bránit, v tehdejší době a podle tehdy platných předpisů, donutil ji bývalý MěNV O., k uzavření dohody v tísni a k podpisu smlouvy

2 - IV. ÚS 18/96

o převodu jejích nemovitostí. Záměrným a dlouhodobým bráněním nutných investic do nemovitosti dosáhl MěNV O., její podstatně nižší hodnoty v době stanovení kupní ceny, a tím současně vytvořil i nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Ve skutečně demokratickém státě by nebylo možno, aby rozhodnutím kompetentního orgánu veřejné moci bylo bráněno hospodárné údržbě vlastního majetku, a tím způsobena devastace nemovitostí, přesahující obvyklé opotřebení v důsledku běžného užívání a jejího stáří. Oba soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že toto jednání bylo také důsledkem politické perzekuce, protože manžel stěžovatelky byl účastníkem západního odboje, jak to má na mysli ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Navíc smlouva ze dne 17. 5. 1979 o převodu nemovitostí je podepsána pouze samotným předsedou bývalého MěNV O., ačkoli vyžadovala také podpis tajemníka podle tehdy platných právních předpisů, takže nedošlo platně k jejímu uzavření. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s články 1 a 90 Ústavy ČR, článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a články 11 odst. 1 a 4, 36 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje vydání předběžného opatření, kterým by bylo až do konečného rozhodnutí v této věci uloženo městu O., zdržet se jakéhokoli násilného zásahu vůči nemovitostem, jejichž vydání se dožaduje.

Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky, zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 8 C 69/92 nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování

3 - IV. ÚS 18/96

o stěžovatelčině nároku, opírajícím se o ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, provedly celou řadu důkazů, a to, mimo jiné, také znaleckým posudkem, a při hodnocení těchto důkazů postupovaly v souladu s citovaným ustanovením § 132 o. s. ř. Dospěl-li Krajský soud v Brně tímto procesním postupem k závěru, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1979 nedošlo, z pohledu stěžovatelky, za nápadně nevýhodných podmínek, a to proto, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy byla stěžovatelce, vedle zaplacení kupní ceny, poskytnuta i další plnění - stěžovatelce i jejímu manželovi bylo umožněno bezplatně užívat byt v dvorní části objektu do doby poskytnutí náhradního bytu, náhradní byt byl přidělen také jejímu ženatému synovi, jemuž byla později umožněna výměna za byt v rodinném domku a odkoupení tohoto domku, a stěžovatelce byla konečně umožněna i výstavba garáže potom posouzení naplnění pojmového znaku "za nápadně nevýhodných podmínek" třeba považovat za součást nezávislosti soudního rozhodování (obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 36/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, usn. č. 12). K stěžovatelkou, v její ústavní stížnosti, uváděným důvodům třeba dále dodat, co Ústavní soud již rovněž konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 139/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 2 pod č. 55), že totiž zákon č. 87/1991 Sb. nelze chápat tak, že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší právní stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale že usiluje o zmírnění křivd, které - jak se praví v úvodu k zákonu - "nelze nikdy zcela napravit". Jakkoli tedy Ústavní soud chápe mnohé z toho, co stěžovatelka uvádí, není v jeho kompetenci odstranit všechny způsobené křivdy, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, neboť, jak již uvedeno, sám restituční zákon sleduje tendenci pouhého zmírnění následků těchto křivd.

S tvrzením, že smlouva ze dne 17. 5. 1979 je neplatná z toho důvodu, že postrádá podpis tajemníka bývalého MěNV O., přichází stěžovatelka teprve ve své ústavní stížnosti, neboť v řízení před obecnými soudy zůstal fakt uzavření smlouvy v tomto

- 4 - IV. ÚS 18/96

směru nezpochybněn. Nasvědčuje tomu i to, že stěžovatelka sama se jako restitučního důvodu dovolává důvodu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nikoli kupříkladu důvodu uvedeného v ustanovení odst. 2, tj. převzetí věci státem bez právního důvodu. Ani z tohoto pohledu nelze proto obecným soudům vytknout, že by porušily některé z ústavně zaručených stěžovatelčiných práv, když se zaměřily právě na uplatněný restituční důvod.

Ze všech uvedených důvodů neobstojí tedy, podle názoru Ústavního soudu, tvrzení stěžovatelky, že by rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k porušení článků 1, 90 Ústavy ČR, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 11 odst. 1 a 4, 36 Listiny základních práv a svobod. Tato skutečnost jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, nezbývá Ústavnímu soudu, než poukázat na toto rozhodnutí.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj