III. ÚS 56/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti manželů P. a P.S., zastoupených advokátem JUDr. Z.L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 12 Co 642/95, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 8. 1995, sp. zn. 9 C 22/95, mimo ústní jednání dne 21. 3. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, která jinak vyhovovala zákonným podmínkám pro její věcné projednání (§34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), domáhají se stěžovatelé zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 12 Co 642/95, jakož i zrušení rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 8. 1995, sp. zn. 9 C 22/95. Ve své ústavní stížnosti tvrdí, že citovaným pravomocným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by však blíže rozvedli, čím nebo jak měla být rozhodnutími orgánů veřejné moci označená ustanovení

1

III. ÚS 56/96
Ústavy a Listiny základních práv a svobod porušena. Ve své ústavní stížnosti vedou stěžovatelé skutkovou a právní polemiku se závěry Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na přiznání náhrady škody způsobené střetem motorových vozidel. Stěžovatelé v tom, že označený orgán veřejné moci učinil jiný právní závěr, než se domnívají, že učinit měl, tzn. že jejich návrh zamítl, spatřují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k závěrům stěžovatelů tak, jak tyto jsou vyjádřeny v ústavní stížnosti. Mimo již zmíněné skutkové a právní polemiky se závěry obecných soudů, neshledal ústavní soud ve stížnosti jiná tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, jakým způsobem mělo být porušeno ústavně zaručené základních právo a svoboda stěžovatelů.

Ústavní soud si však přesto vyžádal spisový materiál Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 9 C 22/95 (§ 42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), z něhož zjistil, že návrhem na zahájení řízení ze dne 1. 2. 1995 domáhali se stěžovatelé vydání rozsudku, jímž by okresní soud zavázal odpůrce (S, N.H.) zaplatit navrhovatelům 72 634,52 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody (§ 431 obč. zák.). Svůj nárok stěžovatelé opírali v žalobě o tu skutečnost, že ke vzniku škody došlo při střetu s autobusem odpůrce, který předjížděli, a kdy ke střetu vozidel došlo v důsledku jeho náhlého odbočení vlevo.

Z rozhodnutí Policie ČR, sp. zn. ORKT: 7-DI/95 ze dne 27. 1. 1995) vyplynulo, že jím bylo zastaveno řízení pro přestupek (§ 22 odst. 1 písm. b), který měl spočívat na straně řidiče autobusu v porušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. a), § 19 odst. 1 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, neboť skutek, pro který se řízení vedlo, nebyl řidiči autobusu správním orgánem prokázán a ke střetu vozidel došlo proto, že stěžovatel,
2

jako řidič předjíždějícího osobního vozidla (zn. CITROEN), nerespektoval blikající levý ukazatel směru jízdy předjížděného autobusu a navíc k předjíždění přistoupil v místech vodorovného dopravního značení V1A (podélná čára souvislá).

Z rozhodnutí téhož správního orgánu (sp. zn. ORKT: 7-23/DI-95 ze dne 27. 1. 1995 - řízení vedené proti stěžovateli) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl potrestán pro přestupek v silniční dopravě (§ 3 odst. 1 písm. a), b), § 15 odst. 5 písm. d) vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. b) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění) pokutou ve výši 2 000 Kč, a to za skutek zmíněný již shora.

Takto z pravomocných rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že příčinou předmětné dopravní nehody, totiž střetu osobního motorového vozidla stěžovatele s před ním jedoucím autobusem, došlo výhradně zaviněním stěžovatele.

Z citovaného pravomocného rozhodnutí správního orgánu pak ve svých rozhodnutích vycházely i obecné soudy obou stupňů.

Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých okolností a podmínek je příslušný k zásahu do jurisdikční činnosti obecných soudů. Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušily taková procesní ustanovení, která plynou z konkrétních procesních předpisů, v posuzování věci tedy z občanského soudního řádu.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a jako takový se necítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, jestliže tyto soudy respektují kautely procesních předpisů; z ústavního principu nezávislosti soudu, čl. 89 úst. zák. č. 1/1993 Sb., dále vyplývá zásada volného hodnocení důkazů

3

III. ÚS 56/96
(§ 132 o. s. ř.), a proto respektují-li obecné soudy povinnosti plynoucí pro ně ze zmíněné zásady, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit postup obecného soudu, tedy ani jeho hodnocení důkazů provedených v řízení před nimi.
Nedošlo-li tedy rozhodnutím orgánů veřejné moci k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn do jejich jurisdikční činnosti jakkoliv zasahovat.
Z vyložených důvodů je posuzovaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 21. 3. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR